Klan Korioshi

Tento klan se zkládá z jedné velké budovy kde žijí všichni členové.Kolem budovy je velká zahrada posetá ledovými sochami.
Vstup do tohoto klanu je přísně střežen proto je procházení se po sídle ne-členů klanu přísně zakázáno.

(Azurově jsou označené odkazy )

Svižnějším krokem dorazil před sídlo klanu Korioshi. Stráže ho už automaticky pustili dovnitř.
Akio celou cestu nad vším ještě pořádně přemýšlel. Bylo toho opravdu dost a navíc to, co se mu stalo u Yukikage, to ještě v životě nezažil. Nebyl zvyklý na to, jak s ním mluvila, jak se k němu chovala a co všechno pro něj dělala. Bylo to... bylo to úplně něco jiného, než u něj doma, ale úplně. Nebylo to žádné nadávání, ponižování a nebo i braní toho, že je hluboko pod ní. Mluvila s ním jakoby se znali už odjakživa a nebyl mezi nimi žádný rozdíl, ale byl a to velký. Ona to však stejně nevnímala. Brala ho takového, jaký byl a i jen to, jak se k ní choval nebo mluvil jí bohatě stačilo, aby mu pak poskytla takovou jedinečnou nabídku, za kterou však musela platit také velikou daň, až přes příliš převelikou. Bylo to... neuměl to pospat.... jednoduše zvláštní a zároveň... příjemný. Například... ten její přítel... Archon-san... takhle si představoval, že to bude vypadat i u ní, ale... nevypadalo. Ona nic takového jako on nevyžadovala, nepotřebovala to, prostě... byl z toho všeho ještě docela dost zmatený a to až tak, že si ani neuvědomil, že už pěknou chvíli stojí před vstupem do sídla a má ruku na dveřích.
Dále tedy už raději na nic nečekal a vešel dovnitř. Hned na začátku se vyzul boty a dál do vstupní haly, už šel bosý.
Sídlo bylo velmi rozlehlé, ale zdálo se, jakoby tu ani nikdo nepřebýval. Byl tu totiž nehorázný klid a jen někdy se ozvalo zaskučení větru, který se prodral nějakým otevřeným oknem a nebo škvírou. Vždy to způsobilo chvilkové vrzání. Ne, že by to tady bylo tak staré, ale.... to už mělo dřevo zkrátka ve zvyku.
Akio se vydal po dlouhých a širokých schodech do dalšího patra. Byli pěkně nalakované a voňavé, museli být čerstvě umyté.
Když byl navrchu, zatočil doleva a vydal se dlouhou chodbou, ze které vedlo spousty odboček a dveří někam jinam. Akio však šel dál a dál, až na úplný konec, kde zatočil doprava.
Hned za rohem byli jedny menší schody dolů, spolu s další chodbou, která vedla dál. On však sestoupil o těch pár schodů dolů a ocitl se v rozlehlém obytném prostoru. Teprve teď by si ostatní mohli uvědomit, že sídlo bylo rozděleno na různé části, pokoje a jednoduše jakoby byty, kde přebývali jednotlivé rodiny.
Akio se trochu protáhl a vydal se hned přes obývací pokoj do svého pokoje.
Když v něm byli, zavřel za sebou zase dveře a hned sebou pleskl na postel...
Na to jak byl "byt" velký, jeho pokoj byl o proti ostatním místnostem dost malý. Mohl mít asi... tak...cca...5x6 metrů. No... někdo by řekl, že je to dost, ale... k přirovnáním k sídlu ani moc ne.
Pokoj byl pěkně uklizený a vše bylo na svém místě. Uprostřed stěny na proto vstupu bylo velké okno, kterým se teď do pokoje vlévali poslední paprsky zapadajícího slunce. V na pravé straně hned pod oknem, stál větší stůl, na kterém byli nějaké knihy, svitky, papíry, tužky a pár dalších věcí. Hned u stolu byla menší, ale pohodlně vypadající židle. V pravém rohu stálo starší a trochu ošumtělé piáno, na kterém bylo srovnáno spoustu not a notových sešitů, spolu s učebnicemi a několika prázdnými papíry s propiskami. Hned vedle piána byla ještě větší krabice, ve které asi mohly být elektrické klávesy... aspoň tedy podle obrázku.
V dalším rohu, hned naproti, stále černá akustická kytara, u které byla polička s věcmi k ní. Konkrétně nějaká trsátka v krabičce, náhradní struny, ladička, stojan na noty a pár dalších věci, plus ještě navíc dřevěná dlouhá flétna. Byl tam také menší stůl s další židlí, kde asi sedával ,když hrával.
V předposledním rohu, na druhé straně dveří, byla velká rohová knihovna, plná všemožných knih, svitků, zápisů a dalšího materiálu, za které by se leckdo rozhodně nemusel stydět. Samozřejmě, že mezi jednotlivými rohy bylo ještě spoustu poliček, ať už na zdi přidělaných nebo na zemi, menších skříněk, zásuvek, ale i větších skříní s oblečením nebo na jiné věci. Na všem byli všemožné věci... ať už od hraček, obrázků a různých postaviček, až po kunaie, zavěšené shurikeny nebo jiné vybavení. Vše spolu však bylo srovnané tak, aby to, co nejvíce ladilo a trochu to i vypadalo.
A nakonec v posledním rohu stála větší postel s pár plyšáky a jedním velkým, o kterého se teď Akio se zavřenýma očima opíral. Nespal... jen si vše urovnával a také si trochu užíval své malé a chvilkové soukromí...
Pokoj všeobecně vypadal docela útulně. Nebyl ani moc přeplácaný a ani moc prázdný. Navíc byl vymalovaný takovou spíše světlejší bílo modrou barvou, což docela dobře ladilo s vše barevným chlupatým kobercem, který byl na podlaze. Před postelí byl ještě malý kobereček, který nabýval podoby psa... přesněji Sibiřského huskyho, což ten byl na dotek velmi příjemný.
Najednou Akio otevřel oči a posadil se. Znova se dlouze protáhl a zadíval se směrem k piánu. Moc přemýšlel... potřeboval se nějak uvolnit a zkrátka své pocity dostat nějak ven. Chtělo to nějaké chvilkové rozptýlení, které by ho i docela potěšilo a už věděl i co...
Vstal a pomalinku došel k piánu a posadil se na stoličku před ním. Na chvilinku ještě zavřel oči, zavzpomínal na dnešek a na rozhovor v kanceláři... Nakonec se jen dlouze nadechl a snovým úsměvem, začal...

Jen jak dohrál poslední tón, někdo vtrhl do pokoje. Akio se lekl a rychle se postavil a otočil se na toho dotyčného, aby se podíval, kdo to je. Moc dobře věděl, že má zakázaný hrát, když je někdo v "domě", ale... myslel si, že tu nikdo není a opravdu se potřeboval nějak uvolnit.
S neštěstím zjistil, že je to jeho bratr, který se teď na něj dost vražedně díval a vypadalo to, že si s ním asi nepřišel poklábosit."Ty snad nevíš, že jsem ti jasně říkal a zakazoval, že jestli budu já nebo někdo jiný doma, tak nebudeš hrát?! Neříkal jsem ti to?! Co?!" Pustil se do něj dost nepříjemný a pohradavým tónem."Já vím Tatsuo, ale já nevěděl, že si doma, opravdu... promiň." Tatsuo si jen odfrkl a znovu začal."Tu omluvu si strč někam! Příště prvně čum, než se zase do tady toho kraválu pustíš! Pfee... hraní... seš jak nějaká baba! Taková trapárna!" Začal se mu hlasitě smát a přitom na něj jen pohrdavě civěl."To není trapárna a mě to baví, tak proč bych si nemohl hrát?" Odpověděl tentokrát už odporovačně Akio, protože rozhodně neměl rád, když někdo takhle o hraní mluvil. Byla to pěkná a zajímavá věc a jeho to navíc docela dost bavilo.
Tatsuo se okamžitě přestal smát a jen zlostně zavrčel. V tu ránu se objevil u něj. Chytil ho silně za vlasy a škubl prudce dolů, což donutilo Akia zaklonit hlavu a jen jak se to stalo, měl u krku kunai."Co si sakra myslíš co?! Nejsem zvědavý na ty tvoje keci! Jak se vůbec opovažuješ se mnou takhle mluvit hm?! Tohle bylo naposled kamaráde... naposled! Příště tě podříznu jako krysu a uvidíme, jak se ti to pak bude mluvit! Rozuměl si?!" Zlostně mu zavrčel do tváře a na krku se mu objevila malá ranka, ze které se hned začal řinout teplá rudá krev."Ano..." Odpověděl kapitulačně Akio a jen znovu sykl, když ho Tatsuo trhnutím pustil a vytrhl mu tak pár vlasů. Jeho bratr se pak na něj jen zašklebil a došel zpátky ke dveřím."To jsem rád. Nic jiného bych ti ani nedoporučoval!" Potom už jen za sebou práskl dveřmi a nechal svého sourozence osamotě.
Akio se sesunul zpátky na stoličko a šáhl si na krk. Ucítil krev a malé zaštípání. Když se pak podíval znovu na svou ruku, byla od krve. Nebylo to sice tak hrozné, ale moc dobře věděl, že nějakou dobu na bratrovu návštěvu bude mít památku.Sakra... Bylo jediné na co pomyslel a pak hned zase posmutněl. Jeho nálada rázem klesla na bod mrazu a všechno, co předtím vyhnal z hlavy návštěvou Yukikage-sama, se vrátilo...
Na chvíli ho však ještě z jeho zamyšlení vytrhlo další bouchnutí dveří. To totiž Tatsuo někam odcházel. Akio si jen znovu povzdechl a otočil se zpátky k pianu, ale tentokrát v tom už žádný život nebyl. Jen opatrně položil prsty na klávesy a začal. Jeho následný smutek a stav se odrážel i v jeho hraní... Past story... poslední příběh...

Poslední tón udělal stiskem jednoho prstu a držel ho, dokud sám nepřestál hrát. Na tváři se mu objevila malá slza, která mu stekla po líci a dopadla, až právě na tu klávesy, kterou držel. Tam se rozbila a rozprskla se do všech stran...
Bylo to tak dlouho, tak dlouho, co naposledy toto hrál a tak dlouho, co naposledy se jeho emoce dostali ven a nechal je vytéci v podobě slz, i když teď to byla jen jedna. On to bral jako své další selhání. Slíbil si... slíbil si totiž, že už nikdy brečet nebude... nebude, ale... stejně své slovo nesplnil, zase se podvolil svým citům, které tak dokonale před okolním světem a hlavně svou rodinou skrýval. Nedokázal prostě vše zadržet a jedna... jedna jediná slza... ta mu podklouzla.
Lehce si povzdechl a zadíval se na noty, kde byla ta píseň. Znal ji sice nazpaměť, ale... psal je jeho dědeček. Ten jediný, který vždy Akia bral a měl ho rád. Zadíval se na jeho ručně psaný podpis a jemně se pousmál. Zvedl ruku a utřel si pramínek od té jediné slzy.
Dál už, ale na nic nečekal... Už se pořádně stmívalo a on si na zítřek musel pořádně odpočinout. Jestli by tu ještě chvíli seděl, asi by tu i usnul a to nešlo. Potřeboval si ještě hodit sprchu, která v tuto chvíli byla asi nejlepším řešením. Vstal tedy, vyslékl si triko a tříčtvrťáky a vše pěkně poskládal na hromádku, kterou si dal do nočního stolku u postele, na kterém stála ještě lampička a fotka jeho dědy, jak drží malého Akia v náručí a hraje si s ním. Před tím si však ještě posundával výbavu a hlavně jeho drápy, které si pověsil na kolík, přidělaný na stolku, také vedle postele. Pak už na nic nečekal a vydal se rovnou přes "byt" do koupelny.
Koupelna byla velká a rozlehlá. Byli tam dva záchody, dva sprchové kouty a jedna veliká vana, ve které by se snad dalo i plavat. Byl to zároveň i vířivka a měla různé stupně nastavení i pro určité masáže a podobně. Byli tam i tři různě rozmístěná umyvadla, kde u každého bylo pověšené velké zrcadlo. Dále tam bylo spoustu ručníků, kimona, různých šampónů a vše bylo moderní a prakticky jakoby nové a nepoužívané, ale to jen tak vypadalo, protože se o to docela dobře starali. Na pohodlí si zkrátka Akio stěžovat nemohl, i když, moc dobře věděl, že i přesto, že mají služebné, musí většinu prací vykonávat on. Nemůže se přece jen tak válet... on si to nezaslouží, není to přeci právoplatný člen klanu. Takhle se přece lidé z tohoto urozeného a respektovaného klanu nechová ne? Probíral si v hlavě skoro každodenní přednášku o tom, kdo je a kam by správně měl patřit...
Akio pomalu došel k jednomu umyvadlo, kde se o něj na chvíli opřel a zadíval se na svůj vlastní odraz v zrcadle. Měl trochu rozcuchané vlasy a takový spíše, zdrcený nebo dá se říct i takový tragický výraz. Na krku se mu houpal stříbrný přívěšek draka na stříbrném řetízku a nad ním šla vidět ještě čerstvá, ne moc hluboká, rána od kunaie.
Akio znovu k ní natáhl ruku a dotkl se jí. Jen si tak povzdechl a ruku stáhl na svůj přívěšek, který pevně stiskl...Dědečku... kéž by si tady byl... Dál už se však nemohl zdržovat. Naposledy si dlouze povzdechl, svlékl i boxerky, které následně hodil do koše se špinavým prádlem a vlezl do jednoho ze sprchových koutů a pustil na sebe horkou vodu. Opřel se rukama o kachličky a už jen vnímal ty vřelé kapky, které dopadali na jeho kůži a v malých pramíncích stékali postupně, až dolů, kde mizeli ve víru v otvoru na odvádění vody. Voda jakoby smývala veškerý stres a ty negativní pocity a nechávala jen čistou a prázdnou mysl. Navíc nádherně uvolňovala ztuhlé svaly, které Akio sice dnes moc nenamáhal, ale bylo to i z předchozích dnů. Nechal se zkrátka tím vším unášet a na chvíli dal průběh všemu tomu, co vždy zadržoval... potřeboval vše smýt... potřeboval chvíli klid a čas, sám pro sebe...

Ani nevěděl, jak dlouho pod sprchou strávil, ale muselo to být fakt dlouho, protože venku už byla černočerná tma. Rozebíral totiž v mysli ještě dnešní den, takže se na chvíli jakoby sekl. Teď si však už musel pospíšit a co nejrychleji se vrátit do postele. Zítra brzo ráno vstával kvůli svým pracím a navečer ho čekal první a zajisté i nelehký trénink. Pokud by nebyl pořádně odpočinutý a vyspaný, dopadlo by to nejspíš katastrofálně... z jeho senseiem určitě.
Zastavil vodu a vyšel pomalu ven. Celá koupelna byla zamlžená a dokonce i všechny zrcadla a ostatní skla, která se tam nacházela.
Akio si vzal jeden z bílých ručníku, co tam byli pověšený a začal si osušovat celé tělo. O hlavu se nestaral, takže voda na ni postupně začala chladnout a kapky, které pak dopadali na jeho stále ještě holou kůži, mu způsobovali husí kůži po celém těle. On si toho však nevšímal a jen dále pokračoval.
Vlhký ručník si pak obmotal kolem pasu a dalším si začal vysušovat hlavu. Ničím jiným už se nezdržoval a takhle se vydal rovnou zpátky do svého pokoje.

V pokoji měl, dá se říct, už vlasy docela suché, ale i tak by mu to bylo docela jedno. Oba ručník pověsil na tyčku u skříně, aby se vysušili a našel si nějaké čisté spodní prádlo, které si následně natáhl. Fakt už byl unavený a navíc bylo pozdě, proto si tedy hned zalezl do své postele a zavrtal se do peřin. Ostatní plyšáci byli poskládání kolem dokola, takže mu nijak nepřekáželi. Toho velkého si přitáhl k sobě a tak trochu na něj položil hlavu. V této poloze se jen zahleděl z okna, kde měl teď nádherný výhled na nebem posetý hvězdami a velký zářivý měsíc. Tento obraz ho velmi uklidňoval a vlastně i uspával. Proto také netrvalo dlouho a on se ponořil do té nádherné a klidné, říše snů...

Akio se vzbudil docela pozdě. Měl toho sice hodně na práce, ale jaksi se ne a ne vzbudit a když ho nikdo nevyrušoval?
Bylo to však hodně divné. Jindy by ho už vyháněli od 5 hodin ráno a teď bylo skoro 10 a stále nic.
Pomalinku se na posteli posadil a rozhlédl se. Musel mít velmi rušnou noc, protože skoro všichni plyšáci leželi poházený po zemi a peřinu měl také celou skopanou a zmuchlanou. Už si ani vlastně nepamatoval, kdy naposled takhle dlouho spal a nebo to po ránu vypadalo nějak takhle. To teď však nebylo tak podstatné. Hlavní bylo, aby zjistil, proč je stále ještě v posteli a nikomu to nevadí...
Dlouze se protáhl a protřel si oči. Vyspal se orpavdu náramě, to se muselo nechat. On však na takové dlouhé spaní nebyl zvyklí a byl z toho i trochu, dá se říct, mimo. Už však na nic nečekal a hned se dal do práce...
Nejdřív se to tady muselo trochu zkulturnit, takže na to se musel vrhnou, co nejdříve. Vylezl z postele a shodil z ní i zbytek věcí. Začal si pěkěn urovnávat povlečení a hned na to i zpátky duchnu s polštářem.
Hned jak to dodělal, byli na řadě všichni poházení plyšáci, protože se mu opravdu nelíbilo, že by se tu měli takhle válet a dělat mu nepořádek. Hlavně, když většinu dostal od jediného člověka, co proti němu nic neměl...
Nějakou chvíli to přeci zabralo, ale zas tak hrozný to nebylo, tkaže mohl pokračovat dál.
Pokoj nijak více neuklizený nebyl, a proto už nemělo cenu v něm dále setrvávat.
Vzal tedy své oblečení a ručníky, které už včera pověsil na tyčku od skříně a byli už suché, a vydal se zase do koupelny.

Když byl v ní, uklidnil ručníky na své místo a hned se jal spáchat ranní hygienu. Pořád mu však v halvě vrtalo, co se dnes mohlo stát. V domě nikoho nepotkal, i když se ještě nedíval všude, ale.... stejně. Byl tu až podivuhodný klid. Rozhodně větší, než kdy jindy...
Akio došel k zrcadlu a pohlédl do něj. Vypadal hrozně...Vlasy měl jak po výbuchu atomovky a obličej nutně potřeboval ledovou vodu. Trochu podzvedl hlavu a podíval se na větší řeznou ranku, kterou mu včera udělal jeho bratr. Nevypadala tak hrozně... Byl tam už vytvořený strup a pomalinku se to naštěstí začalo hojit, takže už to nemělo cenu řešit...
Akio si teda jen lehce povzdechl a dal se zkulturnění sám sebe...

Po nějaké době vyšel z koupelny už upravený, umytý a oblečení. Ještě trochu si upravil své triko a rozhlédl se kolem sebe. Stále tu ještě nikdo nebyl, což bylo opravdu podivné. Raději se šel podívat ještě do ostatních místností, a dokonce i po delším rozvažováním i do Tatsuova pokoje.
Nikde nikdo nebyl a i v jeho pokoji to vypadalo stále stejně... otřesný a nehorázně šílený bordel. Z toho by se složila nejedna uklízečka. On totiž nikoho. kromě svého bratra a to jen, když mu to měl jít trochu pouklízet, do svého pokoje nepouštěl a tak to i podle toho vypadalo.
Najednou však uslyšel nějaké kroky a také zvuky, otevírajících se dveří. Rychle se tedy vrátil zpátky do obývacího pokoje, aby se mohl podívat, kdo to vůbec je.
Naštěstí to byl však jen jeho otec, který vypadal jakoby se vracel z nějaké dost těžké a únavné misi.
Akio se na něj jen zářivě usmál a došel blíže."Dobré dopoledně otče..." Řekl a nabídl mu místo. Jeho otec jen menším úsměvem poděkoval a ztěžka se posadil."Dobré Akio, dobré..." Trochu se protáhl a udělal si, co největší pohodlí.
Akio se jen dál usmíval, ale neposadil se a jen zůstal stát vedle svého otce a zdálo se, že přemýšlí nad tím, jestli se ho má zeptat, kde byl nebo ne. Nakonec, ale stejně neodolal a začal."No... tati? Já... chtěl jsem se jen zeptat, kde si dneska tak brzy byl a kde je Tatsuo? Většinou nechodíte tak brzy do práce a vždy, když odcházíte, tak mě budíte, proč to dnes bylo jinak?" Řekl trochu zdráhavým hlasem, ale snažil se ne dát zase jako vždy nic najevo a jen čekal na odpověď...
"Ach... jsem unavený Aki... ale... doufám, že sis udělal své věci. Tatsuův pokoj by už potřeboval uklidnit, takže by ses na to mohl vrhnout a ještě třeba něco podělat. Já dnes asi nic nezvládnu..." Povzdechl si a odpovědi se jakoby vyhnul.
Akio však jen jemně přikývl a snažil se ho nepřerušovat. Moc dobře věděl, že se k tomu jeho otec nakonec dostane, jen mu musí dát chvíli času, než to z něj vyleze.
"Klan měl dneska schůzi. To málo zbylých členů, co ještě máme se sešlo a mluvilo se o všem možném. Hlavně tedy o našem dalším rozvoji a generaci. Nejsme na tom zrovna nejlépe, takže si hlavní vůdce dělá starosti..." Odpověděl s dalším povzdechnutím a dlouze zívl."Bylo toho fakt dost..." Dodal ještě.
Akio se jen podivil a přesunul se před otce, aby mu viděl do tváře.Říkal si všichni členové?? Ale... já... já jsem přeci taky člen, neměl jsem na té schůzi být taky?" Podivil se a čekal, alespoň nějaké vysvětlení nebo něco.
Jeho otec si však trochu promnul čelo a zamumlal."Běž si dělat svou práci... potřebuji si odpočinout..." Teď už bylo stoprocentně jasné, že se odpovědi vyhnul, protože důvod, proč on tam nebyl, nechtěl nahlas říct a ani nemusel. Po tomto Akio už věděl, o co bije...
Jen tedy jemně přikývl a vydal se přímým směrem zpátky do pokoje jeho bratra. Otce nechal o samotě, ať si může odpočinout a sám se ponořil zase do svých myšlenek, které se teď znova rozjeli na plné obrátky...

Byl to už nějakou tu hodinu, co se Akio prohrabával tím vším nepořádkem, který jeho bratr měl v pokoji. Postupně se však vše vyklízelo, a dokonce to tam začalo i vypadat. Ale nikdo by nevěřil, jaký věci tam našel a něco bylo fakt dost nechutný.
Ni z toho ho však moc netrápilo. Byl totiž plně ponořen do svých myšlenek a nic jiného pro tuto chvíli nevnímal a pracoval jako robot. Bylo toho dost...Už zase... je to jako vždycky. Nikdy si to Tatsuo neudělá já, vždy musím já, vždycky. Otec mu rád ustupuje díky tomu jaký je, ale... pořád mě aspoň trochu bere, i když podle něho jsem zklamáním. Nevím, co jsem udělal tak špatného, proč se to musí neustále opakovat stále dokola a dokola a dokola. No... a teď ještě s tím klanem. Proč jsem nemohl jít také? Proč mě nechali spát jako by se mě to netýkalo? Proč? Patřím také do klanu ne? Čím se tak od všech liším? Dělal jsem snad někdy něco jiného, než co chtěli? Vždy se toho naučili i zneužívat, ale... stále nic.ˇAch... proč se tím vůbec zabývám. Toto je už dávno za mnou přeci. Řekl jsem si, že si půjdu za svým, i když se to ostatním nebude líbit. Nechci se měnit, chci zůstat takový jaký jsem. Chci dělat to, co mě baví a chci si také někdy trochu užívat... to my přeci nemůžou zak...
"Ale, ale, koho pak to tu máme, co?" Přerušil Akia moc dobře známý hlas jeho bratra.
"Tak služtička nám přišla konečně uklidit hm?" Promluvil jako by tu byl ještě někdo...
Akio se narovnal a podíval se na Tatsua takovým tím nepřítomným výrazem. Vůbec se mu nelíbilo, že zase musí toto prožívat, ale stále si byl vědom varování, kterému jeho bratr hodně často dává znát i jinak, než jen slovy.
"Hm... ty neumíš mluvit? To chceš další lekci, co?" Zeptal se znova a pohrdavě se na něj ušklíbl."Umím..." Odpověděl jednoduše Akio, ale nic víc neříkal."Hm... ale máš strach, co? Vidím ti to na očích... přede mnou to ani v té tvé usměvavé masce neschováš, ze které mi je mimochodem na blití, tak by sis měl dávat pozor, jak se přede mnou tváříš..." Zase se ušklíbl a pak jen udělal jednu pečeť, okno se silně rozrazilo a do místnosti vletěl silný vítr, který začal vše zase rozhazovat a rozfoukávat jen jak to šlo.
Po chvíli vše utichlo a Tatsuo se nad svou prací musel pousmát."Hm... myslím, že si s tím moc nepohnul. Měl by si to, co nejdříve dodělat, chtěl bych, aby si konečně vypadl. Tak pokračujeme... služtičko..." Zasmál se a zase odešel pryč...
Akio tam jen stál a díval se na tu spoušť. Na to zkrátka už nijak reagovat nešlo a ani nechtěl. Nebylo to poprvé a ani naposledy, takže se to rozhodl neřešit, skoro jako vždy, a s malým povzdechnutím se chopil znova práce, aby to tedy konečně mohl dodělat...

Pokoj mu zabral dalších pár hodin, než ho dokázal celý uklidit tak, aby to vyhovovalo aspoň jeho normě. Byl to fakt... jednoduše záhul. Samozřejmě to však vše. I když měli služebné, které se o to starali, on musel také dělat. Bratr si zase navymýšlel povinností, že to nebylo ani možné... Kuchyně, země, prach, střecha, listí, trávník, oprava ledových soch, i když byli naprosto dokonalé, takže je spíše nejprve musel nějak poškodit a pak spravit a podobně. SE vším mu sice vypomáhali ti, co za to byli placení. Znal se s nimi dobře a bral je jako dobré přátelé, což oni taky, i když někteří byli mnohem starší, než on.
Vždycky však jejich pomoci využít nemohl, protože mu Tatsuo většinu času stál za zadkem. On však bez jediného ceknutí a nějakému odporu vše dělal a snažil se, aby měl, co nejdřív klid...

Čas běžel jako voda a pomalu se začalo zase stmívat. Do 7 hodiny už nezbývalo zase tolik času. Stále však ještě všechno nesplnil, takže si nebyl jistý, jestli se na ten trénink vůbec dostane.
Teď právě o tom mluvili se svým bratrem... no, jestli se dá říct, že mluvil. On jo, ale jeho bratr spíše řval. Vůbec ho netrápilo, že jejich otec už nějakou tu dobu spí a potřebuje si odpočinout. Křičel jako by tu byl sám."Jak to myslíš, že už se musíš jít připravit?! Ještě si nedodělal to, co máš, takže se sakra seber a jdi to udělat!" Rozčiloval se a vše v něm vřelo čím dál tím více a více.
"Promiň Tatsuo, ale já už opravdu musím. Zítra to klidně dod..." Chtěl ho nějak uklidnit, ale moc to nezabíralo, protože ho zase nenechal domluvit a skočil mu do řeči."To nepřipadá v úvahu sakra! Jsem ti snad něco řekl ne?! Takže teď to uděláš a basta!"
Tohle nemělo cenu... opravdu. Proto se nakonec musel Akio rozhodnout pro jednu věc, kterou zkusil jednou a moc dobře to nedopadlo... zvýšil hlas."Nemůžu! Chápeš?! Mám trénink! Byl mi přiřazen dost tvrdý sensei, takže jestli mu to pak chceš vysvětlovat...fajn!" Odvětil trochu víc odmítavě, než chtěl, ale to si uvědomil, ale až moc. Na chvíli se prostě zkrátka úplně zarazil... teď jen čekal, co se bude dít dále.
Tatsuo na chvíli úplně ztratil dech. Pak se mu na tváři nahodil vražedný výraz, hned na to úplně vzteklý a pak... a pak překvapivě docela klidný."Tak teda vypadni! Ale uděláš to, až dojdeš! I kdyby si to měl dělat o půlnoci!" Pak jen naštvaně odkráčel a Akio za ním hleděl nechápavým výrazem."Cože? Že by... on... on to nechal tak?"
Dlouho však na tom přemýšlet nemohl. Cvičiště tak blízko zrovna nebylo a jestli to chtěl stihnout, musel sebou hejbnout.
Před tím se však zastavil ještě ve svém pokoji. Jako vždy si kolem pasu na pásky připnul své drápy a pak polovinu zakryl trikem. Kolem nohy si dal ještě pouzdro na výbavu a ještě 2 kolem pasu a také ještě jedno na levou ruku. Nevěděl kolik toho bude potřebovat a tak chtěl být na vše připravený, což s o něco větší zásobou bylo tak akorát.
Nakonec si ještě vybral pořádné a pevné boty a jelikož oblečení na trénink už na sobě měl - Upnutější triko, ale aby bylo stále dost volné a dobré pro pohyb a o něco volnější kraťase, které mu však v boji nemohli nijak zavazet -, tak mohl ihned vyrazit, což také udělal... Vzhůru na cvičiště!!

Riko Hiashi


Mladá Yukikage podpírala "svého" studenta až k jakési bráně která oddělovala klanové sídlo od ulice. Jen tak zlehka se podívala na mladíka a beze slova s ním vešla za bránu.
Zdálo se že se nijak nebojí toho že by mohlo nastat nějaké nedorozumění. Jak si myslela již o nich věděli a právě teď již někdo jistě řkal jeho otci co se děje. Ale Yukikage to bylo doslova jedno. Chtěla si promluvit s jeho otcem a říct mu že může být na svého syna pyšný.
Jak si ovšem RIko vzpomínala Akio nebyl jediným synem svého otce.A tam podle ní byl zakopán ten největší pes. Nemusela být génius aby poznala že jeho přetvářky jsou způsobeny něčím co se děje přímo doma.
Možná že by v tom mohla i udělat pořádky ale na druhou stranu nemohla narušovat řád klanu.
Sledovala svým klidným pohledem všechny ty sochy a to vše co bylo kolem.Poamlým krokem došla i s mladíkem ke dveřím kde měl bydlet a zlehka zaklepala na dveře vyčkávajíc jestli někdo otevře.Tušila že to mladému Akiovi bylo trochu nepříjemné,přeci jen byla Kage a nechat se kage vodit domů nebylo zrovna moc fajn. Ale Riko nemohla dopustit aby se mu po cestě cokoliv stalo.
Najednou uslyšela tiché kroky a nějaké mrmlání mladíka. Tušila že to bude jeho bratr.Docela byla zvědavá jak se bude tvářit.

Yukikage Akia stále podpírala a takhle ho vedla, až k sídlu. Čím jejich kroky byli blíže a blíže, tím byl nervóznější a takový... nesvůj. Jen v hloubi duše doufal, že ho Kage nebude doprovázet, až úplně domů, opravdu. Jen to, že ho vedla bylo už tak dost... blbí a ještě k tomu, kdyby to bratr zjistil, udělá mu doma peklo. Věděl sice, že si před Yukikage nic nedovolí, ale... co potom?
Došli k bráně a pomalu jí prošli. Zdálo se, že už o ní v klanu ví a jeho otec asi také. Akiovi se sevřelo hrdlo a jen suše polkl. Takhle se už necítil hodně dlouho. Opravdu nevěděl, co teď má čekat a začalo to být i na něm asi dost znát. Jakoby všechny jeho přetvářky a schopnost vše utajovat, rázem zmizeli.
Míjeli jednu ledovou sochu za druhou a pomalu se blížili k zadnímu vchodu do jejich obydlí, které se využívalo pro návštěvy, protože přední se nacházel v sídle. Už dopředu si představoval, jak bude jeho bratr reagovat a v žaludku měl teď jakoby snědl 2 kila železa. No prostě hrozně...
Došli ke dveřím a Yukikage jemně zaklepala. Akio uslyšel Tatsuův hlas a celý se přitom otřásl, což mohlo Kage přijít dosti podivné. Teď už jistě věděl, že se tomu nevyhne, ale ještě to mohl nějak zachránit.
"J-já... já už můžu jít domů sám. S- stačilo, že jste mě dovedla... d-děkuji. K-klidně můžete jít..." Vydal ze sebe a doufal, že to ještě stihne, ale... už bylo pozdě...
Dveře se hlasitě otevřely a jeho Bratr okamžitě, nevědomky, že je tam kage, spustil..."Sakra kolikrát jsem ti říkal, že nemáš využívat zadní vchod! Tobě to snad předtím nes..." Teď si teprve uvědomil, že tam stojí ještě někdo jiný. Okamžitě poznal, kdo to je a jeho naštvaný a vražedný výraz byl rázem ta tam."Eh...Dobrý den... Yukikage.sama. Co vás k nám přivádí?" Sjel ji překvapeným pohledem a pak i jeho. Když viděl, v jakém je stavu, neodpustil si malý úšklebek, který však byl jen chvilkový."Co zase Akio udělal? Klidně to řekněte, dostane, co si zaslouží..." Řekl chladně a už mu nevěnoval ani jediný pohled. Teď mu za to nestál...
Akio jen sklonil hlavu a mlčel. Bylo to, až překvapivé, jak se dokázal jeho charakter změnit, jen jak se dostal domů. Byl teď úplně... jiný... přímo... zkrátka... vypadal tak... tragicky..."P-promiň..." Špitl a dál už nemluvil.
V tom se tam objevil ještě jeho otec a jen se trochu navádějíc podíval na staršího syna, aby upozornil, že teď by se měl krotit. Potom se jen otočil na Yukikage a ze široka se usmál. Tak... jako na Akia nikdy."Také zdravím... Yukiakge-sama..." A mírně sklonil hlavu."Copak vás k nám přivádí?" Zeptal se stejně jako předtím Tatsuo...
Akia úplně ignoroval jako by tam nebyl. Takže nebylo ani jisté, jestli viděl, v jakém je stavu. Možná si ho jen, ale nevšiml, ale i tak to bylo docela podivné...

Riko Hiashi

Když se otevřeli dveře a v nich Riko spatřila mladíka který okamžitě sjel své bratra Kage se jen zamračila což u ní bylo dosti nezvyklé. Když poté začal s tím jestli něco provedl její zorničky jako kdyby se zůžili a její oči si prohlédly toho chlapce který jak se zdálo neměl žádnou úctu k svému bratru.
,,Co provedl? Splnil jednu z nejtěžších zkoušek kterou kdysi vymyleli starší Vašeho klanu" uzemnila jej. Nějak si ale byla jistá že ani neví o jakou zkoušku jde a tak se na něj ještě podívala ale v tom dorazil i otec.
,,I já vás zdravím." pozdravila jej a jen na Akiového otce koukla a vešla dovnitř jako kdyby sama byla členkou klanu.
Což byla tak trochu z poloviny pravda díky Archonovi. Riko prošla domem s Archonovou pomocí a usadila mladého Akia do křesla a jen tak lehce se mu podívala na ránu na hlavě.
Následně na to se znovu podívala na jeho bratra který jak se zdálo musel být u všeho co se jej netýkalo. Ale toho mohla ihned využít.
,,Mohl by jsi prosím donést obvaz a dezinfekci?" požádala jej lehce ale jen on a snad i Akio mohl poznat že pokud odmítne pomoci nebude to mít dobré následky.
,,Bude to dobré mladý muži.Vedl sis velice dobře" promluvila ke ,,Svému" studentovi a poplácala jej po rameni. Poté se otočila na otce.
,,Máte skutečně talentovaného syna.Vskutku,ještě jsem neviděla že by se někdo v jeho věku dokázal takto ubránit technice draka" dodala a vpila se otci do očí.,,Pamatujete si ji viďte? technika klanu kterou v testech začal užívat jen jeden šílený člen." usmála se a koukla znovu na studenta.
,,On to dokázal.Předčil očkekávání samotného Archona" jakmile řekla jméno Archona doufala že si jeho otec vzpomene kdo ten muž byl .
Možná že to byl šílenec a byl necitelný ale byl nejsilnějším členem klanu v té době a dodneš o něm kolovali příběhy a legendy které sotva vystihovali pravdu.
Kage se na chvíli odmlčela a byla tiše jako voda.Jako počasí tam venku. Před bouří

Akio stále mlčel a raději se do ničeho nepouštěl. v2děl, že by to nemělo zrovna dobré následky. Skoro jakoby teď nevnímal...
Tatsuo jen překvapeně zamrkal, když Yukikage takhle po něm vyjela a navíc, zastala se jeho mladšího bratra, což vůbec nečekal."Vážně?" Zeptal se tak překvapeně."Tak to musel mít hodně velké štěstí..." Řekl dá se říct trochu odmítavě a probodl Akia vražedným pohledem. Dál to už však nechal být, protože si byl vědom otcova varování.
Jeho otec zatím se jen usmíval a snažil se chovat, co nejpřívětivěji. Proto pak nebylo ani znát, že by ho nějak extra štvalo, že se Yukikage pozvala sama dál a procházela se tady jako by byla členkou. Až teprve teš zaregistroval kluka, kterého podpírala a jen se trochu zhrozil, když si uvědomil, kdo to je. Vždy sice byl zklamaný jaký Akio je a souhlasil s ostatními ze své rodiny nebo tak, ale nikdy by mu nijak neublížil a vidět ho takhle zničeného, byl pro něj docela šok. On totiž Akio nikdy nebyl ten, co by chodíval domů rozedraný a pobitý, věděl, že nesmí, protože by dostal ještě od bratra, ale teď.
Rychle se přesunul ke křeslu, kde seděl a také si ho prohlížel spolu s Yukikage."Co se mu proboha stalo?" Řekl trochu ustrašeně a také pokývl na svého druhého syna, aby uposlechl a to ihned!
Tatsuovi se samozřejmě nelíbilo to, jak si Kage dovolovala a jen tak si lezla do jejich domu a navíc mu ještě takhle poroučela. Byla to však autorita a on musel chtě nechtě splnit, co si žádala. Jen si přitom lehce odfrkl, ale stejně zaběhl do vedlejší místnosti pro lékarničku a vrátil se s ní ke Kage, kde jej jí předal.
Akio mezitím stále mlčel a klopil zrak k zemi. Dost ho ale překvapila ta starostlivost, jakou najednou otec projevoval. Ale když si to tak vzal, otec vlastně nikdy na něj nebyl nějak zlý. Jen moc dobře věděl, že ho bere jako zklamání jeho rodu. Trochu mu však pozvedlo náladu, jak se Yukikage bavila z jeho bratrem, protože tohle si ještě nikdo nedovolil a toho těšilo, že to konečně taky mohl okusit...
Až na její další slova teprve zvedl pohled a usmál se na ni. Byl vděčný za to, že mu takhle pomáhala a starala se o jeho stav. Nevěděl sice proč zrovna takhle o něj, ale... byl za to rád...
"Děkuji... Yukikage-sama" Promluvil už mnohem klidnějším hlasem, než předtím.
Otec mezitím také jen zkoumal, jestli to není něco vážnějšího a čekal, až konečně zase Kage promluví.
Její další slova ho však naprosto uzemnila. To, co totiž řekla, ještě od nikoho z klanu neslyšel a rozhodně si myslel, že ani neuslyší. Přesto však v to tajně doufal a teď... teď se mu to jakoby plnilo.
"O-opravdu? Můj mladší syn se ubránil našemu Hijutsu? Technice černého ledového draka? Ale... to přeci... v takovém věku... on.. to není možné!" Byl opravdu překvapený a neustále těkal mezi jí a svým synem. Byl z toho absolutně vyvedený z míry. Kdyby jeho starší syn, ten by to dokázal v tomto věku, ale Akio? TEN Akio?...Nemožné... ten člověk, který toto dělal... Dlouze vydechl a zase do plic nabral nový kyslík, protože na chvíli úplně jako by přestal dýchat.
No a když nakonec to jméno řekla. Opravdu řekla to legendární jméno, které kolovalo v klanu už od jakých dob, byl z toho zkrátka mimo."A-archon? A-akio? Já... to... to přeci... to určitě nemohl být on... on ne... tohle by,,, tohle by Akio nedokázal... určitě ne... to opravdu ne..." Začal kroutit hlavou a takovou zkušenost si nechtěl připustit. Vždy ho totiž bral za zklamání a teď ... a teď by to měl všechno zahodit? Měl by si přiznat, že chyba byla na jeho straně? Nemohli přece být tak slepý...
Tatsuo tam celou dobu stál a jen se mračil víc a víc. Jeho výraz byl čím dál tím vzteklejší a vzteklejší. Takovým kecům rozhodně nemohl věřit. A navíc... to jak se jeho otec choval, jak se Akio usmíval a starali se o něj... o takového budiž k ničemu a ufňukánka, který nikdy nic nedokázal...
"To těžko..." Ozval se najednou Tatsuo na Yukikage slova. Prostě to musel říct a pak... pak to další mluvení... už to nedokázal snášet a vydržet."Tohle jsou akorát keci! Něco takového by tady ten lamýnek nikdy nedokázal. Musí se stále jen za někoho schovávat, aby si zasloužil nějaké uznání. Asi si teď myslí, že když dojde s vámi a bude dělat jako že dokázal to a to, že mu to všichni sežereme a budeme ho přijímat? Heh... vím, co je a to se nezmění. Určitě někde jen zakopl a pěkně si namlátil. Jak jinak... u něj by to ani jinak nešlo. Jen se někde flágat a kašlat na práci. Tohle mu zkrátka nesežeru. Vždycky to byl jen obyčejný ubožák a tím také zůstane!" Odvětil naštvaně a pohrdavě a přitom jen Akia sjel povýšeným pohledem, který byl plný zloby a nenávisti k němu. Nebo spíše přímo odporu...
Otec na něj jen překvapivě vyvalil oči a nevěděl, co teď v tuto chvíli říct. Stále to byl jeho syn, který patřil k těm nejlepším s klanu a říkali mu génius, protože za posledních pár generací se nikdo jako on nenašel. Proto také nechával to mezi jim a bratrem. On byl totiž někdo, na koho mohl být opravdu pyšný...
Akiův úsměv okamžitě zmizel a svou halvu zase sklopil k zemi. Nic na to neodpověděl a jen přijímal narážky na svou osobu jako by se vůbec netýkali jeho. Byl na to zkrátka už zvyklý a věděl, že... že kdyby se pokusil nějak bránit, jen by si to zhoršoval. Jen se teď strašně styděl před Yukikage za to, co musela o něm poslouchat a vlastně čeho byla svědkem. Toho... jaký to byl... jak říkal Tatsuo... ubožák...

Riko Hiashi /archon

Jakmile si Kage vyposlechla ten proslov toho nafoukance najdříve v klidu ošetřila ránu Akiovi na hlavě a poté se postavila zpříma proti tomu drzounovi. Vůbec se neusmívala.Na její tváři nebyl znát žádný cit coč mohlo vypadat dosti hrozivě.
,,CHceš snad říci že lžu? Jsi víc drzí než jsem slyšela od Jouninů.Možná že jsi génius mladý muži ale zároveň jsi také pěkný idiot.Možná že bychom měli pozvat Archona sem a podívat se jak by jsi si vedl ty? Co říkáš?! Spustila na něj docela chladně ale klidně. I přes to z těchto slov běhal mráz po zádech.
,,Je mi boužel líto že zjevně ani nevíš kdo to Archon byl.Proti němu by jsi nevydržel ani minutu.To on myl Genius vašeho klanu.A ty ? Měl by jsi se stydět.Svým chováním děláš ostudu nejen své rodině ale i klanu a celé vesnici. Měl by jsi se zamyslet nad svých chováním."
Dokončila a pak se pootočila opět na otce a zase z ní byla ta milá kage kterou všichni zvolili.
,,Ano myslím to vážně. Vˇáš syn se ubránil Archonově zkoušce draka. A oba víme jak je tato zkouška náročná. On to však dokázal i bez ovládání dotonu" koukla se na Akia. ,,Máte opravdu úžesné dítě.Kdybych já měla také dítě zajistila bych mu klid." když mluvila o klidu koukla se na bratra.
,,Akio je podle vás možná jiný.Ale rozhodně je silnější a lepší než jiní.Ostatně při chunniských zkouškách se můžeme přesvědčit sami" v očích jako kdyby se jí zalesklo.
,,No,ale možná by jste si raději popovídali s pravým senseiem svého syna." koukla se na otce. ,,Tedy s Archonem.Snad jemu uvěříte."

Akio jen dál mlčky seděl a nechával si ošetřit ránu na hlavě. Už ho tolik nebolela a ni mu v ní tolik nepískalo, ale přeci to nebylo zrovna nejpříjemnější. Nic však zkrátka nenamítal a jen čekal, kdy Yukikage dokončí svou práci.
"A-arigato..." Vydal ze sebe, když svou práci dokončila. Pak už zase jen se více přikrčil a zůstal potichu jako myška...
Tatsuo se Kage vůbec nebál. Moc ho nezajímalo, na jakém ona je postu, i když nějakou tu úctu k ní přeci cítil. Teď však byla v jejich domě a ne území jejich klanu, takže i přesto, že byla Yukikage, tak si nesměla nějak zvlášť vyskakovat.
Jen s pohrdavým pohledem ,upřený stále na Akiovu stranu, tam stále a tikal mezi těmi dvěma oči Její řeči se nesnažil brát vůbec vážně, protože to, co mlela, byli jen samý hovadiny. Byl si tím totiž na 100 % jistý a ona ho rozhodně nemohla přesvědčit o opaku. Hlavně, když začala mlet něco o Archonovi-san, který byl už kolik desítek let mrtvý."Nejsem drzý, jsem jen upřímný a tahle vlastnost by se měla spíše cenit ne? Ne odsuzovat. Neříkám, že lžete, ale spíše, že neříkáte celou pravdu. Stále tu něco povídáte o Archonovi.sana a kde si, co si, ale nic z toho. Samozřejmě vím, kdo to je, co dokázal, jak se choval a jaké byli jeho metody. Právě jim jsem se nechal inspirovat a díky jemu se stal tím, co dnes jsem, ale... o to víc je mi jasné, že to, co tady říkáte jen naprostá hovadiny. Právě on totiž preferoval to, že emoce jsou pro slabé a když se někdo bude chovat jako nějaký ufňukánek a slaboch, nemá právo se nazývat shinobim. Právě on vždy dbal na velmi tvrdém tréninku a dosti drastických zkouškách. Nikoho nebral v rukavičkách a legendy, které se o něm vypráví znám skoro nazpaměť. Takže promiňte, ale rozhodně nebude věřit takovým blábolům, že tady tento srabík, dosáhl uznání od samotného Archona-san. Ten, co nikdy se nechoval jako pravý shinobi. Ten, co své rodině dělal jenom ostudu a ne já. Ten, co jí shazoval a snižoval její kvality. Ten, co se vždycky více choval jako baba, než pořádný chlap, ten NIKDO, kterým on je! Takže ne... promiňtě... díky... ale tomuhle scifi já neuvěřím a jediné, co jde, tak se tomu smát, nic více, nic méně..." Dokončil svoji další odpověď a jen pohrdavě si odfrkl a hodil další vražedný pohled po svém mladším bratrovi, který však jej nemohl v tuto chvíli, ani nijak vnímat, což to ho štvalo ještě více.
Akiův otec celou dobu s vyjeveným výrazem poslouchal svého stračího syna, ale přitom kontroloval i mladšího.
Yukiakge slova jakoby přicházeli ze samotného nebe přímo k němu a do jeho nitra a plnili mu tajná přání. Však bylo těžké, věřit tomu, že se vůbec něco takového děje a není to jen pouhý sen.
"Já... víte... on... on... tady Tatsuo... jde o to, že on to nemyslel zle. Bylo to... zkrátka Akio... no,... vždy býval takový... jiný a... řeknu to trochu tvrději, zaostalí. Choval se vždy jako někdo... kdo... kdo zkrátka nemá žádné nadání... jakoby... jakoby to vůbec ani nebyl kluk a jen si na něho hrál. Dělal... dělal všechny ty nepříslušné věci, které se ke klanu vůbec nehodili a mnohem další. Navíc... to jak vždy přistupoval k různým větcem tou svou samolibostí a úsměvem, což, což jsme díky tomu o dost v klanové úrovni klesli. Naše rodiny.... zkrátka... byl jiný a to je ten problém. Nehodil se k nám. Nikdy bych mu nic neudělal nebo... nebral ho jako svého syna, ale... zklamaný jsem z něho byl..." Povzdechl si a znovu se otočil na něj, ale nedostal žádnou reakci, tak se pohledem vrátil zase k Yukikage a pokračoval.
"Proto se také v tuto chvíli přikláním ke svému staršímu synovi. Sice bych nebral vážně to jeho, dá se říct "nadávání",ale i tak... Její úsměv jí také oplatil, ale jen tak plaše.
Při každé takové otcově reakci, si Tatsuo jen tak odfrkl a nemohl uvěřit tomu, jak se tady nehorázně ztrapňuje...
"A navíc... Archon.san už je delší dobu mrtví a už po něm zbyli je staré svitky a záznamy spolu s legendami. Dodal ještě jeho otec, ale pokračoval dál.
"Takže opravdu není možné, aby toto zvládl a navíc ještě dokázal získat jeho uznání. Tohle prostě by Akio nesvedl... určitě ne. Tím jsem si jistý a i kdyby se náhodou nějak Archon.san vrátil, jistě by s námi souhlasil a to bez vyjímky. Toto je opravdu jiná úroveň, které Akio ani zdaleka nedosahuje a pokud by se nezačal cvičit a dělat to, co se mu přesně řekne, tak by to ani nedokázal...." Bylo na něm vidět, že by nechtěl Akiovi nijak ublížit, ale že takovéto představ o něm přesně měl...
Tatsuo se mezitím jen usmíval, když poslouchal, jak jí to vracel už i otec. Toto zkrátka rozhodně nemohla být pravda a nikdo v tuto chvíli by je asi nepřesvědčil o opaku...
Jeho otec však ještě musel něco říct k zbylým větám, které Yukikage položila."Nejsme si vůbec jistý, jestli bych Akina na Chunninské zkoušky pustil. Ještě by se mu tam mohlo něco stát a to by byl už větší problém, než kdyby si někdy jen tak zamotal nohy do sebe a spadl na zem..." Řekl stále tím nevěřícím tónem."A s prvním senseiem??? Archon-san?? Já... já myslel, že jste to vy, ale... zase ten Archon... rohle... tohle zkrátka nejde a nikdy nepůjde. Ne v případě Akia..." A kývl k němu.
Ten se teď nepohnul ani o kousíček a jenom poslouchal a poslouchal a poslouchal, co se o něm povídá a apod. Neměl opravdu na to, aby teď nějak jinak reagoval nebo se to snažil nějak pochopit.
Zkrátka byl jakoby mimo a nechával to teď na ostatních, jak se to dál bude vyvíjet...
Na tváři Akiova staršího bratra, se jen objevil další úšklebek, který značil, že teď si myslel, že Yukikage dostali na pokraj a ona teď bohužel nedokáže nijak jinak zareagovat, protože tohle bylo zkrátka nemožné...

Riko Hiashi / Archon

Riko jako mladá Yukikage nevěřícně naslouchala jak otci tak i synovi. Zdálo se jí že se svět zvlázdnil. Oba dva to byli nesmírní paličáci ale co se toho synka týkalo začínal jí pít krev. Možná že jim nikdo neřekl proč jsi byla zvolena Kage zasmál se Archon uvnitř jí. Kage nad tím začalA velice uvažovat.Koukla jsem na Akia,jeho otce a v poslední řadě i na jeho bratra a chvíli mlčela.
,,Dobrá vidím že bych Vám měla objasnit jednu důležitou věc" začala zlehka avšak už se vůbec netvářila mile.
,,Sama pocházím z klanu kde byla přísná pravidla a rozepře mezi samotnými členy z nichž někteří byli odsouzeni k samotě a šílenství.Vy by jste ten klan měl znát.Klan Hiashi" na chvíli se odmlčela a kouklase na Akiového bratra stále ještě bez jakéhokoliv citu ve tváři.
,,Ovšem ty o něm nic vědět nemůžeš.Klan vymřel dřív než jsi se narodil.Proto ti něco povím. Jak tvůj otec jistě ví Tento klan býval jedním z nejsilnějších klanů na tomto světě.Jejich kekkei genkai bylo dosti zvláštní. Nejen že viděli duchy a démony,ale dokázali se s nimi spojit.Někteří jen na krátkou dobu ale jiní na trvalo pomocí pečeti." znovu se na chvíli odmlčela. ,,Když mi bylo pět let podstoupila jsem obrad pečeti. Nikdo nedoufal že bych zůstala normální a všichni počítali s tím že se zblázdním. Duch kterého do mě zapečetili byl dosti hrubý a přísný muž z této vesnice.Jeho praktiky mi přili dosti nevkusné ale chápala jsem jeho skutky.Po nějaké době jsem se sama dozvěděla kým vlastně byl. Členem tohoto klanu.Členem o němž se píší všechny ty legendy a muž ke kterému ty vzhlížíš.Muž jménem Archon. To proto jsem byla zvolena Kage této vesnice. Nejen díky schopnosti boje s duchy a démony ale kvůli tomu že duch v mém nitru byl sám členem této vesnice a také byl členem jednoho z nejsilnějších klanů zde.Protože můj duch byl dosti silný a nelítostný za svého života."Kage se nadechla a zahleděla se ještě více do očí toho drzouna.
,,Ale sám Archon se nyní vzpírá nad tvými slovy a nelíbí se mu co to děláš a jak se chováš. I on,přes to jaký byl, měl v úctě svého bratra a rodinu.Ale víš co? Možná by ti to rád pověděl sám" odsekla trochu drze. Divila se že mladíkovi ani nepřišlo divné že věděla kam má v jejich domě jít.Do jakých dveří vkročit aby se dostala do této místnosti.To proto si dovolila takto drze vkročit do jejich domu.
,,A ještě než něco dodáš,není mou vinou že rada starších i s členy vašeho klanu kteří v ní jsou nikomu neřekla že Archon stále existuje" Po tomto proslovu dala Kage ruce do pečetě kterou mohl Akiův otec znát jen z knih a zavřela oči. Vzuch kolem jako kdyby prořídl a kolem jako kdyby se prohnal studený vzduch který mrazil.Když kage znovu oči otevřela její oči měli barvu krve a ve tváři měla opět ten šílený výraz který Akio znal.
Archon již ovládl opět tělo své Kage a koukal se po domě. Některé věci jako obrazy poznával.Maloval je jeho bratr společně s ním.
,,Konečně doma" ozval se jeho šílený hlas následovaný tím nejhoším smíchem který kdo kdy slyšel.Archon se lehce protáhl a pak se prošel po místnosti sem a tam.Když se zastavil koukl se prvně na otce.
,,Mě si nepamatuješ,a je mi to jedno,znal jsem tvého děda.Dobrej chlap.Ty si byl ještě malý děcko." zašklebil se a pak se zaměřil na toho kluka co nechtěl věřit. ,,A ty!Nezdá se ti že se neumíš chovat?! Kdyby Yukikage nebyla tak shovívavá normálně bych tě prohodil oknem!" na to si patřičně odfrknul aby dodal tímto gestem že jeho život je mu lhostejný. ,,Jak řekla Riko,seš horší než všechy koho jsem znal. Tvá arogance,nevychovanost a namyšlenost mi zvědá žaludek.Možná že chceš být jako já ale nikdy mnou nebudeš! Nemáš v úctě snad nikoho kromě sebe.Slyšel jsem že jsi génius! Já však vidím jen nevychovanýho spratka kterej si myslí že je nejlepší a při tom se ani neumí chovat ke své rodině!" zase si odfrkl a posadil se do křesla jako kdyby mu patřilo.Vlasntně to byla in pravda.Za svého života tohle křeslo vybíral se svým bratrem. ,,Jsem něco jako tvůj prapředek.Ovšem jsem stále na živu k tvojí smůle.A ty mě sereš jak se dá.Dokonce mi kazíš jméno!" Archon zavřel oči. ,,Sice se mi to říká špatně protože jsem z toho moc nebyl nadšený ale musím se zastat Kage že tento mladík prošel mojí zkouškou.Ubránil se černému drakovi. V jeho letech je to nevýdané." prochu se usmál ale spíše to byl jen úšklebek z kterého šel mráz po zádech.,,Možná je jinej,ale já byl taky. Jednou z něho bude nejlepší shinobi klanu" dodal tiše a koukl se svýma rudýma očima na otce. ,,Takže pokud si nezařídíš aby sse tenhle fracek choval k mímu studentovi s úctou a uznámím budu muset udělat opatření!" pohrozil ale v jeho podání to opravdu vyznělo tak že by se měl bát. ,,Pochybuju že by tady génius vydržel alespoň pět minut v boji se mnou.Akiovi nejen že se to povedlo ale dokázal projít zkouškou kterou nikdo neprošel po dobu sto let" s těmito slovy se odmlčel.Stále však nedal tělo zpět kage kdyby se snad objevili komplikace v podobě toho fracka.Ten kluk mu pil krev jak se dalo.Sice ani on nebyl o mnoho lepší ale věděl jak se má chovat k rodině a klanu.A ne jako primitiv.

Zdálo se, že oba si asi stojí za svým a nechtějí si to nijak nechat rozmluvit, ať se děje, co se děje.
Poznali však, že to co jim Yukiakge řekla, tak to není rozhodně všechno...
Začala sice docela zlehka, ale její výraz už rozhodně nebyl přívětivý a ani milý. Pohledy, které po obou dvou střílela, tedy hlavně po Tatsuovi, nebyli kdo ví jak extra přátelské.
Jak Teruki (Akiův otec) uslyšel jméno klanu, jen se trochu jakoby otřeaal. Znal ho moc odbře, až příliš dobře. Dokonce i věděl, že Kage z tohoto klanu pochází, ale... o Archonovi nebo jejich klanu nepadla nikdy nikde žádná zmínka. Ani na klanové radě, takže... stále nechápal o co tu jde...
Tatsuo na to však skoro nijak nereagoval, jen tak ledabile pokrčil rameny."No a co... nemusím znát každý klan, který se kdy v Yuki objevoval. A když už tedy skoro celý vymřel... tedy, až na vás, nemá cenu se tím nějak více zabývat." Odpověděl docela drze, ale dál poslouchal, co říká.
Na tváři Akiova bratra se pomalu usazoval dost zvláštní a překvapený výraz. Říkal, že ho to sice nezajímá, ale zdálo se, že toto mělo více podstaty, než kterékoliv jiný klan, jež nikdy nechtěl moc studovat. Toto bylo úplně něco nového, jiného a také velmi podivného.
Když zmiňovala duchy a démony, neodpustil si ten svůj nevěříčný úšklebek a ještě více se rozšířil, když zmínila jméno toho, kdo by prý v ní měl sídlit.
Byla pravda, že na první poslech to bylo trochu... dost fantas magorické, takže se mu nešlo ani divit, ale... on byl tak zaslepený sám sebou, svou hrdostí, svým vztekem a tím vším, co se v něm mísilo, že nedokázal přijmout nějaký jiný fakt, než to, že on jediný má pravdu, on jediný je ten, co je v právu, on jediný, je ten JEDINÝ! Nic jiného si nedokázal připustit a podle toho to tak také vypadalo...
Po jejím dalším delším proslově, chtěl zase něco odseknout nebo odvětit, ale otec ho umlčel jedním mávnutím ruky. Dostalo se mu za to dost zlostného zavrčení.
Teruki však tento fakt absolutně ignoroval a na chvíli se zaměřil jenom na Yukikage.
Už od začátku věděl, že Yukikage byla zvolená z důvodu toho, že do ní byl přenesen někdo, kdo byl velice silný a taky vážený člen vesnice. Ale... rozhodně si nikdy neuměl představit, že by to byl právě ON. Ten, co vlastně dal pravou podstatu jejich klanu, ten, co se stal legendou, ten, co byl ten NEJVĚTŠÍ!
Na tváři měl teď překvapený, ale zároveň chápavý výraz. Byl z toho teď trochu docela rozhozený, ale zdálo se, že to nerozdíl od svého staršího syna, bere docela v pohodě a s nadhledem. Bylo na něm vidět, že on je tady ten rozumnější a také nejspíš asi i silnější, když ho Tatsuo poslouchal, ale nebylo to jisté. Mohla to být jenom úcta ke svému otci, které by bylo ale fakt asi opravdu málo.
Terukimu až teprve teď došel ten fakt, že se tu Yukikage vyznala jako by tu byla, chovala se to jako by byla doma a všeobecně, jako by tu žila celý život, což nebyla zase taková lež...
Teď však do toho nechtěl nijak moc skákat a ještě si chtěl všechno pořádně probrat, takže jen pokynul Kage, aby dále pokračovala a Tatsua probodl výhružným pohledem.
Tatsuovi to vřelo čím dál tím více a více. DAlší věta Kage mu také zrovna nepomohla. NEchápal, jak si mohla dovolit se tu takhle chovat, jak si mohal dovolti ho takhle urážet, jak si mohla dovolit zpochybňovat Archonovi slova a říkat, že by se nad jeho slovy vzpíral. Nechápal to a dost ho to vytáčelo. Zatím se však překvapivě držel a nesnažil se ani odpovídat na její dodatek o radě klanu.
Pak už jenom mohli všichni pozorovat, jak Yukikage udělala nějakou zvláštní pečeŤ, jež Akio viděl už víckrát, než kdo jiný. Jeho bratra ji ani enjspíše neznal a otec asi jen z vidění nějakých svitků nebo, knih, ale jinak to pro něj bylo asi také poprvé...
Vzduch znatelně přořídl a všude se jakoby ochladilo, jako by proletěl domem ledový mráz z venku.
Když potom Kage otevřela oči, měli barvu rudou jako krev a na tváři se jí usadil dosti šílený výzor.
Teprve, až teď Akio trochu zvedl hlavu a malým pokloněním zase pozdravil svého senseie. Na nic víc se teď nezmohl, ale i tak chtěl být stále slušný.
Tatsuo jen překvapeně zamrkal, jak se najednou mohla Yukikage takhle změnit. Moc dobře nechápal, co se vlastně stalo, takže mu to ještě nepřícházelo, ale když se podíval na otce, zdálo se, že on tomu rozumněl, až moc dobře, ale jen dále mlčel.
Jeho starší sny absolutně nechápal, co se to s ní děje a vůbec, co to má všechno znamenat. Všiml si Akia, jak mírně sklonil hlavou jako by zdravil někoho nového a měl k němu náležitou úctu, ale koho? Yukikage tu přeci už byla, proč by ji znovu zdravil? Proč se najednou chová úplně jinak? Co to mělo to předtím znamenat? A co ty oči? Co to mělo být???... Na žádnou z těchto otázek nedokázal si sám sobě odpovědět a jen teď sledoval, jak si Kage prohlíží dům a jeho výbavu, což i to bylo dost podivné.
Vše ještě dost zkomplikovalo, když řekl to o domově a pak se tak dost nepříjemně zasmál... Teď už byl naprosto, ale úplně naprosto mimo...
Jeho otci se na tváři vyloudil malý úsměv, když si Archon v Yukikagině těle prohlížel. I přesto, že neměl své tělo, byl přesně takový, jak se o něm psalo. To jeho chování, ta chůze a postoj, ty oči, ten vzduch kolem něj, ten smích, všechno přesně sedělo! Tohle musel být Archon, o tom nebyl pochyb!
“Velmi mě těší, že vás poznávám... Archone-sama. Jako malý jste býval můj vzor. Četl jsem o vás všechno, i když se některé informace negovali. Nikdy jsem stejně nevěřil všemu tomu, co se psalo. V životě bych nevěřil, že vás ještě budu moci poznat osobně. Jsem rád, že jste zase mezi námi...“ Usmál se na něj jemněji a pak jakoby sklonil hlavu jako vyznání úcty a respektu. Stále si však zachovával svou hrdost a čest a hlavně to, že on sám teď už nebyl svým postem, zase tolik pod ním, takže se podle toho i choval.
Dále mu však do jeho řeči už nijak nezasahoval, protože si to ani nedovolil. Raději jen poslouchal a nechával mu volnou ruku. To ted bylo mezi ním a jeho starším synem...
Tatsuo se ještě naštěstí držel a stále si myslel, že je to jen nějaký trik. Nebo jen nějaký hloupý žert, kterým si mysleli, že ho dostanou, ale... když na něj takhle spustil, když i on začal sledovat jeho pohyby a reakci, už nebyl pochyb o tom, že je to orpavdu sám veliký Archon-sama...
Jeho slova bral velice těžce, ale ne tak, jak by se někomu zdálo. Spíše se mu příčilo to, jak mluvil, jak se zastával jeho bratra a jak se všeobecně choval v tom domě, který teď aptřil jim a on tady už neměl vůbec, co dělat! Dovoloval si tolik věcí, které by udělal jen málokdo...
V tatsuovi se více a více vařila krev. Přímo zlostí už kypěl. Nechápal jak jeho dá se říct idol, jeho cíl, kterého chtěl dosáhnout, se mohl takhle snížit na tuto úroveň. Nemohl věřit, že všechno to, co o něm psali, že by jen tak zahazoval, pro tady to ubohé stvoření... jeho malinkého bratříčka, jež byl vždycky ten otloukánek, který si nechal všechno líbit a nikdy by sám nic nedokázal. Vždycky byl vzadu a jeho on si využíval toho výsluní, na které on neměl v žádném případě šanci, aby ho dosáhnul. On vše získával tvrdou prácí a usílím, kterým se na tuto úroveň dopracoval. Nemusel se nic učit moc dlouho, protože mu to šlo zkrátka skoro samo a teď by to měl všechno jen tak zahodit kvůli svému mladšímu dvojčeti? To nebylo možné.
Chtěli po něm, aby uznal ten fakt, že Akio dokázal něco, co on sám ne. Že splnil dávno zrušenou zkoušku, o které četl v Archonových svitcích, a kterou vždy chtěl on sám vyzkoušet a dokázat, že by na to měl. Teď by se tomu samozřejmě ubránil mrkntím oka, tkaže už to nemělo cenu, ale uznat to, že to dokázal Akio?! Ten Akio?! To přeci nešlo! Nešlo!!!
Měl představy, jak musel být Archon silný a úžasný shinobi, který měl svůj vlastní způsob chování a řešení situací a tím se stal legendou. On to chtěl také, ale... Teď mu tady říkal, že by mohl být Akio lepší, než on sám! Sám ze své vlastní vůle ho uznává, i když svým způsobem... ale to si vždy přál on! A navíc, jeho samotného nenáviděl a pochyboval o jeho schopnostech! Jako by se mu teď před očima promítala jeho nejhorší noční můra a jí korunoval jeho slabý a ubohý bratříček!
To zkrátka nemohl dovolit! Nemohl! Už to dál v sobě držet nemohl... nemohl!
I Teruki poslouchal všechna ty slova a popravdě, s kterýmkoliv jiným by zásadně nesouhlasil, ale... pokud se jednalo o někoho jako byl Archon-sama, tak nebylo o čem pochybovat. Moc dobře věděl, co to bylo za člověka a co za svého života dokázal a rozhodně by si nedovolil protijemu jít nebo nesouhlasit.
V jejich klanu byla hrdost a úcta na první místě, a proto se taky měl k ostatním chovat s respektem. Když si teď zpátky začal uvědomovat, jak se zacházelo s Akiem, začal se za sebe i stydět. Tohle totiž rozhodně nebylo podle zásad klanu... vlastně podle ničeho. Opravdu, až teď, když si vše probíral po zpátku... vše mu došlo... tedy, alespoň částečně...
Rozumím... pokusím se to tedy nějak napravit a snad vám to pak už bude vyhovovat.“ Přikývl Teruki a jen chtěl ještě k tomu něco dodat, jaké opatření by udělal... To už však nestihl, protože poslední špetky ovladání z Tatsuha vyprchali jako bublinky a on se už nedokázal dále ovládat...“Tohle jsou je blbé a stupidní keci! Tady toto všechno... vy rozhodně nemůžete být ten Archon, kterého znám! Nemůžete! Ten by totiž nikdy, ale nikdy neuznal někoho takového jako je tady te smrad, který si nemá právo říkat Korioshi a ještě tady s námi žít!Nemá právo se nazývat shinobim! A nemá právo si tady teď jen tak sedět a všechno to, co se dělo předtím, aby se na to zapomnělo! Tento... tento ubožák a černá ovce celé naší rodiny, celého našeho klanu... tohle... tohle nejde! Tohle nejste vy!“ Už nevěděl ani jak dál pokračovat. Byl úplně jakoby bez sebe... neovládal se. Dostal totální záchvat.“Vy.. vy njeste on a on nejste vy. Četl jsem o vás... vím o vás vše a... tohle nejde! Vy by jste se takhle nechoval, vy by jste takhle nemluvil, vy by jste se tady s tím zku***synem ani nebavil! Pohrdal by jste jím a nestal by vám ani za pohled! Nikde by jste neodsuzoval to, jak já se chovám! Nikdy by jste takhle se mnou nemluvil! S tím, co vás vždycky ctil a podle vás se také choval a doslova vás kopíroval! Nikdýýýý!!!“ Zakřičel dlouze a jeho ruka se natáhla proti němu. Nebylo ani skoro zaregistrovat, že by složil pečetě, ale podle toho, co se dělo, bylo jasné, k čemu se asi chystá. Chystal se k úplně stejné technice jakou použil Archon proti Akiovi při jejich tréninku. O tom nebylo pochyb...
Akio teď už nějakou dobu sledoval celý děj situací. Byl velice překvapený, že se ho jeho sensei zastal a ještě takhle o něm mluvil, ale rozhodně to nebral jako nějakou samozřejmost. Byl však opravdu rád, že to Archon-san udělal a díky tomu si ho začal ještě více vážit a ctít, jestli to tedy bylo ještě možné.
Nejvíce ho však dorazila ještě jedna věc a to ta, jak sám jeho otec slíbil Archonovi, že s tím něco udělá. To v tu chvíli absolutně nečekal a opravdu to na něm bylo znát, že tohle bylo něco fakt neočekávaného. Hleděl na svého otce jako na zjevení Boha.
V tom však zaslechl svého bratra a to, co se do pár vteřin semlelo, byla asi ta nejhorší možná verze, jakou si kdo mohl představit. Zdálo se, že Tatsuo se už absolutně neovládal a jednal velmi zbrkle, což nebylo vůbec dobré. Bylo jasné, že pokud někdo rychle nezareaguje, tak to dopadně velice, ale velice špatně.
Akiův starší bratr, už už chtěl vypustit svou techniku na toho “podvodníka“. Zasloužil si zkrátka potrestat a bylo mu jedno, jestli je to někdo, v těle Yukikage nebo ne...
Když v tom ho někdo chytil za tu ruku, ve které se už málem s formovala technika. Ten dotyčnž ji silně stiskl a ona mu začala jakoby celá omrzat, díkyž čemuž se jutsu přerušilo dříve, než vůbec vzniklo.
"Co to sakra...!" Procedil mezi zuby a pohlédl na toho, kdo si to vůbec dovolil.
Jeho tvář se na chvíli změnila na velice udivenou, ale hned po té nabrala takový nenávistný výrat, který byl až děsivý."Co si to dovoluješ ty spratku?!!" Zakřičel a pokusil se vytrhnout, ale jelikož měl jakoby zkroucené zápěstí, šlo to opravdu těžko.
Akio ho jen dál držel a díval se svým smutným zrakem do země. Bylo vidět, že sotva stojí na nohách a jeho hlava mu to stále moc neulehčovala."Prosím... bráško... uklidni se. Neděl si to ještě horší... pokud to uděláš, zajisté to bude ta poslední věc, co ještě stihneš. Jsi naštvaný na mě, tak si to nevylívej na někom jiném... prosím... opravdu tě moc prosím..."
To bylo asi poprvé za celou dobu, co mu Akio řekl "Bráško". Tatsua to naprosto vyvedlo z míry, ale stačila jen chvilka, aby se vzpamatoval a levou rukou mu zasadil silnou ránu pěstí, přímo do tváře.
"Ne-neříkej mi bráško! Já nejsem tvůj bratr!!!" Zařval a potom se už vykroutil z jeho sevření a stačil jen mžik, než zmizel a nechal všechny v místnosti za ním...
Akio po ráně neustoupil ani o krůček. Hlava mu sice prudce trhla na opačnou stranu, než byl úder, ale... nehnul se jinak ani o píď. Teď tam už jen tak stál a stále se díval do země. Lehce si ještě povzdechl, než se malátně zakolíbal a hned po té se svalil na zem, obličejem dolů. Byl stále při vědomí a i dost vnímal, lae zkrátka neměl dost síly na to, aby se udržel na nohách... to rozhodně teď ne.
I přesto, co mu jeho bratr dělal a jaký byl, měl ho rád a byl by nerad, kdyby se mu něco stalo. Nechtěl to a moc dobře věděl, že toto by dopadlo velice špatně. Sice ho nakonec nezastavil, což nebyl ani účel, ale dosáhl toho, že i ta malá věta a ta jedna jediná rána, dokázala alespoň částečně Tatsua hodit zpátka do reality a on aspoň mohl zmizet a jít si všechny své myšlenky a nové vstřebané informace a pocity, přebrat někam jinam. Mohl se uklidnit a být chvíli sám, což to teď asi nejvíce potřeboval.
Jen doufal, že sensei za ním nepoběží a nebude ho chtít najít. Chtěl Archonovi-san poděkovat i Riko za to, co pro něj udělali a kdyby bylo potřeba, chtěl jim i vysvětlit, proč to vlastně udělal a nechal se i uhodit. Měl proto své důvody a byli dosti důležité. Chtěl jen, aby jeho bratr se nedostal do dalších potíží a nechalo se vše na později...
Navíc... ještě si museli promluvit o tom, co ho bude čekat v dalších dnech a na co by se měl připravit. Nemluvě o zítřejším tréninku, takže i přesto vše, museli se také trochu pohnout dál a pokročit i k ostatním věcem. Měli toho opravdu hodně na práci, ale i na přemýšlení...
Akio tam jen tak ležel, tváří zabořenou v zemi... Jediné, co mu teď probíhalo hlavou, byla to jediné slovo a myšlenka ...Tatsuo...

Riko Hiashi / Archon

Archon jen hleděl nasupeným pohledem na toho opovážlivce před ním.Krev v něm vřela a bylo jistě že by to ještě chvíli vydržel a pak by tomu klukovi dal co proto.Ovšem cosi jej drželo zpět.A byla to právě Kage která jej držela při zemi.Stál dost klidně když mu ten malej zmetek dával proslov o tom že on není on.Přišlo mi to spíš vtipný.Když se nakonec odporoučel pryč koukal ještě chvíli na svého studenta a pomohl mu znovu se posadit.Docela chápal proč to udělal i když Kage to netušila.
Tento klan znal velice dobře.Stejně jako tento dům.,,Možná by se měl poučit" zakroutil hlavou Archon a mlčky přešel k jakémusi krbu v místnosti. Klekl si na zem a zkoumavým pohledem hleděl dovnitř. Oblečení co měla na sobě Kage přitom zvláštně leželo na zemi.
Najednou Archon sáhl do krbu a něco tam začal dělat. Z krbu se ozývalo různé cvakání což všem mohlo připadat dosti divné.Najednou se ozvalo jedno velké cvaknutí,dunění jako když se něco otvírá.V tom Archon vytáhl zvláštně zdobenou krabici která byla dosti zaprášená ale i tak vypadala dosti vznešeně.
,,Vidím že některé věci se nemění." usmál se zajímavě. Poté přešel ke stolu a pomalu začal otevírat tu krabici. Bylo v ní spousta knih. Velké,malé ale bylo na Archonově poznat že pro něj mají nějaký význam.
,,Aby se neřeklo že jsem tak necitelnej hajzl měl by si to ten nevychovanec přečíst.Moje deníky. Nikdo by neměl věřit všemu co je v legendách" zasmál se ale už zase šíleně jako naprostý cvok.
,,A ty mladíku.Měl by ses šetřit.Chápu proč jsi se zachoval jak si se zachoval ale uvědom si jak se ten blbec chová k tobě" oznámil mu.Pak se otočil na Akiova otce a dlouze mu hleděl do očí.
,,Vidím že jsi dobrý muž a děláš svému klanu čest.Jen co je pravda.Něco málo jsem zaslechl." zhluboka se nadechl a pak pokračoval.
,,Ovšem neměl by jsi dávat všechnu pozornost jen jednomu synovi.Od teď budu velice kontrolovat co se bude dít s mím studentem.A pokud to tvůj druhý syn nebude schopen pochopit budu mu muset dát pečeť. Jako člen klanu si to mohu dovolit.I bez souhlasu klanové rady" odsekl poněkud popuzeně ale pak se zase ukldnil. ,,Bylo opravdu příjemné být opět doma.Tento dům skrývá mnohá tajemstvý která jak se zdá dosud nebyla objevena." zašklebil se poněkud více šíleně než doteď.
Poté již chvíli mlčel a pohlédl na svého studenta.Přešel k němu a naklonil se k jeho uchu.,,Ten kdo má pravou sílu a budoucnost jako shinobi klanu,jen ten má možnost najít ostří jenž nikdy nepohasne.Stačí jen hledat znamení" zašeptal tak že to mohl slyšet jen on.Mluvil o svém legendárním meči. Podle všech legend byl tento meč obdařen zvláštními silami.Ale bylo pouze na Akiovi jestli byl schopen těmto legendám věřit a jestli si myslí že je hoden tento předmět nalézt.Archone možná bychom již mohli jít.Ozvala se Kage ale Archon ji ještě ignoroval.

Akio jen Archonovi poděkoval dalším přívětivým úsměvem za to, že mu pomohl dostat se zpátky na křeslo. Byl sice z toho, že se teď musí tak spoléhat na ostatní, dost... nesvůj, ale... dalo se teď říci, že měl mnohem důležitější téma, která si musel promyslet a také probrat se svým senseiem, i když asi už neměli moc času.
Byl rád, že se Archon moc nevyptával na to, proč to udělal a jestli to bylo správné nebo ne. V tomto případě by mu to nejspíš asi moc nepomohlo...
Na jeho slova o poučení nijak raději nereagoval. Zrovna on neměl právo někoho posuzovat a hodnotit, jestli by měl nebo neměl. Tohle byl už jen jeho věc a věc ostatních. Hlavně zbytků členů klanu... Samozřejmě těch váženějších.
Chtěl si toho ještě strašně hodně promyslet a pořádně si uspořádat, ale v tuto chvíli na to opravdu neměl a navíc, teď byla důležitější realita a zdálo se, že se začíná všechno ještě více zaplétat a zamotávat.
Když se pak navíc přesunul k tomu krbu a začal se tam jakoby přehrabávat, což způsobovalo různé dunění a cvakání, v rozmotání toho všeho to opravdu moc nepřispělo. Nemohl však prozatím nic dělat, jen čekat...
Trvalo jen chvíli, než Archon vytáhl zvláštně zdobenou a dosti zaprášenou, krabici. Stále však působila dá se říct, tak vznešeně a zajímavě, že ji Akio přímo hltal pohledem. Absolutně nechápal, kde se to tam vzalo a jak to tam tak dlouho mohlo zůstat...
Potom však i s krabicí přešel ke stolu a když ji otevřel, ukázalo se, že je plná spousty ručně psaných knih a různých zápisů a rozmanitost byla opravdu všelijaká. Malé, velké, střední, opravdu vše, na co by si mohl člověk vzpomenout.
S velkým zájmem si toto vše Akio prohlížel a jen čekal, co na to řekne sám Archon a proč vůbec tady tu krabici vytáhl.
Hned se mu však naštěstí dostalo odpovědi a on se na tom vlastně musel tak trochu pousmát. Představoval si, jak by byl nedávno Tatsuo za tyto deníky šťastný. Byl by jako malé dítě, které se těší na ovocné lízátko. Ale teď si tím rozhodně nebyl ani zdaleka jistý, podle toho, co se tu dnes přihodilo. Naštěstí si však na ten hrozný smích začal zvykat, takže ho to teď nijak moc nevyvedl z míry. To bylo asi to jediné plus na této všeobecné situaci.
""Hai... budu si dávat větší pozor..." Odpověděl Akio na další jeho větu a ještě slabě dodal."Já vím, ale přeci je to stále můj bratr a... prostě nemůžu ho nechat jen tak ve štychu. Ať už dělá, co dělá. To bych nebyl moc dobrým bratrem ani já..." Široce se usmál, i když se cítil docela jinak, ale to spíše jen díky tomu, jak na tom teď byl. Ten odpočinek mu však hodně pomáhal a už ošetřená rána na hlavě, takže se zdálo, že to bude už dobré...
Otec celou dobu nevěřícně sledoval, co se děje, ale nijak nedokázal zareagovat. Semlelo se to tak rychle.
Ten výbuch Tatsua, Akio, který po chvíli ležel na zemi, Archon, ten krb... Předtím chtěl svému mladšímu synovi i pomoct, ale... jeho sensei to stihl dříve.
Byla pravda, že on toho měl také spousty na přemýšlení a urovnání. Stalo se toho tolik, že nebylo možné to jen tak naráz udělat. Proto si tedy nakonec vyslechl ještě Archonovi další slova a následně jemně přikývl."Dobře tedy... osobně na to dohlédnu. Jestli mě tedy teď omluvíte, musím najít Tatsua. V takovém to stavu by mohl uděla i to, co nechtěl a napáchat i značné škody, takže... teď bude lepší, když ho, co nejdříve najdu a dohlédnu na něj..." Jemně se pousmál a tal lehce sklonil hlavu na rozloučenou."Sayonara... Archon-sama..." Potom zmizel v obláčku bílého prachu a dýmu...
Akio vše sledoval a teď už raději zase nic neříkal. Se senseiovými slovy souhlasil, ale to mu bylo asi nejspíše jedno, takže nemělo cenu to teď vytahovat a nějak se tím zabývat. Musel hlavně hledět, co bude dál...
Když pak na něj Archon pohlédl, došel blíž a pošeptal mu do ucha ty slova, usadil se mu na tváři takový... jako by spíše nechápavý výraz, které prošívalo překvapení z toho, co mu tady vlastně všechno říkal a k čemu nejspíš i naváděl. A popravdě... opravdu to nebylo špatné a byla by hloupost, kdyby to nezkusil využít a třeba vyzkoušet i své štěstí.
Proto se také nakonec Akio jen znovu usmál a lehce přikývl se slovy."Hai... rozumím..." A jeho tvář dávala vše jasně najevo.
Stále se však ještě z pamatovával z toho, jak se k němu vlastně Archon i s Yukikage chovali. Co pro něj za tu krátkou chvíli udělali a jakou důvěru do něj vkládali... Bylo to až neuvěřitelné a on v tuto chvíli fakt absolutně nechápal, jak to může být vůbec možné.
Nemohl si však ani slovíčkem stěžovat a i přesto, že toho v hlavě měl spousty a spousty. musel se co nejrychleji zaměřit na jeho vlastní trénink, který by měl v dalších dnech probíhat a nějak se vyvíjet. Na tom se však musel s Archonem-san domluvit a to teď bylo nejpřednější. Ostatní myšlenky a věci mohl zatlačit na chvíli pryč a začít se s nimi zaobírat, až později, ale toto teď bylo hlavní.
Navíc moc dobře věděl, co to s Yukikage dělal a nemohl riskovat to, že tu jeho sensei bude trávit jakou dobu a tak vysilovat velmi i Kage. To také nesměl dopustit, takže si musel pospíšit...
"Sensei?" Zeptal se tak nejistě. Strašně moc by se teď rád zaobíral tím, co se dělo a hlavně tím, co mu řekl, ale... to muselo počkat. Muselo!
Později se o tom mohl dozvědět více a trochu si to rozebrat, ale teď...."Chtěl jsem se jen zeptat, jestli... no... jak můj trénink se bude dále vyvíjet v dalších dnech, nebo jak bude pokračovat. Například, kdy bychom zítra měli další sraz a hlavně také v kolik hodin. Nerad bych vás nějak dlouho zdržoval. Už jste si se mnou užil potíží více, jak dost a jistě vás to tu už nebaví. Navíc... také toho bylo myslím na dnešek docela dost, ale... toto jsem se potřeboval zeptat, protože myslím, že bych se nejprve měl zabývat přítomností a pak až ostatními věci. Na přemýšlení a všechno ostatní, budu mít času ještě převelice, ale teď..." Odvykládal takhle to, co si právě teď myslel a na co teď dbal mnohem větší důraz, než na ostatní věci. Opravdu teď na chvíli musel všechno ostatní zatlačit zpátky, i včetně svého bratra. Toto bylo momentálně primární a pokud věděl, zatím se řešil jen on a další osobní důvody a přitom se úplně zapomnělo na to ostatní. Akorát tím Archona-san zdržoval a Yukikage ještě více vysiloval, takže... další zpoždění už nebylo možné...
"A... ještě.. ještě jsem chtěl říci, že vám opravdu velice děkuji za to, co jste vy i s Yukikage udělal. Opravdu si toho cením a jsem rád, že jsem vám vůbec za toto trápení a snahu stál. Velmi moc to pro mě znamená a snad nezklamu vaši důvěru." Jen se na ně zase tak mírně a trochu ještě nejistě pousmál, ale v jeho pohledu se značila čistá upřímnost a pravdivost jeho slov. Kdyby se teď necítil zrovna nejlépe, dokonce by si jim i znova poklonil, ale raději nechtěl riskovat.
V hlavě ho avšak, hlodala ještě jedna menší otázečka, která však už nebyla tak důležitá a nechtěl se ptát v průběhu toho, co se ptal na to, co bylo mnohem, ale mnohem přednější.
Nebylo to zase tak důležité, aby se na to musel hnedka ptát a navíc tím ještě více zdržovat. Ale kdyby se náhodou našla ještě chvilinka toho času, tak by se optal... Jinak by to asi nejspíš hodil za hlavu...
Už teď se, ale pomalu připravoval, na tu problouzněnou noc, plných zmatených a nesmyslných myšlenek, kteréžto si všechny musel posrovnávat a urovnat v hlavě....
Tím se však teď opravdu nesměl zabývat a musel se soustředit teď, jen na to opravdu aktuální...

(Trochu odfláglý a usekaný, takže promiň, ale chtěl jsem ti ještě něco napsat, aby si to tu ráno měla a jaksi xD Už my nějak zaostával mozek, takže jsem někdy ani nevěděl, co píšu, ale snad je to v poho xD)

Archon

Archon nic neříkal dlouhou dobu. Jedn hleděl na jeden obraz kde byli dva chlapci a vypadalo to že nad něčím přemýšlí. Ten obraz znal velice velice dobře. Když se poté konečně probral opět do reality koukl se na Akia a pak následně mlčky přešel ke dveřím bez jakýchkoliv odpovědí nebo slov. ,,Vše se dozvíš" s těmito slovy otevřel dveře a odešel jako duch. Jako kdyby tam nikdy nebyl.
Šedl dost pomalu celým sídlem než došel k hlavní bráně klanu. Ještě jedou se rozhlédl kolem svýma rudýma očima a pak zmizel ve tmě.
Po nějaké chvíli vrátil tělo Kage ale ani ta nic neříkala dosti dlouhou dobu.

Akio se nestačil ani se svým senseiem rozloučit, protože než stačil jakkoliv zareagovat, byl pryč.
Předtím celou dobu sledoval nějaký velmi starý obraz, který visel na zdi. Sám si ani nepamatoval, jak dlouho tam vlastně visí. Dům měl prolezlý skrz na skrz a samozřejmě věděl, co všechno v něm i je, ale... nikdy se moc nezajímal o to, kde se to tu vzalo nebo, kdo tu žil třeba před nimi. Možná by se o to i trochu zajímal, ale... měl jiné starosti a navíc, věděl, že jeho otec a bratr, by mu to velmi rychle rozmluvilo a tak to jako vždy raději nezkoušel. Bylo to tak se vším, se vším, co chtěl vždy Akio podniknout nebo udělat. Všechny zájmy a záliby, o které se zajímal, si vždy musel podstivě vydobít a nikdy to neměl jen tak zadarmo a ani lehce. Byl na to sice už zvyklý, ale popravdě si vždy přál něco jiného.
No a teď? Teď se mu to jakoby plnilo. To, o čem snil, to, že by mohl konat podle vlastního uvážení, to, že by měl volnost a svoje vlastní soukromí a klid, to, že by získal důvěru a úctu klanu, že by ho začalo brát, to, alespoň podle něho, právě začal prožívat. Nebyl si vůbec jistý, jestli to nebyla jenom přetvářka nebo nějaký hloupý vtip, který si na něj připravili. Nebyl si jistý tím, že to bude dál lepší a ten starý systém už dále nebude pokračovat, ale... ta naděje tu byla, byla tu a to bylo v tuto chvíli to nejhlavnější.
Měl sice trochu strach o svého bratra, protože moc dobře věděl, jak to pro něj asi musí být těžké, ale... snažil se to brát z nadhledem a stále si říkal, že on to zajisté zvládne, jako vždy zvládl vše ostatní. Byl to přeci jeho velký génius... Tatsuo... hlavně neudělej žádnou hloupost, prosím... Pomyslel si a znovu pohlédl na ten obraz...
Akio začal přemýšlet nad tím, co všechno mu Archon pověděl a co ho vlastně na tak dlouho, že byl notnou chvíli potichu, zaujalo, když hleděl na ten obraz. Myslel si, že tu zná opravdu všechno, ale když odhalil tu svou tajnou skrýš ve spodní části krbu, byl opravdu překvapený. Navíc, až teprve teď mu došlo to, že když používal jedno z jejich Hijutsu, tak že musel být ze stejného klanu jako on. Vůbec ho to při boji nenapadlo a ani po něm. Připadal si dost hloupě, že byl takhle nevšímavý...
Nejvíce ho však zaráželo, že to musel být asi velmi významný člověk jejich klanu, když o něm Tatsuo takhle mluvil, dokonce ho znal i otec. Ale... když si to vzal z jiné strany, on o něm nikdy nic neslyšel a ani nikdy o něm nic nečetl a to si byl jistý, že přečetl dost knih a svitků, protože četba byl jeden z jeho dalších, dost podstatných, koníčků, ale stejně se nikde nikdy o Archonovi nedočetl.
Když se k tomu pak přičetlo ještě všechno to, co se za posledních pár minut odehrálo a to, co mu pošeptal do ucha, bylo to nadmíru zvláštní a rozhodně dost podivné. V hlavě se mu honilo spousty myšlenek a vše se pletlo dohromady a vůbec nevěděl, jak se z toho všeho vymotat. Byl z toho naprosto zmatený...
Ostří, jež nikdy nepohasne? Hledat znamení? Legenda? Tajná skrýš? Deníky? Vzor? Dědeček? Co to má všechno znamenat? Měl tolik otázek a žádné odpovědi. Ten pocit byl tak hrozný a tíživý. Vědět, že se tu děje něco moooc zajímavého a určitě vzrušujícího, ale být naprosto mimo mísu. Nebylo to opravdu nějak moc příjemné...
Celou dobu, co Akio nad tím vším uvažoval, se jeho zrak neustále upíral, na ten obraz, visící na zdi. Měl pocit, že jeden z nich by mu měl být dost povědomí. Nevěděl sice, jak, ale byl si tím na 100% procent jistý.
Ale jak už se řeklo, byl to jen pocit a nemělo cenu nad tím dál více rozvažovat, opravdu ne.
Raději tedy prozatím obraz nechal obrazem a zaměřil se znovu na ty deníky. Nějak si ani neuvědomoval, že už tu zůstal sám a už nějakou chvíli. Nijak moc ho to však, ale opravdu netížilo...
Zase se přesunul zpátky ke křeslo, na které se ihned i posadil. Prohlížel si obsah krabice a i ji samou, ale ničeho se nedotýkal jako by se bál, co by se stalo...
Po chvíli však dostal velmi silné nutkání, si jeden z nich vypůjčit a prohlédnout si jejich obsah. Měl však v sobě stále v sugerované to, že jeho sensei mu nepovolil, aby se ji též mohl prohlédnout. Tuto výsadu dostal jeho bratr Tatsuo a on to samozřejmě moc dobře věděl. Rozhodně nemínil porušit něco, co si sám zakázal a co by mohlo Archona-san nějak naštvat. Nerad by, aby se jeho sensei na něj zlobil a pokud mu nedovolil, aby si deníky mohl prohlédnout i on, rozhodně si je do té doby neprohlédne...
Až teprve teď si zase uvědomil, jak je vlastně unavený a vysílený. Navíc ho stále dost bolela hlava i dá se říct i zbytek těla od toho, jak jen tak tak vyvázl senseiovému útoku. Nebyl sice spokojený s tím, že díky tomu ho Yukikage musela doprovodit, až domů a ještě tady to vše, i když s myslí Archona-san, prožít, ale... musel taky uznat, že ani jinak to asi nešlo a navíc, mohlo se díky tomu, vše obrátit k lepšímu.
Jediné, co však teď Akio chtěl a jeho tělo si to i vyžadovalo, byla pořádná dávka spánku a hlavně odpočinku od toho všeho. Byl zřízený, jak fyzicky, tak i psychicky. Stalo se toho na jeden den až moc a on zkrátka už nevládl... nevládl... Měl v plánu se ještě nějak dopravit do svého pokoje a až tam se teprve svalit do své měkké postýlka a pořádně se z toho vyspat, ale... všechny části těla se tomu stavěli na protest a ať se snažil, jak se snažil, nemohl se donutit znovu vstát.
Zkrátka, jak tak sledoval ty zápisky a velmi pěkně zdobenou krabici, oči se mu začali pomalinku klížit a on začal postupně přestávat vnímat okolí. Neměl sice v plánu tu zůstat, ale... teď už to asi nemělo cenu se tomu vzpírat...
Po chvíli jednoduše se jeho oči zavřeli a hlava mu klesla na opěrátko křesla. Dál už nedokázal zůstat při vědomí, protože ho únava vše kolem toho, zkrátka přemohla. Po místnosti se rozlehlo už jen jeho pomalé a jemné oddychování. Propadl se do bezesného spánku...

Najednou se Akio prudce probudil. Nebylo to z toho, že by měl zlý sen nebo něco takového, ale bylo to jako..... no... jakoby... zkrátka... ten pocit nešel skoro popsat. Bylo to opravdu velice divné a... no... bylo to jako by se člověk probudil z velmi dlouhého bezvědomí...
Akio trochu zamrkal a rozhlédl se. Jeho tep byl jako splašený a dech sotva stíhal. Velmi ho překvapilo, kde se nalézal. Byl totiž ve svém pokoji. Uvědomil si, že byl zakrytý a umytý. Byl ve spodním prádle a ležel ve své posteli. Vedle sebe měl svého oblíbeného plyšáka a na poličce , hned u jeho lůžka, čistě vyprané a poskládané věci i z výbavou pověšenou na háčku na stolku. Zbytek položený na komínku oblečení.
Více se odekryl a prohlédl se. Škrábance, šrámy a rány měl ošetřené. Navíc měl ovázaný i hrudník a ruky nějakým stahovadlem. Měl to nejspíš nějak pohmožděný a toto tomu mělo pomoci.
Na hlavě cítil také obvaz a když zvedl ruku a dotkl se na to místě, opravdu ho cítil. K tomu ještě něco chladivého, nejspíš nějakou hojivou mast...
Byl z toho vedle. Nedalo by se říct, že by se cítil úplně nejlépe. Byl takový... no... rozlámaný a svalstvo měl takové... ztuhlé. Navíc se mu ještě trochu motala hlava, ale nebylo to tak hrozní. Ale... více se zajímal asi o to, jak se sem vlastně dostal a kdo se o něj takhle postaral. Vždycky se staral sám o sebe a všechno, co se mu stalo, až na nějaké větší vyjímky, tak se vždy ošetřil a nebo si zašel do nemocnice, ale teď... teď se cítil... opravdu... celou dobu se o něj někdo musel starat. Dosvědčila mu to také sklenka limonády na nočním stolku, s talířem jídla. Byla to topinka se slaninou a vajíčky. K tomu ještě nějaké léky proti bolesti, obvazy, mastička a na zemi vedle stolku, větší mísa s vodou. Hned vedle no, byli položené jeho boty, samozřejmě taky zkulturněné... Co... kdo... co se to tu děje?... Akio absolutně nechápal, co se tady vůbec dělo...
Teď si teprve uvědomil, že se cítí i přes všechno nadmíru odpočatě. Nepociťoval vůbec žádnou únavu a popravdě, měl pocit, že musel prospat snad celý měsíc...
Jeho dech a tep, se mezitím uklidnil, ale dost se vylekal, když mu myšlenka o tak dlouhém spánku podnítila to, že se musel urychleně podívat na hodinky, jestli to náhodou není pravda...
Pravda to sice nebyla, ale jeden háček tu byl... Neprospal sice celý měsíc, ale... celou jednu noc, den a zase noc a až teprve teď se vzbudil jako by se nic nedělo... A sakra...
Dost ho to překvapilo, ale zároveň i vyděsilo. Vzpomněl si totiž na Archona, Yukikage a jeho trénink. Už museli být netrpělivý a očekávat ho a on si tu jen tak polehával a pospával...
Okamžitě vyrazil prudce z postele a začal na sebe v rychlosti házet vše potřebné, od oblečení, až po výbavu. Teď odložil vše stranou. Odložil to, že stále nevěděl, kdo se o něj staral a co se tu vlastně děje, i když by to velmi rád zjistil, protože začínal tušit, že by se jeho přání mohlo vyplnit... ale to teď nebylo podstatné.Odložil i to, že se cítil trochu po repasu nebo spíše, trochu víc, ale to také nebylo důležité...
Důležité teď bylo, že si jen tak propsal celý den a nechal svého senseie a Yukikage čekat, to bylo opravdu nepřípustné! O to ostatní se mohl postarat, až se od nich vrátí. Teď mu sel, co nejrychleji vyrazit, ale opravdu, co nejrychleji!
Rychle ještě provedl ranní hygienu, trochu zkulturnil svoji vizáž a samozřejmě nezapomněl ještě v rychlosti si ustlat a naházet do sebe, již připravenou snídani a limonádu.
Pak už je vyrazil směrem ven ze sídla klanu a rovnou přímou cestu, ke kanceláře Kage...

Rychlejším krokem dorazil zpátky do sídla. Musel si pospíšit, protože už neměl moc času. Navíc, také moc dobře věděl, že nedokáže vzít všechno, co je potřeba, pro celý tým. Musel se však o to, alespoň pokusit a sám se také připravit. Opravdu nevěděl, jak dlouho tam budou a štěstí přeje připraveným, jak se říká...
Trvalo jen pár minut, než se dostal přes celé sídlo, až do jejich části, kde měli dům a tam přímo do svého pokoje.
Nejprve musel připravit věci na misi.
Nikde už dlouho nebyl, takže mu nějaký ten čas zabralo, než našel, to co potřeboval. Přesněji to byli 4 svitky. 2 z nich byli přepravní , který se normálně používali na přepravu různých věcí a ty dva byli na tom podobně, ale měli už přesnější určení.
Ty menší dva, které byli tak prázdné, ty Akio rozhodil po pokoji a hned nato, otevřel skříň, která ležela naproti. Byli v ní pověšené cestovní pláště. Tedy přesněji zimní pláště, které zevnitř měli kožešinu a zvenku na zádech, znak klanu Korioshi. Normálně se nosili tenčí, ale tyto, tyto byli přesně určený pro tvrdou zimu nebo třeba vánici, ale hodili se i na noční pochod nebo přenocování.
Byl si 100% jistý, že toto sebou asi nikdo z jejich týmu tahat nebude, takže 3 vytáhl a začal je pečlivě skládat do komínku.
Někomu by to bylo asi divný, protože bylo jasné, že toto vše do batohu nemůže narvat, ale... to ještě nevěděli, co Akio plánoval.
Poskládané pláště, poskládal Akio vedle sebe, u odstupem, na jeden z rozmotaných svitků. Následně se znovu postavil a ještě z horní poličky vytáhl 4 spacáky, které měli u sebe ještě každý, plachtu pod zem a taky menší polštář, přímo v kapuci.
Ty stejně jako před tím pláště, také naskládal za sebe na svitek se stejným odstupem.
Následně se už jen posadil doprostřed, mezi ně a udělal jednoduchou pečeť a přitom zavřel oči. Ozvalo se jen hlasitější puf a objevil se bílý kouř. Po spacácích a kabátech, však už nebylo ani vidu, ani slechu. Na obou svitcích, jen teď byli jakési nápisy a znaky.
Akio se spokojeně pousmál a oba svitky sbalil. Přitáhl si k sobě batoh, kde už mě strčený jako vždy, jeden Fuuma Shuriken a také dva ty větší svitky. V jednom byl uzavřený stan i se vším vybavením, který kdysi dávno dostal ještě od dědečka a v druhým, byl uzavřený pás s výzbrojí, ale větší pást. Používal se na cesty, kde byla možnost, že by jim mohli dojít zásoby kunaiu, shurikenu a ostatních věcí. Pak si je stačilo akorát doplnit, když se později uvolnil.
Akorát se mu to tam vlezlo, když tam dal ještě nějaké menší zásoby, které měl také v jedné zásuvce - byli to takové ty, co dlouho vydrželi. Různé plechovky a sáčky s instatními jídly, které si mohli udělat, protože ke stanu, taky byli ještě přiložené nějaké ty kuchyňské věci - .
Když pak do boku zasunul menší přenosnou lékarničku a termosku s pitím (Aby mu voda nezmrzla), tak už stačilo připravit, jen sám sebe.
To už jen na sebe naházel nějaké další triko a mikinu, teplé kapsáče a na to už jen dlouhý a teplý plášť klanu Korioshi, které předtím také uzavřel do svitku. Mohl si vít nějaký jemnější a lehčí, ale nebyla potřeba.
Plášť však ještě na chvíli musel shodit, protože zapomněl na svou výbavu. Kapsičku na nohu a kolem pasu a plus ještě na ruku. Drápy kolem pasu a kolem ruk si obmotat speciální obvazy, na kterých byli také vyvolávací znaky, kde měl uloženou ještě nějakou výbavu, kterou v boji díky tomu mohl vystřelit.
Navíc si rozhodl vzít i takové chrániče na ruku.
Když si je nasadil, měl zespodu ruky, od zápěstí, až po loket, takové železné pláty. P5ekvapivě na nich byli také pečetě. Toto také dostal od dědečka. Byli to speciální chrániče, klanu Korioshi, kde se přes pečetě uzavíral sníh. Mohli je kdykoliv aktivovat a tak si usnadnit tvoření technik tam, kde nebyl. Navíc, když se to vypustilo naráz, nebyla zapotřebí ani technika, protože sníh by je na chvíli zahalil a tím jim dovolil i náhle a nepozorovaně uniknout nebo nějak zmizet z očí. Na to přeci nemohl zapomenout...
Pak už si je batoh Akio hodil na záda a přes to plášť, který ho zakryl, takže nešlo skoro vůbec poznat, že by na zádech něco měl. Teď už byl připravený.
Jen se naposledy, tak sám pro sebe pousmál a vyrazil rovnou k bráně. Musel si pospíšit, aby tam dorazil v čas...