Akio Korioshi

Trvalo to jen pár chvil, než jsem ty jeho rány od jehlic a také do kousanců, vyčistil a obvázal. Tím však byla zamezena možnost, aby mu rána začala nějak hnisat nebo chytil infekci a navíc, už mu alespoň netekla krev.
Nějaké praxe s ošetřováním jsem měl. Byl to obyčejný výcvik našeho klanu, ale žádný zázrak to také nebyl. Opravdu jen to nejhlavnější, co bylo potřeba znát.
Když Kenji byl ošetřený, Akiovo tělo znovu kleslo k zemi. Nemohl se držet v sedu moc dlouho a zdálo se, že už také někdy má výpadky. Alespoň, že jeho týmový kolega našel ty svitky, které měl v batohu a jelikož jejich pečeť byla ještě od předtím otevřená, tedy... nebylo zapotřebí Akiova uvolnění, mohl je ze svitku vypustit a následně je použít. Bylo to pár kožešin a dek spolu s 3 plášti, co mu ještě zbyli. Jeho plášť byl zahrabaný ve sněhu, nebo spíše zavalený, spolu se spacími pytli a dalšími pár věcmi. Docela těch věcí litoval, ale... co se dalo dělat. Alespoň stále mě ty pláště, které byli na chlup stejné jako ten, co před tím měl...
Když Kenji zmínil něco o úkrytu, Akio se ještě na chíáli sebral a s malým pozvednutím ho zadržel tím, že ho slabě chytil za ruku. Jen kývnul ke svému batohu a šáhnul už zase vleže do něj a vytáhl ten svitek z nich největší...
Jedním hodem ho rozmotal a položil hlavu zpátky na kožešinu. Zavřel oči a jednou rukou udělal pečeť a dotkl se následně na jednom bodě svitku.
Nastalo hlasité puf a vyletěl velký oblak bílého kouře a na svitku se objevil velký batoh, který v sobě ukrýval stan a vedle toho další dva pytle. Jeden z ostatními potřebnými věcmi a druhý z tou velkou plachtou navrch. Byli to ty stany, jež se většinou používali za války, ale byli všeobecně užitečné.
Jedna plachta na zem byla zavalena, ale jedna tam ještě byla a dalších pár dek, jako podložka pod dotyčné. Byl tam ještě nějaký rošt a trocha toho kuchyňského vybavení, ale už moc ne, protože zbytek byl zavalený. Akio měl v batohu ještě nějaké zásoby, ale také hodně jich bylo zavaleno. Ale těch konzerv a instantních jídel bylo dost, pro tuto chvíli. Měl tam také ještě láhev z vodou, tedy spíše termosku, ale bylo asi lepší vzít něco z toho ledu, co před tím Akio vytvořil, jelikož byl čistý také a vodou se nesmělo plýtvat...
Bylo to tam vše naskládané na jedné hromádce. Alespoň, že se ten batoh našel a ne všechno přišlo na zmar. Toto se teď totiž mohlo náramně hodit...
Akio jen na to ukázal a ještě na svůj batoh, ale tak... roztřepaně. Značilo to, že ještě nějaké potřebné věci jsou v batohu a i když už toho moc nezbývá, ještě toho zas tak málo není. Alespoň, že se svitkům nic nestalo. V batohu byl ještě jeden svitek, ale na ten Akio neupozorňoval, takže asi byl určený pro něco jiného...
To už však Akiova ruka ochabla a jeho hlava taky. Stále se tak trochu držel, ale jeho dech byl rychlý a tep bušil jako o závod. Už dál nemohl a ani se o to už asi ani nepokoušel. Bylo to teď na Kenjim.
Akio by možná chtěl i pomoci, ale opravdu... šlo na něm poznat, že byl rád, že se nezhroutil hned po té technice... Další nápor by jeho tělo asi neuneslo a on se sesypal jako hromádka karet...

Kenji Uchiha

Akiu odpečetil několik dalších věcí a já s jejich pomocí vybudoval asi po půl hodině úhledné tábořiště. Vše mělo své místo a svůj řád, přesně jak jsem byl zvyklí. Nakonec jsem přemístil všechny tři do stanu, který jsem začal pozvolna vytápět. Tygříkovi jsem dal do misky mléko ze svého batohu a ten ho začal mlsně hltat, přeci jen už to byla nějaká doba co naposled jedl. Zkontroloval jsem ty tři a zdálo se, že jim poněkud stoupá teplota, ač to zatím nebylo nijak kritické. Proto jsem rozpustil do menšího škopíku led a voda v něm měla asi 27°C. Potom jsem do namočil tři ručníky a všem je opatrně položil na čelo aby to srazilo horkost. Když jsem s tím skončil došel jsem k takovému menšímu vařiči a ze zásob vytáhl nějaké konzervy, které jsem uvařil s nakládanou zeleninou. Nakonec jsem ještě připravil rýži a vše nechal přihřívat na plotně. Tygřík se ke mě začal lísat přitom se mi proplétal do tvaru číslice 8 mezi nohami. Proto jsem ho vzal do náruče opřel se o jednu z nosných tyčí v rohu stanu. Hladil jsem ho a přitom jedním okem pozoroval marody a druhým hlídal vchod. Zdálo se, že je všude kolem klid. Proto jsem přešel do klidnějšího režimu. Tygříkovi se nějak podařilo vylézt mi na rameno a potom až na hlavu do vlasů, kde se k mému překvapení uvelebil a s vrněním usnul. Proto jsem zůstal nehnutě a ticho přehlušovalo jen občasné zapraskání v kamnech.

Akio Korioshi

Akio ležel, s pevně semknutými víčky k sobě a někdy sebou hodil. Jeho dech byl nepravidelný a spšíe takový sýpavý. Bylo jasné, že využil více sil, než sám měl, takže si to teď bralo svou daň.
Byl spocený a po tváři celý orosený. Trvalo jen pár vteřin, než se chladivý ručník na jeho hlavě zahřál. Nejspíš mě asi dost vysokou teplotu a doslova z něj jakoby sálal žár. Opravdu byl hodně zahřátý na dotek.
Teď už asi nejspíš nebyl při vědomí. Vypadalo to spíše, jakoby se mu zdál nějaký hodně špatný sen, ale přitom to pravda nebyla.
Jeho čakra se sice pomalu začala obnovovat a dá se říct i síly, ale opravdu pomalu, takže ten jeho stav měl ještě asi delšího trvání.
Byl zkrátka doslova vycucnutý úplně, jak to jen šlo a tělo ptořebovalo čas, aby si vše mohlo urovnat a vrátit trochu do původního stavu. Hlavně potřeboval spánek a klid, alespoň teď přes noc... Jak se říká, ráno moudřejší večera.
Ta horečka však rozhodně nebyla nejlepší. Hlavně pro stavbu těla, jež měli Korioshi...

Kenji Uchiha

Jak se zdálo, byl na tom Akiu zatím nejhůře. Paradoxní bylo, že zrovna já jsem z toho všeho vyvázl relativně bez úhony. Ovšem nebylo to nic proti faktu, že ze všech lidí se mám o ně postarat zrovna já. Já který nemám krom nějaké té první pomoci a několika teoretických medicínských pouček žádné praktické zkušenosti. Snad jen z dob kdy jsem se staral o svou zhruba o tři roky mladší setru. Jenže tohle bylo o dost jiné a neměl jsem možnost se obrátit na někoho jiného. Kdybych v něčem udělal chybu. No zatím jen zbývalo pokusit se udržet Akimu a té dívce, která vykazovala v menší míře stejně příznaky, stabilní teplotu. To znamenalo, že jsem musel vytáhnout ze svého batohu několik nepropustných sáčků, do kterých jsem venku nabral led. Potom jsem vzal kus látky a do té to ještě zabalil, aby byla kolem tenká vrstva. Když jsem tyhle improvizované chladící váčky dokončil. Došel jsem s nimi k Akimu a k té dívce. Nejprve jsem Akimu odhrnul plášť z těla do půl pasu a potom mu rozepnul mikinu aby měl na hrudníku jen tričko. Potom jsem mu na hrudník položil chladící váček a znovu ho zakryl pláštěm, ještě jsem mu znovu ochladil látkový hadřík a vrátil mu ho na čelo. Následovat měla ta dívka, proto jsem jí také odhrnul kožešinový plášť, který měl být jako přikrývka. Stále mi na ní bylo něco podezřelého, snad ta její vůně. Kterou jsem již někde cítil, určitě jsem však nebyl jediný kdo si to myslel. Protože tygřík reagoval na její vůni podobně, jako by ji už také znal. No neměl jsem čas se věnovat těmto úvahám a proto jsem jí opatrně vysvlékl z jejího zdobného pláště. Nic dalšího jsem jí však již nesundal, protože toho na sobě beztak neměla moc silnou vrstvu. Dal jsem jí také na hrudník chladivý obklad a zakryl jí. Vzal jsem i hadřík z její hlavy a opětovným namočením ho ochladil a vrátil jí ho na čelo. Poslednímu pacientovi jsem pouze vyměnil obklad na čele, protože se jeho horkost nezvyšovala. Tím jsem tuhle pomyslnou vizitu ukončil a s tygříkem v patách se vydal k východu ze stanu. Ten jsem po tom co jsem vyšel zavřel aby tam něco nevniklo a vydal se hledat nějaké dřevo do kamen. Po chvíli urputného hledání jsem našel strom, který roztříštila lavina a tak jsem ho svou katanou nasekal na menší kusy a ty poté v otepi táhl za sebou do tábora. Tygřík mezi tím vesele poskakoval kolem mě a chvílemi nebyl v bílém sněžném podkladu ani vidět. Když jsme se znovu vrátil do stanu, nechal jsem část dřeva venku a několika poleny jsem zatopil. Ostatní byli stále mimo už několik hodin, ale zatím ten obklad účinkoval a proto jsem jen vyměnil mokré hadříky na jejich čele. Už jsem na sobě sám pociťoval malátnost a proto jsem se pustil do jedné porce toho masa na zelenině s rýží. Tygříkovi jsem dal další misku mléka a sám jsem si sedl do tureckého sedu v rohu stanu. Zavřel jsem oči a začal meditovat abych rychleji obnovil své ztracené síly.

GM

Jakmile Kenji ošetřil onu osobu znovu jako kdyby se něco stalo.Tělo oné osoby se najednou začalo podivně lesknout a třpytit.Tento lesk začal osvětlovat celý stan který byl postaven.
Z té záře šlo jakési teplo které jako kdyby i léčilo. Akio který byl zjevně mimo sebe a prožíval nějakou noční můru se najednou uklidnil.Jako kdyby ta noční můra skončila. Jeho horečka pomalu ustoupila ale to nemohl nikdo vědět.Tedy zatím. Celkově se Akio zotavoval.Jen jeho ztráta chakry se nedávala do pořádku. Ale i tak by Akio brzy mohl být ve fázi kdy by mohl vnímat své okolí i když by se dokázal jen posadit.
Tělo oné dívky takto zářilo a třpytilo se nějakých deset minut. Ovšem za tu dobu kolem ní něco padalo.
Byla to její kůže.Z její tváře rukou a celého těla odpadávala kůže.Nebyl to nijak krásný pohled ale i tak se zdálo že pod tou starou kůží je ještě jedna. Černé vlasy ztratili svoji barvu a mali barvu čistě napadlého sněhu.Pomalu ale jistě se začínala ukazovat vář Yukikage a její tělo.Bylo jisté že muselo jít o nějakou techniku která byla velice vzácná.Protože ji nijak nebylo poznat.Snad jej její pach který upozorňoval ostatní že něco je špatně.
Třpyt najednou ustal.Tělo Kage se však ani nepohlo.Snad jen konečky jejích prstů se na pár sekund pohli a to znamenalo že kromě vyčerpání ji snad není nic.
Kenji mohl přemýšlet o tom co to mohlo být.Vskutku to bylo dosti zvláštní.

Venku se začínala rozprostírat tma.Opravdu už uměhlo dosti času. A vzhledem k tomu že všichni opustili vesnici kousek před polednem bylo opravdu zvláštní že toho moc neušly za daných okolností.

Kenji Uchiha

Už jsem nějakou chvilku meditoval, když v tom jsem i skrze zavřená oční víčka viděl jakési světlo. Proto jsem otevřel oči a uviděl tělo té dívky, které bylo zdrojem záře. Postavil jsem se a pomalu kráčel k ní, ale nakonec jsem se zastavil kousek od ní a jen vše mlčky pozoroval. Během procesu záření se jakoby spalovala její kůže a odpadávala z jejího těla. Tygříka to evidentně vyděsilo a tak se schoval za mýma nohama. Když vše utichlo, bylo zde místo dívky tělo Yukikage. Přesně jak jsem tušil, byla to ona. Vypadala, že je už jen vyčerpaná a tak jsem jí očistil od té zbylé kůže a tu následně pro jistotu spálil. Poté jsem ji znovu obnovil chladivý obklad a pečlivě ji zachumlal do té improvizované kožešinové přikrývky. To samé jsem provedl i u Akia, jen bez té kůže. xD Nechal jsem ostatní v klidu odpočívat a zatím si sedl do středu stanu čelem k pacientům a mazlil jsem chundelatého tygříka. xD

Akio Korioshi

Starání Kenjiho docela pomáhalo. Nebo spíše se dalo říci, že alespoň to Akia udržovalo v takové fázi, kdy to nemohl překročit nějakou nebezpečnou hranici, ale i tak moc nechybělo.
Klan Korioshi byl studenokrevný, takže i teplota přes 39, už byla pro ně dost nebezpečná. Ale jelikož díky své stavbě těla nebyli moc nemocní - Dalo by se říct, že ty nepříznivé vlivy a rozmanitost počasí jim absolutně neškodila - tak nebylo ani divu, že se moc nestávalo, aby se dostali do takového, dá se říct "stádia", ale... tohle bylo především způsobené vyčerpáním, takže se proti tomu nedalo nic moc dělat, ale rozhodně by se tu nějaký mediky hodil.
Když Kenji Položil Akiovi na hrudník ten ledový pytlík, ani to s ním nehnulo. Buď to značilo to, že opravdu teď absolutně nevnímá, co se děje kolem a nebo spíše i kdyby ano, tak by mu to asi nevadilo. Dalo by se říct, že v tomto případě si člověk nemohl být jistý ničím...
Ledový pytlík, spolu s ručníkem, dokázali prozatím udržet Akiovu teplotu, na takové přijatelné míře, takže alespoň na chvíli byl klid. Stále však byl orosený a takový jakoby... rozrušený. To zůstávalo stejné... Nejspíš měl asi i ve spánku bolesti nebo cítil, co se z jeho tělem děje. Byla to také jedna z možností...
Když se po stanu později začala rozléhat ta třpytivá záře, vše jakoby na chvíli úplně utichlo a pomalinku vracelo vše do normálů. Šlo hned na první oko znát, že Akiův stav se lepší a on se pomalinku uklidňuje. Přestal sebou házet a třepat se, a dokonce i jeho tvář nabrala takového klidného, až spokojeného výrazu. Přestala se křivit občasným záchvěvem bolesti a úzkosti a zůstávala ji jedna stálá podoba.
Teplota taky pomalinku ustupovala a z jeho tváře a zbytku těla se poslední kapky potu a orosení odpařovali a vše jakoby se opravdu napravovalo.
Celým jeho tělem probíhala taková prazvláštní energie, jež mu dávala potřebné látky, které potřeboval na zotavení z toho přepětí.
Byla pravda, že čakra se mu neobnovala, protože to chtělo čas, ale... rozhodně to nabíhání, bylo mnohem rychlejší, než před tím.
Jeho dech se také uklidnil a ustálil do pravidelného oddechování. Tep se mu taky uklidnil a po chvíli už bylo poznat, že teď už spíše dospává to, co si jeho tělo vyžádalo...
Stále se tedy ještě neprobouzel, ale asi už jeho spánek taky neměl dlouhého trvání. Ta změna by ho měla asi brzo probrat, ale ještě chvilinku času potřeboval. Navíc, když byl zabalený, takže i v teple, bylo jasné, že si, alespoň těch pár chvil ještě užívá...

Riko Hiashi /Archon

Mladá Kage po nějaké době otevřela oči. Připadala si jako kdyby spala několik dní a ne jen pár hodin.S velkou námahou se posadila a rozhlédla se kolem sebe.SPatřila Akia jak stále ještě leží a zotavuje se. Jen lehce se chytla za hlavu která jí třeštila jako kdyby v ní měla spousty střepů.
,,Ksooo....." pronesla velice tiše. A-archone? ptala se uvnitř sebe.Ale nikdo se neozval. Archone! zahučela kage znovu.
Nech toho! Připadám si jako mrtvola.To byl teda blbej nápad! ozval se Archon.Zjevně nebyl spokojen se stavem těla. Ale čí to byl nápad?! ptala se Kage a koutky rtů jí cukli.
Najednou si všimla že o ní celou dobu někdo pečoval.Nějak jí trvalo než pochopila kdo to byl.
,,Arigato,Kenji-san" promluvila směrem na Kenjiho.Trochu vylekaně kolem sebe koukala.No poněkud se uklidnila když zjistila že jsou všichni v relativním pořádku. Bylo na ní vidět jak si oddechla. Trochu k sobě přitáhla svůj plášť aby se ještě více zahřála. Jesli mě ještě někdy napadne takováhle kravina tak mě rovnou zabij! Hučel Archon kterému, ačkoliv byl již dávno mrtvý , nebylo zrovna nejlépe. I když byl duch cítil se jaksi domlácený.Vlastně to bylo tak že cítil stejnou bolest tak jako Riko.
Mám pro tebe novinku.Ty jsi mrtvý.A nejsi sám koho všechno bolí.Narozdíl od tebe za to ovšem nemohu protože já nebyla ta která použila techniku spojených elementů vzpomínáš?
Kdyby to bylo možné slyšet kde kdo by se jistě rozesmál.Yukikage v duchu přímo pucovala Archona i když byl od ní mnohem starší.Jo ale pomohlo to nebo ne?! Jo pomohlo naštěstí. Ale největší práci necháš opět mě.Heeeeh.Proč.....
Kage si povzdychla . Následně na to se koukla na Kenjiho.
,,Jak jsi na tom?" zajímala se.

Kenji Uchiha

Pravě si tygřík hrál s mým prstem jako s kořistí, když jsem si všiml váhavých pohybů Riko. Vypadala nějak podivně, jako by v hlavě vedle zase nějaký dialog. Jen tak ze zvědavosti jsem aktivoval Sharingan a zkoumal jí její nepatrné mimické pohyby, které dělá při přemýšlení každý člověk. Můj Sharingan ještě nebyl ani zdaleka na takové úrovni, aby dokázal tyto pohyby souvisle přeložit. Přesto jsem dokázal sem tam nějakou myšlenku, trhaně pochytit a přeložit do slov. Lehce jsem se uculil když mi v hlavě zazněli jisté výrazy, ač neměly souvislou stavbu a nešlo je tudíž ani zcela významově pochopit. Některé souvislosti jsem však odvozoval, bez jistoty správnosti. Budu proto muset na tom ještě více cvičit, protože tato schopnost je cenná i během boje. V tom na mě promluvila Yukikage a já sebou lehce trhnul a nechal urychleně zmizet Sharingan. Ehm já? Podrbal jsem se na hlavě. Myslím, že krom té poraněné ruky jsem více méně v pořádku. Ukázal jsem jí tu ovázanou ruku a potom ji znovu nechal klesnout na klín. Spíš vy jste na tom byla špatně po té spojené elementární technice. O Akiovi raději nemluvím. Jen doufám, že jsem neudělal něco špatně. Jelikož o medicíně moc praktických věcí nevím. Snad jen nějakou tu teorii. Chvíli jsem se odmlčel a potom se zvedl a došel k plotýnce, kde byla stále teplá masová směs na zelenině s rýží. Nandal jsem jednu porci a k ní vzal hůlky. Znovu jsem došel až k Riko a posadil se vedle ní do tureckého sedu. Myslím, že by jste se měla najíst, aby se vám vrátila energie. Dodal jsem s lehkým úsměvem, ale hned jsem zase nasadil tu lehce bezvýraznou masku. Natáhl jsem k ní ruku s jídlem a čekal jestli bude mít sílu jíst sama a nebo ji budu muset krmit. Mezi tím mi na klín usedl tygřík a schoulil se tam do klubíčka.

Akio Korioshi

Akio byl už naprostý klidný. Byla sice pravda, že stále mohl být asi unavený a vyčerpaný, což způsoboval nedostatek čakry a jejího pomalého přibývání, ale... vše ostatní, se zdálo, že bylo zažehnáno.
Navíc, měl kolem sebe všude sníh a led, takže měl skvělé prostředí na to, aby se brzo mohl plně zotavit.
Akio začal pomalinku vnímat nějaké hlasy a zvuky, které byli patrné, někde v jeho blízkosti.
Ze začátku si myslel, že se mu to jen zdá a zase přichází nějaké špatné sny, ale když ty tlumené hlasy stále neustávali a zvuky také setrvávali, donutil se nakonec pootevřít oči...
Zahleděl se do tmavě modrého stropu stranu a chvilku na něj nehybně zíral, než se jeho zrak pořádně zaostřil.
Až potom teprve začal přemýšlet nad tím, kde se tu vlastně vzal...
Byla pravda, že si ještě tak trochu vzpomínal, že něco prováděl s nějakým svitkem a myslím, že i zrovna tento stan uvolnil. Určitě to musel být ten, co dostal od svého děti, ale... přesto...
Že by se o to postaral Kenji?
V tom mu hlavou něco proletělo a on se s leknutím prudce posadil. Hned, ale pocítil jakou blbost udělal...
Do hrudi a břicha, mi vystřelila prudká a velmi silná bolest, jež ho donutila si zase lehnout. Silně se mu začala motat hlava a dokonce cítil i bolest v nohou.
Už zapomněl na to, že ještě včera se teprve probouzel, ze svého prvního tréninku a jelikož teď už neměl hruď s břichem obvázanou a dal trupu pěkně zabrat, plus i ostatním částem těla, nebylo se čemu divit.
Když lehl zpátky, chytil se za nejbolestivější místo na hrudníku a potichu sykl, ale to nebylo už nic platné, když se před tím té jeho reakce musel každý všimnout...
Pod peřinou však druhou rukou nahmatal ještě něco. Byl to nějaký sáček...
Když se na něj pak podíval, byla v něm čistá voda, protože led se už dávno rozpustil přitom, jak ho ochlazoval...
Tentokrát se tedy rozhodl posadit mnohem pomaleji a opatrněji, než předtím...
Teď už si totiž uvědomil, že všichni to zřícení laviny přežili. Ta jeho reakce byla totiž na to, že to zprvu nějak přešel - asi kvůli tomu, že byl trochu mimo-, že vlastně byl ještě pak chvíli při vědomí, ale ne na moc dlouho....
Když se mu nakonec podařilo trochu s obtížemi posadit, rychle se rozhlédl kolem sebe, aby našel ty, co hledal. Kenjiho, Yasukiho a toho neznámého muže...
Když je však konečně zaměřil, trochu se překvapil, koho tam viděl ležet. To nebyla ta černovlasá dívka, která tam ležela před tím, ale... ale byla to Yukikage.
Zdálo se sice, že je relativně v pohodě, ale i tak...Já věděl, že toto spojení mohl provést jen jeden člověk, koho jsem znal, ale... co bylo to před tím. Asi bych ji teď neměl tím zatěžovat... ale později bych se asi na to měl zeptat... Pomyslel si Akio a ani si neuvědomoval, že se na ně stále dívá a nic neříká. Nechtěl dávat najevo své otázky, ale jelikož nebyl ještě moc ve své kůži, tak to na něm bylo patrné, ale i tak chtěl začít z jiné strany...
"Sayo... ehm... jsou všichni v pořádku?" Zeptal se tak trochu nejistě a takovým tichým tónem. Svůj hrudník a břicho, už rozhodně nechtěl znova provokovat. No, takže v tomto podání a zrovna od něj, tato otázka mohla vyznít, dost směšně...
Na chvíli sklonil hlavu, ale pak se podíval na Kenjiho..."Arigato... Kenji..." Řekl s takovým malým pousmáním a pak je znovu projel pohledem...
Málem jsme to nepřežili... jak jsem na takovou podstatnou věc mohl zapomenout... Proletělo mu najednou hlavou. Teď si totiž plně uvědomil, co všechno se vlastně stalo...
Už si vzpomínal na to, jak použil ledové bodce, které pak postupně spojil, aby zabránil rozdrcením lavinou, ale... když si také uvědomil, jak hloupě zapomněl na to, že když si nenechá ani kapku čakry, že ledová konstrukce nevydrží, tak... Taková primitivní chyba!
Byla možná asi pravda, že tak i tak by asi z čakrou nevystačil, ale... stejně na to nemyslel a málem se jim to vymstilo a mohlo to být, jejich posledních pár sekund.
Díky tomu musel ten neznámý... tedy Yukikage, což ho trápilo ještě více... využít spojenou techniku, která ji málem vysílila tak, že tam mohla zůstat a to jen díky tomu, že si nedával pozor, kolik využívá své čakry a co musí vždy udělat, pro udržení této techniky. Bylo to opravdu jen tak tak...
Mohlo to být asi podivné, že najednou tak ztichnul, i když... vlastně neměl toho moc říct. Na jeho tváři teď šlo totiž poznat, že se asi doopravdy něčím trápí a úplně zapomíná, na svůj maskovací manévr, což u něj bylo prakticky vyloučené, takže to je dokazovalo, že se asi opravdu necítil ještě nejlépe, jak fyzicky, tak psychicky...
"Gomenasai..." Vyšlo z něj nakonec potichu.
Někomu muselo být asi divné, za co se omlouvá a tentokrát to nešlo vyčíst ani z jeho tváře, jelikož ji měl skloněnou k zemi a jeho vlasy mu ji zepředu, celou zakrývali...
"Zapomněl jsem na to... už jsem to neměl, jak udržet... gomenasai. Málem jsme to nepřežili..." Dodal ještě znovu tak potichu a teď jim asi konečně mohlo teprve trochu dojít, o čem to asi vlastně mluví...

Riko Hiashi / Archon

Kage se koukla koutkem oka na Akiho. Bylo na něm evidentě znát že jej něco trápí a kage jako kdyby věděla o co jde. Vše se ihned vysvětlilo jakmile Akio promluvil.Když bylo opět ticho YUkikage si jen tiše povzdychla. ,,Nemůžeš za to.Tohle se prostě stává.Ale jestli se ještě chvíli budeš omlouvat tak ti mám vyřídit že dostaneš lekci" usmála se Kage. Já nic takovýho neřekl.Ale no tak.On k tobě vzhlíží.Jste jako dvě spojené duše.Tak se uklidni.Fajn.Jak myslíš.
Odpověděl jí duch. ,,Měli bychom tu přečkat noc a ráno se vydat opět na cestu.Radím vám si dobře odpočinout" koukla se na všechny.Pak se zaměřila na Kenjiho a s malým usměvem řpijala jídlo.Pomalu ale jistě začala jíst sama.,,Arigato"

Kenji Uchiha

Když si Riko vzala svou porci. Jen jsem lehce kývl hlavou ve smyslu, že není za co děkovat. Potom jsem se postavil a zadíval se na Akia. Upřímně řečeno, ty se nemáš za co omlouvat. Až na pár drobností. To co si předtím udělal bylo naopak statečné. Do jisté míry si tím činem získal má uznání. Poté jsem se otočil a šel k plotně, kde jsem nabral masovou směs na zelenině, ještě jsem k tomu přidal vařenou rýži. Donesl jsem to Akiovi. Tady máš něco k jídlu. Nevím jestli je to dost dobré, protože se vařit teprve učím, ale rozhodně se ti po tom vrátí energie. Zakončil jsem lehkým úsměvem. Když jsem mu tu porci předal, došel jsem si ke svému batohu a tam vytáhl skicák a kreslící potřeby. Poté jsem se posadil do tureckého sedu u východu ze stanu. Tam jsem začal malovat majestátně vyhlížející hory, které kolem sebe měli jakoby opar z tajícího sněhu. Celou tuhle scenérii podtrhovala úzká duha, které protínala údolí. Akorát jsem stihl dokončit poslední tah, když se tygřík začal dožadovat mé pozornosti. Proto jsem si s ním nějakou dobu hrál a nechával ho chytat kus provázku, jako by něco lovil. Nakonec mě napadlo, že nemaluji i jeho. Proto jsem vytáhl skicák a začal ho kreslit v přikrčené lovecké pozici, přesto však nevypadal nikterak děsivě. Nýbrž roztomile. Dával jsem si na tom opravdu záležet a vykresloval důkladně každou část těla. Byl jsem sice asi něco málo za polovinou, ale už i tak tygřík vypadal jako živý. Už chybělo jen aby z obrazu vyskočil a začal skotačit spolu s tím opravdovým.

Akio se na chvíli jakoby zarazil a tak překvapeně se podíval na Yukikage. Pak se mu však na tváři ukázal úsměv a on jen tak souhlasně přikývl..."Hai!"
Někomu by to možná připadalo divné, že se usmál potom, co mu někdo hrozil lekcí, jestli se nepřestane omlouvat, ale... kdyby znali Archona a nebo spíše Akia, pochopili by to a moc dobře.
Archon-san preferoval to, že když se někdo něčeho má naučit, musí se na něj jít tvrdě a ne ho hýčkat v rukavičkách, jelikož kdyby pak přišlo na realitu a na zkutečný boj, asi by těžko nějaké větší setkání, se silnějším soupeřem, přežili.
Akiovi nevadilo, že jeho sensei byl ráznější a s ničím se nepáral. Právě, že za to ho nejvíce uznával a respektoval. Moc dobře si uvědomoval, co tady vším zamýšlí a že jistě nechce pro Yukikage a ani pro něj, nic špatného. Sám mu to dokonce řekl. Věděl, že díky takovému přístupu, by se mohl naučit, jak být správný a dobrý shinobi a každé takové reakce nebo příkazy, přijímal bez odmlouvání a s pokorou. Věděl, kde má místo a co má dělat a rozhodně nechtěl, aby svého senseie zklamal a zrovna Archona-san. Každý nemá takové štěstí, aby byl žákem legendě klanu. Mohl být jen rád a nevýslovně si toho vážit...
Díky tady tomu všemu Akio moc dobře věděl, co to znamená a co by teď měl dělat. Navíc, byl si vědom, že jeho neuposlechnout, to je čistá sebevražda, takže... nebylo, co řešit...
Díky tomu se mu zase vrátila, alespoň z části nálada, takže ten jeho obvyklý, ale tentokrát menší, úsměv, mu na tváři zůstal po celou další dobu...
"Díky Kenji, ale myslím, že by si udělal to samé, i když asi po svém, ale... jiná možnost ani nebyla, takže jsem to udělal spíše instinktivně..." Odpověděl na Kenjiho reakci a trochu více se na něj pousmál...
Když však byli už u toho děkování a omlouvání, napadlo ho, že by se asi měl taky trochu omluvit, za tu jeho předchozí reakci. Byla pravda, že byl díky tomu stále naštvaný, ale... ta reakce opravdu byla nejspíš přehnaná. Akio si byl sice pořád jistý, že byla i jiná možnost, jak se střetnu vyhnout a jistě to mládě tam z nějakého důvodu bylo, ale... Kenji nemohl vědět, že tam jsou, ať už je Uchiha a nebo ne...
Akio byl zvyklí, že většinou ví dřív o přítomnosti nějakých živočichů, než tam vůbec vkročí, ale... to bylo tím, že s nimi vlastně skoro prakticky žil. Tady to však nemohl přenášet i na ostatní, ty tu možnost neměli nebo spíše, ji nepotřebovali využít, takže podle toho by se také někdy mohl řídit...
Jemně si tedy povzdechl a na chvíli se zahleděl někam do jedné stěny stanu. Rozmýšlel, jak začít, ale opravdu jen chviličku. Alespoň, že mu nikdy nedělalo problémy vyjádřit to, co má na srdci nebo, co si spíše myslí...
Hm... Kenji? Hm... chtěl bych se omluvit za tu předchozí reakci. Většinou se dokážu ovládat a taky mě nijak moc nic nerozhodí, ale... jak sis asi mohl všimnout, na toto jsem docela dost háklivý, hlavně proto, že zvířata v mém mládí byli moji jediní přátelé, ale i zvířata. Vlastně všechno, všechno moje chování, boj a i jiné, vše se odvíjí, od jejich stylu soužití a rodinného sdružování, opravdu všechno. Proto... proto mě to vždy trochu více sebere no, ale... je pravda, že jsem kvůli tomu stále naštvaný, ale... ať už si Uchiha nebo ne, nemohl si vědět, že tam jsou. Někdy přenáším to, co bych měl vědět já, tak na ostatní, takže... ještě jednou se omlouvám..." Pousmál se na něj a tak jakoby sklonil omluvně hlavu, jak se to většinou dělá při pozdravu, ale funguje to i v této situaci...
"Arigato." Řekl ještě, když mu Kenji donesl jídlo, aby nabral trochu energie. Znovu se na něj tak příjemně usmál a následně se do toho jídla pustil...
Popravdě, nebylo to vůbec špatné. Na to, že se učil, to chutnalo výtečně a vlastně, dá se říct, že by z fleku mohl vyměnit kuchaře z jejich klanu, i když... kdyby mu to asi řekl, tak dostane pánvičkou po hlavě, ale i tak...
Byla pravda, že taky on sám mnohokrát musel vařit pro ostatní, i když nechápal proč, když mají kuchaře i kuchaři, ale nejspíš vždy Tatsuo chtěl kritizovat to, co on dělá, což dělal vlastně o všem. Docela ho teď začalo zajímat, co by říkali ostatní, kdyby někdy něco udělal, i když... nejspíš by to bylo stejný jako u bratra, protože nikdy neslyšel nic jiného, než kritiku... Hmm... asi bych už na tom neměl přemýšlet... Pomyslel si Akio a raději pokračoval dál v takovém pomalejším pojídání toho, co mu Kenji nadělil...
Mezitím si ještě vyslechl to, co řekla Yukikage a znovu na to jen tak jemně přikývl. Byla pravda, že odpočinek se hodil a přes noc měli, kde teď zůstat, takže nebylo, co řešit. Navíc, musel nabrat trochu té energie a počkat, až se mu obnoví čakra, jelikož, pak by byl dosti snadný cíl a to nechtěl. Akorát by svému týmu přidělával další potíže.
V tom si Akio, mezi jídlem, ještě na něco vzpomněl. NA něco, co bylo dost důležité a co si teď vyčítal, že vůbec si to nechal vyklouznout z hlavy...
Na chvíli svůj plechový talíř odložil vedle sebe a odekryl se. Hned ho ovanul troch chladnější vzduch, jež byl bráněn tím pláštěm, ale to mu zase tak nevadilo. Měl v plánu se hned zase brzy zachumlat, ale musel nejprve udělat tuto věc...
Vzal váček, udělaný z obvazů, u pasu a odháknul ho. Následně ho tak ladně a docela i trefně, hodil přímo ke Kenjimu."Toto jsem zapomněl. Jsou to mléčné váčky z jeho matky. Mládě bez vitamínů obsažených v nich moc dlouho nevydrží. Nanejvýš tak den, až dva. Jeden přidej do litru mléka a bude to. Jsou tam 4. Když dojde mléko, stačí to i do čisté vody. Nabere to chuť mléka. Sice to není tak ideální, ale také to stačí. Myslím, že tu cestu to vydrží..." Znovu se na něj tak příjemně usmál a následně se zase zakryl a pustil se znovu do jídla, jež ho bylo ještě docela dost. Teď už na nic nezapomněl... tedy... doufal, že ne...

Kenji Uchiha

Když jsem dokončil svůj obraz tygříka. Promluvil na mě Akio a potom hodil nějaký váček. Následně mi vysvětlil o co se jedna. Byl jsem docela překvapený jak hluboké znalosti o světě zvířat měl, ale v tuhle chvíli jsem za to bylo prostě rád. Arigato, hned mu to půjdu připravit. Nechci raději nic zanedbat. Dodal jsem s lehkým úsměvem a postavil se. Došel jsem ke svému batohu a vyndal z ní asi litrovou lahev kravského mléka. Tam jsem přimíchal část vitamínů, které mi Akio dal. Když jsem to dokončil odlil jsem asi čtvrt litru do misky a zbytek vrátil zpět do batohu. Misku jsem postavil před tygříka a čekal jak zareaguje. Následně k ní přišel a chvíli ji očichával, poté se do ní mlsně pustil. Za chvíli nezbyla v misce snad ani molekula mléka. Tygříkovi to zdálo se přišlo vhod, nebo se potom alespoň slastně olizoval. Posadil jsem se znovu do tureckého sedu v rohu stanu a zády se opřel o nosnou tyč. Katanu jsem si položil vedle sebe abych ji mohl kdykoli vytasit. Na klín mi jako chundelatá deka vyskočil tygřík a nejprve se několikrát otočil dokola a poté se schoulil do klubíčka. Jemně jsem ho hladil a přitom zavřel oči. Usnout jsem však úplně nedokázal. Při misích musel být člověk stále ve střehu a to i ve spánku. To bylo jedno z mnoha pravidel, která mi vštípil otec. Proto jsem jak mě učil, usnul jen tak na půl, podobně jako delfín. Který stále jedním okem hlídá okolí, aby ho nepřepadli nějací dravci. Mohl jsem působit jako, že nerušeně a hluboce spím, ale pravda to rozhodně nebyla.

GM

Slunce si opět našlo svoje místo na neby a tak započal nový den.Venku svítilo a hřálo slunce a vše vypadalo jako kdyby se nikdy nic nestalo.YUkikage již dávno vstala z provizorní postele a stála před vchodem stanu.Nechávala na svoji tvář dopadávat sluneční paprsky.Naschvál nechala všechny ve stanu ještě spát protože je čekala dlouhá cesta a tak chtěla aby byli všichni ready.
Na obloze nebyl ani jediný mráček což se Riko velice zamnlouvalo.Usuzovala že by dnes mohli ujít velký kus cesty.Nemínila se nikde zdržovat nebo zastavovat.