Kancelář YukiKage

Zde naleznete Yukikage.Prosím mějte uctu k soukromí a vždy klepejte.Pokud někdo bezdůvodně jen tak rozvalí dveře tak říkám předem že Yukikage bude i tak reagovat.

Její kancelář vypadá takto:
Velký stůl u okna na kterém jsou věčně knihy a svitky. Kolem celé místnosti je něco jako velká knihovna. Vzhledem k tomu jakou pozici tato osoba zastává v pracovně není velký pořádek ale ani ne binec.

(Obrázek dodám co nejdříve)

Kenji Uchiha.

Šel jsem naprosto klidně vedle Chiroua a přemýšlel jak asi vypadá kancelář člověka, který nosí titul Kage. Protože jsem znal jen radu klanu Uchiha a nikdy nikoho vyššího. Když se otevřely dveře. Prošel jsem dovnitř hned za ním. Při chůzi ke stolu jsem se zamyšleně rozhlížel po místnosti. Protože mě celkem zaujal nábytek a vnitřní výzdoba, propracovaná do posledního detailu. No už jsem, ale stál asi krok od stolu a bylo to asi i prvně, co mě Yukikage viděla stát. Dobrý den slečno. Pozdravil jsem ji, protože jsem měl dobrou výchovu. Po té prohlídce ve vaší vesnici. Jsem se rozhodl zde setrvat na dobu blíže neurčitou. Protože mě to tu dosti zaujalo. Domluvil jsem a postavil se s lehce ledabyle. Ne však nevychovaně.

Riko Hiashi / Archon

Riko naslouchala velice pozorně. Když se ovšem dozvěděla tu skutečnost že zůstává pousmála se o něco víc.
,,Tvé rozhodnutí nás velice teší Kenji" promluvila poněkud vznešeně.Snad možná naschvál řekla to slovo Nás. Mluv laskavě za sebe.Mě je to jedno! zaprotestoval Archon. Drahý můj jelikož já jsem potěšena ty musíš také. Oznámila mu klidně.
,,Dovol abych tě tedy oficiálně přivýtala mezi našimi řadami."Dodala hned v zápětí.
,,O ubytování se neboj dám zařídit aby ti byl přidělen nějaký prostorný byt.Ale musím se tě ještě na něco optat. Je zde něco na co by jsi se chtěl zeptat?" Nadhodila tuto jednoduchou otázku. Ať už vypadne! Hučel v hlavě Archon který už byl dost nervní. Ale toho si mladá Kage nijak nevšímala.Už si na jeho chování zvykla takže jí to nepřipadalo divné. Ovšem nechápala co mu tak vadí. Nejspíše to bylo zapříčiněno faktem že ani on se dlouho nedostal ven.

Kenji Uchiha

Pozoroval jsem ji a po chvíli jí musel uvést na pravou míru. Ano, zůstanu, ale nikdy jsem neřekl, že to bude napořád. Dodal jsem k tomu slušným hlasem. K tomu přidání do řad ninjů z Yuki jsem zatím nic nenamítal. Moc vám za to budu vděčný. Poděkoval jsem uctivě, za to bydlení.
Hmm myslím, že by mě snad už zajímalo pouze jedno. Odmlčel jsem se na moment. Jak to bude se zařazením do týmu. Přeci jen jsem doma teprve před pěti dny, dokončil mé roční studium na Akademii. A nedostal jsem ani svou geninskou, ochranou čelenku. Domluvil jsem a lehce se usmál. Přeci jen mě zajímalo, s kým budu v týmu.

Procházel jsem mlčky chodbou a přemýšlel. Bylo toho dost... Potřeboval jsem navštívit Kage, díky rozdělení do týmu. No... a navíc jsem potřeboval někam zmizet. Doma jsem měl zase hrozné peklo... Probíral jsem se samozřejmě jako vždy já, aby se neřeklo. Kdyby u toho nebyl aspoň bratr, ale takhle, takhle to bylo dost... jak se říká hustý...
Stejně jsem to moc dobře nechápal... Nevěděl jsem kvůli čemu byli naštvaní tentokrát...Že jsem se stal genninem? Kvůli tomu, co bych do budoucna chtěl?... Nevěděl jsem.... opravdu jsem nevěděl... Bylo to divný. Nikdy jsem se nad tím moc dlouho nepozastavoval a raději šel dál. Nevšímal si toho, co si ostatní myslí a dělal to, co mě zajímá, co mě baví, ale... poslední dobou mě, až moc záleželo na jejich názoru... hlavně na bratrovým. Opravdu jsem nevěděl čím to, nevěděl... nemohl jsem si pomoct. Už nějaký čas jsem i přemýšlel jaký by to mohlo být príma, mít milujícího bratra, s kterým bych mohl sdílet své pocity, problémy, mohl se s ním zlepšovat, bavit... nikdá jsem to moc nepotřeboval... nějak jsem se tím moc nezabýval a vždy to nějak smetl ze stolu, ale teď... dlouze jsem si povzdechl.
U pasu se mi jako vždy houpali zavěšené ocelové drápy, které někdy narazili do železných kroužků na pásku a malinko cinkly. Já si toho však nevšímal a šel dál...
I když moje pocity teď byli víceméně smíšené, stále jsem měl na tváři ten svůj obvyklý úsměv. Nosil jsem ho jak ochranu, jako masku před ostatními, jež si díky tomu mohli myslet, že je vše v pořádku. I rodina z toho někdy byla celá nesvá... Nevěděli, jak to že se, i přesto, co se děje, se stále dokážu usmívat a nic si z toho nedělat. Byli tak slepý, tak slepý, když to nedokázali rozeznat, ten smutek, co se v něm zračil, ostatní pocity, které se v něm odráželi... I já je dokázal oklamat... dokázal jsem se stát takovým, že nikdo mé emoce neprohlédl. Nedával jsem je najevo... tenhle výraz byl jako kámen... tvrdý a nepoddajný... dobrý pozorovatel si toho mohl všimnout, ale nikdy... nikdy nemohl prohlédnout, na co právě myslím nebo, co cítí. Za celou dobu, co jsem žil, co jsem vše musel nějak snášet a přežívat... naučil jsem se ho naprosto dokonale a opravdu i ten nejlepší pozorovatel nebo ten, co dokáže prohlédnout ty obyčejné přetvářky, tímhle bych ho dostal... Trvalo to, ale naučil jsem se to a byla to jediná možnost, jak se především uchránit, vydržet ten všechen nápor a prostě tím nějak proplout, jakoby se nic nedělo. Bylo to o tolik snažší, snažší, tady s tím vším... někdy mě to sice už ubíjelo nebo přestávalo bavit, ale vždy jsem si opakoval, že není možné, abych se světu ukázal... nemohl jsem... jen bych si tím vše zhoršil a takhle... takhle to byl mnohem, mnohem lepší....
Ani jsem si to neuvědomil, ale stál jsem před dveřmi kanceláře. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek a probírání všeho, co dennodenně dělám, ukazuji, protože musím, že jsem si ani neuvědomil, že už jsem na místě...
Na tváři se mi usadil takový malinký úsměv, který byl rozdílný od toho, co jsem obvykle nosil. Docela mě to pobavilo, jak se dokážu úplně odprostit od okolního světa a na chvíli úplně vypnout, přestat vnímat všemi smysli. Jen jsem si povzdechl... Nemělo cenu znovu a znovu to probírat, stejně tím nic nezměním, to už jsem si uvědomil dávno, ale stejně se někdy do toho vracím a znovu a znovu nad tím uvažuji a pozastavuji se. Neubráním se tomu zkrátka... Teď jsem však měl jiné starosti. Tohle vše jsem musel na chvíli vyhnat z hlavy a soustředit se na to podstatné... soustředit se totiž na realitu, která teď byla mnohem důležitější...
Zahleděl jsem se na ty pevné dveře před sebou... slyšel jsem, že uvnitř už někdo je. Chvíli jsem jen tak stál a přemýšlel, jestli mám vůbec zaklepat, abych náhodou nevyrušoval. Nakonec jsem se jen naposledy zhluboka nadechl, nahodil ten svůj obvyklý úsměv a třikrát lehce zaklepal... Už jsem čekal jen na vyzvání ke vstupu...

Riko Hiashi /Archon

Riko se usmívala jako vždy svým laskavým úsměvem který kolem sebe roznášel dobrý pocit bezpečí a úcty.Když se Kenji optal na tými začala se hrabat v tuně papírů.Jen velice tiše si povzdychla když nemohla najít složku kterou potřebovala.Sice byla ve svojí funkci Kage už nějakou dobu ale stále si na to uvnitř své duše nemohla zvyknout. Bylo to tolik zodpovědnosti.V tom najednou kdosi třikrát zaklepal a Riko nechala položenou ruku na jedné složce.Koukla se na dveře.Kdopak by to mohl být? Ptala se uvnitř sama sebe. Není to jedno? Jsme tady jako v kleci! Já vím příteli ale takhle to musí být. Máme zodpovědnost.Já se o ni neprosil! Odsekl jí v mysli Archon. Na to si Riko jen povzdychla. Dost dobře si pamatovala ty dny kdy byla pouhým shinobim.Měla radost ze života i když by se dalo říct že ji potkávalo jen samé zklamání.
,,Vstupte" odpověděla vlídným hlasem. Místnost působila zvláštním dojmem.Všechen ten nábytek a uspořádání jednotlivých věcí působylo jako kdyby v tom byl nějaký kouzelný systém které tomu všemu vdechoval život. Riko se dívala na dveře a jen vyčkávala kdo vstoupí. Jen před tím lehce kývla na Kenjiho a Chiroua aby chvíli posečkali. Měla takový dojem že by to mohl být nějaký čerství gennin.Tak by tím mohla mít hotové dvě věci.
Sice na sobě měla úsměv ale jen velice pozorný člověk mohl poznat že i ji něco trápí.Celý život trávila tam venku. Plnila mise,zkoumala prostředí kolem sebe. Byla prostě vždy ráda tam venku. A teď? Nějak si nestěžovala že je Kage a také to na sobě nedávala znát ale nějak jí chyběla ta volnost kterou měla dříve. Nemusela činit tak důležité rozhodnutí. Když něco udělala mělo to následky jen pro ni ale nyní když udělá špatný krok může to ovlivnit celou vesnici se všemi nevinými lidmi v ní.A to si nemohla dovolit. Sice své starosti skrývala za svůj milý úsměv ale Archon byl jediný kterého neobalamutila. A on byl vždy tím který jí připomínal onu krutou skutečnost. Drahý Archone,jednoho dne skončí moje funkce Yukikage.Až se tak stane tak ti slibuji že se vše změní. Promluvila k duchu ve svém nitru.Snad bylo štěstí že o jejím tajemstvý jménem Archon téměř nikdo nevěděl. Kdo by si také pamatoval klan z kterého zbyli jen trosky. Nad touto myšlenkou se pousmála ještě více jelikož ji to trhalo srdce. Všichni které kdysi znala už nebyli.Zbyli jen pouhé vzpomínky které se pomalu ale jistě vytráceli .

Uslyšel jsem výzvu ke vstupu... Jen jsem nechal na tváři hrát ten svůj uklidňující jemný úsměv jako vždy a s posledním velkým nádechem jsem pomalu vstoupil.
Místnost byla docela prostorná a i na to, kolik tu bylo věcí, tak dá se říct i uklizená. Vše bylo tak... zvláštně uspořádané a přitom zajímavé. Ty knihy všude okolo, svitky, stůl, okna... bylo to... působilo to takovým magickým, až uklidňujícím dojmem...
Velmi rád jsem četl, strašně! Proto to na mě všechno zapůsobilo ještě více. Představil jsem si, jak se tím vším probírám, skládám to na jiná místa a začítám se do všech těch nepředstavitelných vědomostí a různých fantastických příběhů!
Uklidňovalo mě to... celé to prostředí ze mě vyhánělo všechen ten stres, negativní emoce a všechny podobné zlé vlastnosti. Opravdu mě to potěšilo a hned byl můj úsměv o něco upřímnější, i když toho by si nikdo skoro nevšiml...
Vše završila sladká tečka nakonec... Yukikage. Už jsem jí párkrát viděl, ale nedalo by se říct, že zrovna takhle zblízka. Nemohl jsem se s ní stýkat. Všeobecně bylo známé, že našemu klanu hrozí vymření a máme opravdu málo členů. Proto jsme se vždy raději zdržovali pohromadě a hráli jsme si na vlastním písečku, což to byl další důvod, co mě na našem přístupu vadil. Navíc jsme tím byli známý a to rozhodně nebylo dobré... Každý si totiž dělal obrázek dřív, než toho člověka pořádně poznal...
Ale ona... ona mi teď nedovolovala nad tímto uvažovat. Její příjemná a milá tvář s tím malým, ale přesto okouzlujícím úsměvem ve mě vyvolával nádherný hřejivý pocit. Nevyměnil bych ji teď za nikoho jiného, aby tu byl místo ni a to jsem ji ani pořádně neznal... Něčeho jsem si však všiml... drobné malé chybky v jejím výrazu, kterou jsem nemohl popsat. Nevím... normální člověk by si toho asi nevšiml, ale já jo... Odjakživa jsem své pocity musel skrývat a hrát vždy tu usměvavou masku, aby se před ostatními chránil, takže bylo jasné, že jsem rozeznal, že určitě ji musí něco v hloubi trápit... Nebylo to však tak přesvědčivé a rozhodně jsem ji nechtěl nějak dlouho studovat, protože by jí to přišlo asi divné. I když to byl můj obvyklý pohled...
Málem jsem zapomněl i na slušnost. Zavřel jsem tedy za sebou dveře a teprve, až teď si všiml, že je tam ještě někdo. Obdaroval jsem ho jedním ze svých úsměvů a pak stejně i Yukikage, které jsem věnoval jeden z těch nejlepších, který jsem teď dokázal vykouzlit...
Potom jsem jen poklekl na jedno koleno a ruce položil na podél na zem a mírně sklonil hlavu."Zdravím...Yukikage-sama...Jmenuji se Akio Korioshi a přišel jsem vás požádat o rozdělení do týmu..." Promluvil jsem slušným a uctivým hlasem. Stále jsem se však nezvedal a hleděl před sebe na zem. Čekal jsem, až mě teprve vyzve, abych se mohl postavit... Byla to autorita a vůdce celé vesnice a ten se musel respektovat a brát s úctou a vážností...
Ocelové drápy u mého pasu se jen lehce zhouply a jako vždy trochu zacinkali. Po chvíli se jejich pohyb ustálil a jen vždy, když na ně dopadlo nějaké světlo, tak se malinko zaleskly...

Riko Hiashi / Archon,Chirou

Když Riko spatřila mladíka z jednoho klanu vesnice musela se usmát o něco více. Sice si všimla že jej nejspíše něco trápí ale nic jí po tom nebylo a tak to respektovala. I když její povaha ji dovedla k rozhodnutí že si s ním bude muset dříve nebo později promluvit. Ukládat své pocity pod masku nebylo vždy to nejlepší řešení což si ona sama velice dobře uvědomovala. Když jí ale vzdával úctu trochu ji to udivilo. Ještě se nesetkala s takovou oddaností a s takovým projevem úcty jako předvedl právě tento mladý muž. Skoro jako kdyby se její srdce snažilo rozpustit pod náporem toho všeho ledu který se tam umístil.,,Akio Korioshi" začala mluvit a zleka se nadechla. ,,Prosím vstaň. Je mi nesmírně milé jakou úctu jsi mi právě vyjádřil a velice ráda tě poznávám.Ale musím tě požádat o laskavost" pousmála se zlehka a prohlížela si onoho mladíka také s náležitou úctou kterou mladík mohl zaznamenat v jejích očích. ,,Není zapotřebí tento projev úcty.I když mi to velice lichotí.Shinobi jako ty nerostou na stromech.Ale i já jsem jen člověk jako ty nebo jako zde přítomný Kenji či Chirou.Pro příště mi bohatě bude stačit jen když pozdravíš.I to je pro mne velký projev úcty."Dokončila tyto věty a i v jejím hlase byla slyšet velká úcta a možná i obdiv. Potom se podívala na svoji ruku pod kterou byla stále ona složka.Ani si nevšimla že to co před chvílí hledala měla přímo na očích. Vzala složku lehce do ruky a rozevřela ji na svém stole,na kterém byla ještě spousta svitků a knih.Některé knihy byli otevřeny,v jiných byla spousta záložek a některé byli urovnány.Ale i k tomu kolik věcí tam bylo se zdálo že na stole je stále dostatek místa.Yukikage se na chvíli zadívala do oné složky a pak se na chvíli podívala na oba chlapce. Opřela si ruce o stůl a dlouze hleděla před sebe než se sebe vydala nějakou odpověď. ,,Je tu jeden menší problém.Všichni jouninové kteří by mohli být vašimi sensei nyní plní své mise.Ovšem měla bych tu pro vás dva návrhy. Buďto vaším senseiem bude dočasně zde přítomný Chirou a nebo máte možnost být mími studenty. Rozhodnutí je jen na Vás.Ale pokud potřebujete čas na Vaše rozhodnutí zajisté vám tento čas poskytnu." Dokončila proslov a pak byla velice tiše. Ten kluk se mi líbí.Ozval se Archon který byl kupodivu v této chvíli milý. Ano já....v tom se Riko ve své vnitřní odpovědi zarazila. Slyšela jsem dobře? Řekl jsi milý? Otázala se raději ještě jednou aby si byla jistá tím co právě slyšela ve své hlavě. Ano slyšela co je? To ale neznamená že se začnu chovat jinak.Ne,nic se neděje jen je to asi po dlouhé době poprvé co něco takového slyším.Od tebe. Odpověděla mu.
Mladý Jounin Chirou se jen divil jaké nabídky chlapcům dala.Byl nevýslovně poctěn tou možností že by mohl mít své studenty ale měřit se s ní? To bylo jako pohádka.Něco co je doslova nemožné. On nebyl jako ona. V jeho očích byla výjimečnou ženou. Moc se nestávalo že Kagem byla žena. Rozhodně ne v této vesnici,jak se dozvěděl z knih.Ale ona nejen že jím byla ale byla vždy tak milá a zastávala názor že každý má možnost volby. Kéž by i on měl tu možnost než šel na tu misi. Hleděl na Yukikage s uznalým pohledem.Pak se zahleděl na ony dva mladíky kteří měli celý svůj život plný důležitých rozhodnutí před sebou. Ovšem jak řekla Kage.Rozhodnutí je jen na nich.I když by si přál aby si vybrali jeho chtěl jim,stejně jako tato mladá žena u stolu, ponechat možnost volby. Jak to jen dokáže? Být taková.Zdá se že má nad vším přehled.Že ji nic netrápí.Ale čemu se tu divím.Je to Yukikage.Má vše co může přát.Je to šťastná žena.

Kenji Uchiha

Zaslechl jsem čekání a tak jen mlčky stál. Potom se Yukikage rozhodla toho nově příchozího vpustit do kancelář. Když na mě kývl abych chvíli počkal. Neměl jsem nejmenší námitky. Rozumím. Řekl jsem prostě a couvl blíže ke stěně místnosti. Přemýšlel jsem jak asi bude vypadat mé nové ubytování. Navíc se na mě už trochu podepsala únava. Avšak potřeboval jsem svou denní dávku tréningu. Jinak bych se cítil trochu nesvůj. Ehm ta její otázka na senseie mě zarazila. Kdyby to byl Chiro. Tak by to pro mě byla výhoda. Jakož to pro Uchihu. Ale jinak mi to bylo více méně jedno. Hmm no já potřebuji hlavně někoho s Ohnivým elementem. Dodal jsem po krátké úvaze.

Když jsem uslyšel výzvu k postavení, trochu jsem se zapřel a postavil. Teď jsem jí teprve zase vzhlédl do tváře a jako vždy se usmál.
Její pohled byl zvláštní... takový ještě nepoznal. Nebyl zvyklý na to, že se k němu chová někdo pěkně a nebo dokonce s úctou a ještě k tomu někdo tak vysoko postavený... na rozdíl od něho. Opravdu jsem na takové chování nebyl zvyklí a docela mě to i zaskočilo.
Její další slova jsem jen úžasle poslouchal. I když jsem věděl, už na první pohled, že je to jistě rozumná a silná žena, tohle mě dost opravdu překvapilo. Mluvila se mnou... jakoby bych jí byl sobě rovným, jakobych jí prokázal nějaký velký skutek a přitom jsem se jen choval, jak jsem byl už od malička zvyklý.
Nemohlo to být ani jinak. Kdybych náhodou jen trochu na něco pozapomněl, doma by mi udělali peklo, což začal jsem uvažovat nad tím, že horší to stejně být už nemohlo...
Ale toto... z jejího hlasu, očí i tomu, jak se chovala, přímo její slova dokazovali. Stále jsem tomu však nemohl uvěřit a na chvíli mi s tváře dokonce zmizel i úsměv.... rozhodilo mě to a to se nestávalo moc často...
Mlčky jsem jí stále sledoval a nedokázal nic odpovědět... nešlo to. Musel jsem dokonce na chvíli odvrátit zrak, protože jsem byl z toho nesvůj. Začal jsem si jen tak mimoděk prohlížet všechno, co měla nastole. Bylo toho opravdu dost, ale... ne zas tolik, aby tam ještě nebylo místo. Spousta svitků, rozevřených knih a dalších věcí... prostě od každého něco...
Po chvíli jsem teprve zase k ní vzhlédl a pousmál se."To sice ano Yukikage... je pravda, že lidé si jsou rovni, ale navzájem se musí respektovat a taky uznávat. Proto v životě existují různé stupně, které musí dosáhnou, aby té úcty docílil. Je pravda, že každý může dokázat svou cenu chováním, vlastnostmi i pouhými slovy, ale... když před vámi stane někdo jako vy, je už samozřejmé, že na vaše by tuto ohromnou tíhu nepoložili, kdyby jste svou úctu už nedokázala.... neukázala, že na to máte, že jste dost silná a moudrá, aby jste dokázala tuto nelehkou úlohu zvládnout. Proto se by se k vám měli lidé chovat s úctou a respektem, který k vám chovám i já a tímto vám to můžu nejsnadnější cestou dokázat..." Znovu jsem se usmál a pohlédl ji zpříma do očí, abych dokázal upřímnost svých slov.
Potom jsem dál už mlčel a jenom bedlivě ji poslouchal a snažil se ji jinak nevyrušovat...
Teprve, až skončila, jsem si uvědomil, že jsem zapomněl pozdravit ještě třetí osobu v místnosti. Na chvíli jsem se na ni zaměřil a také se mírně uklonil."Omlouvám se, že jsem vás předtím nepozdravil, neuvědomil jsem si, že tu je ještě někdo. Byl jsem trochu zaměřený jen na Yukigakure a nevšímal si moc okolí a to je hrubá chvíle... ještě jednou promiňte..." Malinko jsem se pousmál a otočil se zase na Kage."Ehm... vám se zapomněl poděkovat za vaše milá slova. Jsem polichocen, že vás moje slova potěšila, ale byla upřímná a svůj názor už jsem vám vysvětlil, ale stejně vám děkuji. Moc lidí se takhle ke mě nechová a hlavně takhle vysoko postavené, pokud má být upřímný, takže... opravdu děkuji. A co se týče vaší nabídky... tu bych rád nechal na vás. Bylo by mě samozřejmě ctí být vaším žákem, protože tohle se nepoštěstí jen tak někomu, ale taky respektuji váš volný čas a také to, jak musíte být zaměstnaná. Naopak, jsem si jistý, že Chirou-san je jistě taky hodně zkušený a silný shinobi a být jeho studentem by byla pro mě čest. Opravdu si nemůžu takhle mezi vámi vybrat. Určitě bych byl rád za obě dvě možnosti. Byl bych tedy rád, kdybych to mohl nechat na vás..." Dokončil jsem to z dalším hřejivým úsměvem a na chvíli jsem se zadíval zase do země, než jsem znova vzhlédl k nim...

Riko Hiashi /Archon,Chirou


Riko seděla za svým stolem a poslouchala každičké mladíkovo slovo jako kdyby to bylo něco životně důležitého.Prostě byla naučená že ať říká kdokoliv a cokoliv vždy je dobré naslouchat od začátku až do konce.Akiúv proslov ji snad lehce zaskočil což na ní mohl zpozorovat. Nějak nečekala takový proslov od mladíka jako byl on.Konečně někdo kdo se umí chovat!Takovejch by mělo být víc! Zahučel Archon což mladou Riko opravdu zaujalo.Nestávalo se tak často že by tomto duchu byl někdo natolik sympatický.
Riko se narovnala v zádech a zahleděla se mu hluboko do očí.Akio si snad mohl myslet že vidí až do jeho duše.Nebylo by to totiž poprvé kdyby si to někdo myslel.Bylo to prostě způsobeno šedým vzhledem jejích očí což byl typycký znak pro,dnes již mrtvý, klan Hiashi z kterého pocházela.
,,Dobře.Jsem velice ráda že jsi vyjádřil svůj názor.Ovšem nedáváš mi jinou možnost." To v tu chvíli mohlo vypadat že se Yukikage zlobí.Najednou se neusmívala a měla ve tváři dosti vážný výraz.To mladíka mohlo trochu vyděsit protože tento výraz snad vypadal jako že se nyní stane něco opravdu hrozného. ,,Tímto tě již nežádám ale přikazuji aby jsi se přestal takto klanět.Důvod je jednoduchý.Není pro to žádný důvod" jakmile to dořekla ve tváři se jí objevil nejen úsměv ale dokonce se i tiše zasmála což se nestalo ani tehdy když navštívila Akademii a málem dostala ránu kunaiem.To se tenkrát jen umívala ačkoliv jí to pobavilo.
Co s nimi tedy? Budeš je učit? otázal se klidným a vyrovnaným hlasem opět Archon.Jeho řeč Riko nijak nečekala takže s sebou jen nepatrně trochu cukla. Já ti nevím.Každý z nich potřebuje něco jiného. Kenji je jako typycký Uchiha.Potřebuje někoho s katonem.To by mu mohl poskytnout Chirou.Ale co se Akia týče Chirou jej učit nemůže. I Chirou je Uchiha a tak nedokáže ovládat Led.Což je velké mínus. Uvažovala Yukikage za svým stolem a koukala se z jednoho chlapce na druhého. Mohli jste poznat že v místnosti je napjatá atmosféra.Jako kdyby se kouzlo místnosti přispůsobovalo pocitům té dívky sedící u stolu. Takže co? tázal se dál Archon. Co se toho mladíka s úctou týče mohl bych snad.....začal vnitřní diskuzi Archon. Ostatním se mohlo zdát že Yukikage jen přemýšlí ale jen opravdu velice pozorným na tom něco nemuselo dávat smysl.Cože? Chceš mi říct že by jsi byl ochoten....jej učit? Podivila se Riko a pozvedla jedno ze svých obočí. Nepřeháněj to tolik ano? Ale ať si chlapec nemyslí že ho budu šetřit.Má sice potenciál ale jestli nemá vůli je to k ničemu! Dodal duch a Yukikage cítila jak jakoby zavrčel.Byl to dosti divný pocit.
Najednou Kage vstala ze židle tak že to nikdo nemohl čekat. Chirou s sebou trochu cukl jak se lekl.Kage přešla k velké knihovně na své pravé straně a zadívala se na knihy. Byla tam jedna kniha.Dosti tlustá a od pohledu by se dalo říci že tuhle knihu snad ani tato mladá žena nemůže unést.Ovšem Riko se podívala ještě jednou na oba chlapce a pak posunula knihu po polici blíže k sobě až si ji nechala sesunout na dlaň ruky a jednou rukou tuto knihu odnesla k sobě na stůl kde ji položila.
Rozevřela ji a vy jste si mohli povšimnout obrázků různých lidí z čehož jste mohli usoudit že se jedná o jakýsi seznam shinobi s podrobnými informacemi.Nalistovala jakousi stranu a pozvedla jedno ze svých obočí.
,,Dobrá tedy.S tými to bude následující.Jelikož Kenji je zaměřen na Katonové techniky jeho senseiem bude Chirou.Ovšem co se tebe týče Akio" Kage se důrazně nadechla.,,Budu tě muset s někým seznámit kvůli tvému elementu.Jedná se o mého dobrého přítele u kterého jsi si už nyní vytvořil jakýsi respekt.Když on říká že máš potenciál možná na tom něco bude." dokončila. Chirou se jen uklonil. ,,Yukikage-sama.Je mi velkou ctí učit tohoto nadaného mladého Uchihu.Pokusím se vás nezklamat" řekl ihned a koukl se na mladíka který mu byl přidělen.
,,V to upřímě doufám Chirou" Usmála se na něj mile Riko. ,,Tak a teď prosím zařiď aby náš nový přírůstek,smím li se tak vyjádřit, měl kde složit hlavu a odpočinout si." Dokončila rozmluvu.
,,Hai-Yukikage-sama." přikývl muž a koukl se na Kenjiho. ,,Tak mě prosím následuj" sám otevřel dveře a vyčkal až mladík spolu s ním odejde a poté zavřel dveře.
Yukikage se nyní opět zahleděla na Akia. ,,Nyní se tě optám na něco a chtěla bych aby jsi mi upřímě odpověděl bez ohledu na rozdíl tvého či mého postavení." začala zlehka. ,,Takže chci vědět jestli se nechceš na něco optat.Na cokoliv.Nyní se můžeš zeptat na vše co jen tvoji mladou hlavu napadne." pousmála se. ,,A popřípadě si rozmyslet své rozhodnutí. Upřímě ten který tě bude trévat se možná skrývá za milou a nevynou tváří ale šetřit tě nebude takže máš možnost se vyjádřit a popřípadě nalezneme jinou alternativu." dokončila a jen vyčkávala.Teď měl Aiko možnost se zeptat na vše co chtěl.Ať si snad všiml jejího podivného chování nebo ho zajímala její minulost byla ochotna mu cokoliv zodpovědět.Popřípadě mu podat nějaké informace o Archonovi.Docela byla zvědavá jak se bude tvářit až na jeho trénink příjde ona ale pak bude trochu v jiném světle.Prostě to bude a zároveň nebude ona.I když si Riko velice dobře uvědomovala že bude muset používat techniku procitnutí která ji zabíjí byla ochotna to podstoupit.Snad kvůli tomu že samotný Archon viděl kdesi uvnitř mladíka skrytý talent který je třeba rozvinout.A snad jen proto že chtěla aby po ní něco zůstalo až jednoho dne odejde.

Kenji Uchiha

Celou dobu jsem pozorně poslouchal každé slovo toho kluka co přišel i té mladé Yukikage. Když mi pověděla, že bude Chirou můj sensei. Nikterak jsem to nekomentoval. Jen jsem mlčky přikývl a myslel na to, že to tak bude asi nejlepší pro všechny. S lehkým úsměvem jsem se té dívce uklonil a na patě se otočil za Chirem. Prošel jsem dveřmi a čekal. Na něj. Protože jsem nevěděl kam se vlastně půjde.

Akio tam jen stál a jeho oči se někdy přesunuli na mladého jounina a zase zpátky na Kage. Byla pravda, že byl trochu nervozní. Nikdy se takhle necítil. Možná to bylo asi tím, jak na jeho slova před tím Yukikage reagovala. Své pocity však dokázal docela dobře skrývat, i když tady si tím nebyl vůbec jistý. Jak on, tak i ona na něm pozorovala jistě nějaké změny a byl si jistý, že si toho byla, až moc dobře vědoma.
Teď jí zrovna hleděl do očí a v brzké chvíli neměl v plánu uhnout. Yukikage se pomalu narovnala a vpila se do jeho očí. Bylo to divné, velmi divné... Připadal si jakoby mu hleděla do duše, jakoby ho měla pod nějakým rentgenem, který jí dokázal odhalit vše, naprosto vše, co Akio skrýval a snažil se nedávat najevo. Nikdy se s nikým takovým nesetkal... nikdy. Ze začátku opravdu nevěděl, jak na to má reagovat. Vzpomněl si však na to, jak vždy se všemu dokázal ubránit, jak vždy dokázal vše maskovat a nedávat najevo. V tohle byl už za ty léta mistr a nemohl se teď přeci jen tak lehce nechat rozházet, to by si docela dost vyčítal. Proto i přes to všechno mu na tváři stále hrál ten jeho obvyklý úsměv a nedal už ani jednou částí těla znát, že se vůbec něco děje. Sám se vnitřně uklidňoval a navenek tak opravdu vypadal. Bylo jasné, že toto mu jde opravdu dobře a zapírání je podle toho asi jeho celoživotní úděl, který denodeně musí prožívat. Nijak to však neřešil... byl už na to zvyklý...
Její další slova ho však zaskočili nepřipraveného. Dokázal se obrnit proti jejímu výrazu, změny v chování, i ostatnímu, ale takové rychlé změně ne, to ne...
Její úsměv se úplně vytratil jakoby někdo prostě jen tak mávl proutkem a celou situaci pozměnil. Vypadalo to, že se Kage asi po jeho slovech naštvala a začala teď brát vše smrtelně vážně. Byla... byla opravdu najednou docela děsivá. Akio nechápal, jak se takhle člověk dokáže rychle proměnit, ale když se rozpomněl na sebe, nepřišlo mu to tak už divné, i když... dostal teď docela strach. Malinko sebou dokonce i pohnul, ale jen minimálně. Všechno zatlačil v sobě a snažil zůstat stát hrdě a vzpřímeně a být připravený převzít cokoliv, co se na něj vyhrne. Bral to jako trénink své vůle a osobnosti. Malé změny si ten, co to zažil nebo prožíval hodně často, mohl všimnout, ale pro ostatní, pro ostatní to bylo skoro... nezaznamenatelné. Nechtěl ukazovat nějaké slabosti, byl zvyklý, že za to byl pak trestán, ale... i tak mu to trochu ujelo, přesto však setrval to teď bylo pro něj zatím to nejhlavnější.
Její další slova tudíž už vzal z očekáváním a připraveností. Nečekal, však její další reakci... usmála se, usmála se a dokonce i tiše zasmála. Bylo to nečekané, ale... také ho to dost pobavilo. Byla pravda, že... že ho zkrátka dostala. Bylo to fakt reálné... kdyby jí to kágování nevyšlo, mohla by to prubnout v herecké kariéře... napadlo na chvíli Akia a i tomu se musel pousmát. Hned byla atmosféra zase uvolněnější a příjemnější. Samozřejmě, že jeho úsměv i reálnější a věrohodnější, čehož si však nanejvýš mohla opravdu všimnout jen asi Yukikage. U ní to totiž bylo dost pravděpodobné...
"Omlouvám se... nechtěl jsem tím říct, že bych vaše přání neměl v úmyslu splnit... to určitě ne... to bych si nedovolil... jen jsem to asi špatně řekl, ale... když už to teď mám rozkaze, budu to respektovat..." Usmál se ještě víc a pohnul se trochu kupředu jakoby chtěl udělat poklonu, ale... naštěstí se včas zastavil. No... zvyk je zvyk... toho se člověk těžko tak rychle odnaučuje...
Atmosféra teď začala být napjatá... trochu víc asi, než by si kdo přál. Yukigakure asi nad něčím teď dost usilovně přemýšlela a vrtalo jí to hlavou, přičemž okolí jakoby se tomu všemu přizpůsobovalo.
Bylo to divný. Akio chvíli přemýšlel, co se děje. Stále si sice zachovával ten svůj obvyklý usměvavý výraz, ale... to její chování, to, jakoby teď k sobě promlouvala... nebyl si tím jistý... vlastně skoro vůbec, ale... něco se mu na tom všem zkutečně nezdálo a čím déle to trvalo, tím byl více přesvědčený o své pravdě...
Najednou sebou Yukikage trhla a trochu prudčeji, než by kdo čekal. Toho mladého jounina to malinko polekalo... no... koho taky ne. V Akiovi samozřeěěm také hrklo, i když navenek to nešlo poznat. Bylo to spíše jen díky tomu, že byl o něco dál, než Chirio a také, že jí celou dobu jakoby studoval...
Kage vstala a došla si pro nějakou velikánskou a dlouho knihu, s kterou se pak vrátila zpátky ke stolu, kde jí také položila a následně i otevřela. Bylo to divné, taková dívka a dokázala toto unést, i když... bylo to spíše jen divné na pohled, ne pro mysl. Přeci to byl Yukikage, ta musela být silná a nikdo by mu nevymluvil pravý opak.
Byla to kniha plná obrázků a různých popisů a textů. Hned na první pohled mohl člověk usoudit, že je to seznam všech shinobi ve vesnici a jestli jen živý nebo i mrtvý, to už bylo jedno, ale podstatnější teď byl tento fakt... Akio z§stal stát a čekal, co bude dál...
Pořádně si vyposlechl Yukikage slova, ale hlavně se zaměřil na tu část, která se týkala jeho....
Když si to poslechl, trochu se musel zamyslet. Bylo to totiž trochu divné. Věřil v Kage a byl si jistý, že ten její přítel je určitě hodně zkušený a moudrý, ale... nevěděl, jak si u něj mohl získat respekt, přeci tu nikde nebyl nebo snad ano? Setkal se s ním i dříve nebo někde jinde? Kdo by to asi mohl mít? Spousta otázek a málo odpovědí... to se honilo momentálně Akiovi hlavou, i když jako vždy navenek byl stále stejný...
Byl si však jistý, že tady v tom něco nehrálo... nebo si to spíše aspoň myslel. Jediné, co mu však teď zbývalo, bylo dál poslouchat a snad se brzy vše dozví...
Mezitím však dostal informace i ten druhý kluk a také dostal zadaného svého senseie. Proto se s ním rozloučil malým kývnutím hlavou a dalším příjemný úsměvem.
Potom se otočil ještě na toho mladého jounina. Mírně se mu jako vždy poklonil a taky mu věnoval jeden milý úsměv."Velmi mě těšilo a jsme rád, že jsem vás mohl poznat. Doufám, že se někdy ještě brzy setkáme...Sayonara" Dokončil rozloučení a už se věnoval jen a jen Yukikage, na kterou teď jako vždy upíral svůj fialový zrak.
Vyslechli si její další věty a dbal na to, aby mu neuniklo ani jedno jediné slovíčky, byť by to mohlo znamenat, že by musel Kage něco opakovat a to prostě bylo nepřijatelné. Byl však rád, že s ním jednala takhle na rovinu a dokonce, že s ní mohl teď strávit tu chvíli času osamotě. Vždy se o všem mluvilo lépe v soukromí...
Na její první nabídkou se musel trochu zamyslet, i když spíše jen tak z principu. Věděl už totiž předem, na co by se chtěl zeptat a co ho teď asi nejvíce trápilo. Musel si však dát načas, aby své myšlenky dokázal pořádně s formulovat do jednotlivých slov, které by šli hned k věci a přitom by na Yukikage nenaléhali a hovořili stále s úctou.
"Víte... všiml jsem si... takových pár nejasností, když jsme s vámi mluvili. Nevím to sice jistě, ale... trochu se tady v tomto oboru vyznám, protože to sám musím dělat, ale, to teď není podstatné. Hned jak jsem vstoupil, všiml jsem si toho, že i když se usmíváte, něco vás trápilo. Byl to sice spíše takový neznatelný náznak, ale byl k povšimnutí. Později při našem dalším hovoru se to u vás střídalo stále dokolečka. Někdy jste se pak na delší chvíli odmlčela a... nevím... přijde mi to blbé, ale... jakoby jste v duchu na sebe mluvila. Není to totiž jako myšlení.. když člověk myslí, většinou se soustředí na jeden bod a tím pak vypne všechny okolní smysli a zaměřuje se jen na to, co je teď pro něj to nejpodstatnější, ale vy ne... vy jste vnímala, reagovala jste, ale přitom... přitom jakoby promlouvala. Někdy jste, i když skoro neznatelně, pohnula pusou, ale nic z vás nevyšlo a přitom slovo to jistě mělo být. Pak ty vaše reakce jakoby jste se probouzela, ale jak jsem říkal, zamyšlená jste nebyla. Byli to i další malé drobné věci, ale už ne tak podstatné. Možná ještě to, jak jste mluvila o tom svém příteli a i nějakému tomu respektu, který jsem si prý u něj získal, ale přitom... přitom tu myslím už nikdo jiný nebyl. No... můžu se i mýlit, ale pokud ne a my se asi těžko setkali, tak jak by mě mohl znát? To... to mi dost nesedí a to mě teď asi nejvíce trápí..." Dokončil svůj výklad Akio. Myslím, že to byl za život i jeho nejdelší proslov a tím si mohl teď být asi stoprocentně jistý...
Hned se však jal ještě reagovat na její další větu, aby ji na vše slušně a rychle odpověděl a ona si snad nemyslela, že ji ignoruje."Víte... když něco chcete a chcete něčeho dosáhnout, musíte přinášet nějaké oběti. Není možné, aby jste něčeho dosáhli bez toho, aby jste do toho vložili své úsilí, čas a všechno to, co by jste proto dokázala obětovat. Všechno má své pro a proti a pokud chceme, aby nám život přinášel ovoce, musíme si nejprve ten strom zasadit a vypěstovat a teprve pak sklízet úrodu. Není možné, aby se toto pravidlo nějak obešlo nebo přeskočilo... není. Vždy to tak bylo a vždy bude. Můj cíl je se stát do budoucna oininem a někým, kdo by jako právoplatný shinobi mohl bránit svou milovanou vesnici a položil za ni i život. Pokud však se nebudu snažit a budu chtít, aby se na mě šlo jen v rukavičkách, ničeho nedosáhnu. Mladí ninjové jako jsem já potřebují, potřebují ukázat svět jaký opravdu je, co nás v něm čeká a připravit nás na to. Ale ničeho by se nedosáhlo, kdyby se všechno obcházelo a oni si mysleli, že vše vždy bude tak snadné jako jejich tréninky a skvělé zážitky se svým senseiem. I tak toho takový ninjové můžou prožít i s člověkem, který si je vezme pod svá křídla, ale ukáže jim vše, čím si budou muset projít a co se jim může stát. Takhle je totiž dokáže nejvíce připravit na jejich osudy a budoucnost, které si v tomto nelehkém světě později vytvoří. Proto bych nikdy neustoupil a nechtěl bych, aby to šlo i jinak. Očekávám, že to nebude lehké, že si budu muset projít peklem, než dosáhnu svého cíle, ale za každou temnotou se ukrývá i světlo a ti, co tohle vše podstoupí a vydrží nebo přežijí, ty čeká zasloužená odměna a té... té bych chtěl já v budoucnu dosáhnout, i když pro vás určitě jen v takové nepodstatné věci jako je průměrný shinobi, který slouží vesnici. Mě to však stačí a tato představa a ochrana mých blízkých a toho, čeho si nejvíce cením, mě vždy bude popohánět kupředu, ať se děje, co se děje..." Dokončil a zase se jí upřel přímo do očí, aby věřila, že jeho slova jsou opravdu upřímná a od srdce, NA tváři mu stále hrál úsměv, ale tentokrát jiný... plný odhodlání a hrdosti svého cíle dosáhnout...

Riko Hiashi /Archon

Riko naslouchala jeho proslovua musela se u toh neustále usmívat. Tento chlapec byl velice unímavý jak si tak povšimnula. ,,Dobrá tedy.Teď ti povím něco co zodpoví tvé otázky naráz.Podle legend kdysi dávno existoval muž který uzavřel smlouvu s duchy a démony.Přál si pouze aby mohl vidět svoji milovanou která pár dní před tím zemřela.Duchové se nad ním slitovali a dali mu zvláštní dar. Dar díky kterému mohl vidět ducha své lásky. Ale to nebyl jediný dar který tímto získal. Od té doby dokázal vidět i démony. Po nějaké době přišel na způsob jak s těmito tvory vycházet a používat je v boji. Byl prvním shinobim který nechal do svého těla zapečetit ducha.Po jeho smrti se jeho potomci spojili a vytvořili klan.Klan jménem Hiashi.I oni se pokoušeli do sebe zapečetit duchy ale jen málo z nich zůstalo normálních po psychycké stránce a tak se začali dělit na tři skupiny. Ty,kteří se pouze spojovali s duchy a démony pro boj,ty kteří měli pečeť a ty kteří neměli to štěstí a psychycky se z pečeti zhroutili. Nikdy jich nebylo mnoho.Ovšem boužel před několika lety byl tento klan surově vyvražděn.Co osobně vím přežila to jedna osoba.Snad to přežili i další ale o tom nic nevím.Poslední člen dávného a vzácného klanu.To proto se ti může zdát že moje reakce jsou podivné.I když si toho nikdo jiný krom tebe nevšiml." Yukikage vstala ze židle a postavila se před mladého muže.Nakonec se k němu otočila zády a poklekla.Sáhla rukou na svoji kapuci a sundala ji. Mladík mohl vidět že má na krku zvláštní symbol který vyjadřoval ducha a duchovno.,,Já jsem snad poslední člen tohto klanu.Mám své tajemství uvnitř sebe.Dokáži vidět duchy a bojovat s nimi po svém boku.Ale za to náš klan vždy platil vysokou cenu" říkala to jasi tajemně ale s náležitou úctou. Nebylo pochyb o tom že i přes to co se s klanem stalo má jej v úctě jako v dobách jeho největší slávy.Nejen že se to dalo poznat z jejího hlasu ale také z jejího chování. Poté opět povzstala a rudou kapuci se opět nasadila na hlavu.Opět přešla ke svému stolu a opřela se o něj rukou. ,,To proto se zdá že mluvím sama se sebou mám v sobě zapečetěného ducha.On bude tvým senseiem.Zjevně jsi na něj udělal velký dojem.Ještě jsem neviděla že by se sám na něco takového nabídnul a upřímě.Jsem za to ráda. ALe musím tě na něco upozornit.Narozdíl ode mne není tak milý a přívětivý." na chvíli se odmlčela. ,,Možná by bylo dobré aby jste si spolu mohli promluvit.Jen tě o něco požádám. Byla bych ráda kdyby jsi si tyto informace nechal pro sebe." dokončila a na chvíli se zarazila. Na co čekáš holka?Rád bych se seznámil no tak dělej! Hučel jí Archon do ucha.Bylo na něm znát že jej opravdu chce osobně přivítat. Archone,prosím buď milý.Prosila jej Yukikage v mysli.Myslím si že mě znáš dost dobře!Odsekl duch.Na to se Riko zamračila.Nikdy jsem ze sebe nedělal něco co nejsem.Pochop konečně že nejsem jako ty!Tak a teď mě pusť ven! Mladá Riko dlouze přemýšlela a pak se koukla na mladého Aika.,,Chtěl by jsi poznat svého senseie?" otázala se jednoduše. Čas kolem nich jako kdyby se zastavil. Do místnosti nepronikal žádný zvuk.V místnosti bylo hrobové ticho. Riko jen doufala že tohoto mladého muže na kterého stále upírala své šedé oči příliš nevyděsila.Přeci jen zmínka o duších mrtvých lidí mohla některé lidi znervózňovat. Ale také doufala že se neoptá na tu vysokou cenu kterou platí členové klanu Hiashi.Ale kdyby se přeci jen optal měla v úmyslu mu povědět pravdu.Zasloužil si ji znát.I za cenu toho že se mu to nemuselo líbit.

Akio jen doufal, že si nedovolil něco, co by bylo pro Yukikage urážlivé nebo nějak nepříjemné. Řekl jen svůj upřímný názor a svou otázku, která ho nejvíce trápila a moc dobře věděl, že vždy je lepší vše říkat na rovinu, než aby se to člověk dozvídal postupně a mnohem horším způsobem.
Když začala kage mluvit, utišil se a zklidnil, co to nejvýše šlo a byl jen rád, že se mu rozhodla jeho otázku zodpovědět...
Celou dobu ji bedlivě poslouchal a snažil se, aby u opravdu nic neuteklo a on všemu dobře porozuměl, hned na poprvé. To, co mu ale řekla, to ani za boha nečekal. Všiml si, že je tu něco podivného, ale že je to až něco takového, to opravdu ne. Moc dobře si uvědomoval, že Yukikage musí být opravdu silná, jak po fyzické stránce, ale i po psychické. Tohle však přehodnotilo jeho veškeré dosud úctihodné myšlenky k ní. Musela být mnohem, ale opravdu mnohem vytrvalejší a silná, než si kdo mohl představit. Jen to pomyšlení, že by měl v sobě Akio držet více osob, než tu svou, byla popravdě děsivá. Muselo to být něco nehorázně těžkého a drtivého a tohle všechno dokázala tajit, udržovat a ještě k tomu se starat o vesnici. Tato žena v něm vyvolávala neuvěřitelná respekt a úctu, kterou k nikomu doposud necítil. Měl sto chutí se jí znovu poklonit, ale tentokrát, až úplně k zemi, aby jí dokázal, jaký dojem na něj toto udělalo. Každý si klidně mohl říkat, co chtěl, pomlouvat, nevěřit, ale... nevěděl o nikom jiném, který by toto v sobě dokázal držet a nezbláznit se z toho. Už teď se pro něj stala něco... jako bohem... toto bylo zkrátka fascinující!
"O vašem klanu jsem už někde četl.. Yukikage-sama. Nebylo toho moc, protože nemám takový přístup k informacím, ale bylo to spíše bráno jako legenda. Ale... teď vidím tu legendu na vlastní oči, stojí tady přede mnou... toto... toto je opravdu neuvěřitelné mylady... musíte... musíte být opravdu jak fyzicky, tak i psychicky silná a kdybych neměl váš rozkaz, hned bych se vám znovu poklonil. Vy si to zasloužíte, protože... protože každý, kdo by toto o vás věděl, by se k vám měl chovat s úctou a respektem, který dokáže jen obyčejný shinobi vydat ze sebe. Tohle... je to opravdu nepředstavitelné a já... já vám mockrát děkuji, že jste se s tímto svěřila zrovna mě, obyčejnému genninovi z vaší vesnice. Jsem velmi rád, že do mě vkládáte takovou důvěru, ale hlavní respekt patří vám, protože si ho po právu zasloužíte. Musí to by zajisté velice, ale velice těžké..." Vydech,l skoro jedním dechem, obdivně Akio. Takhle to totiž zkutečně cítil a nikdo by ho nedokázal v tuto chvíli, ani nikdy jindy přesvědčit o opaku.
Když si pak přede mě stoupla, otočila se a následně poklekla, chtěl jsem jí zastavit, bohužel jsem to však už nestihl. Bylo mu docela blbé, aby někdo jako on, klečela zrovna předním, i když mu ukazovala svůj znak na krku, který značil, z jakého klanu pochází a čeho je vlastně původem.
"Vašeho klanu je mi velmi líto. Muselo to být pro vás velmi těžké a určitě stále je a asi se vám o tom i blbě mluví. Omlouvám se za to, že jsem vás to donutil vytáhnout, nechtěl jsem vám přidělávat další starosti a smutek. Kdybych to věděl, tak se zajisté nezeptám. A pochopitelně si všechno, co jste tady řekla, uchovám pro sebe. Nic, co bylo v této místnosti řečeno se přezemě nedostane ven... to vám můžu zaručit. Všeho, čeho jsem si dnes všiml bylo jen z důvodu, že něco podobného musím dělat i já, i když s úplně odlišných důvodů a také milionkrát lehčích, než máte vy. Váš klan musel být stejně silný a mocný jako jste vy sama a jistě bezpochyby byl i legendární. Buďte si jistá, že po tomto se k němu vždy budu chovat s velkým respektem a úctou jakou nesu k vám..." Usmál jsem se a doufal, že moje slova byla dost věrohodná, protože to byla jen čistá pravda.
Šlo vidět, že i ona chová ke svému klanu náležitou úctu a respekt, i když dávno už byl po smrti a jeho velká sláva opadla. Každý však ví, že v nás vzpomínka na něco velmi drahého žije dál a pokud ji budeme stále uchovávat a předávat ji dál, nikdy nezemře, protože vždy zůstane v našich srdcích a i vše... co pro nás dokázali nebo udělali.... ta to vždy bylo a bude...
"Jsem velice potěšen, že jsem na vašeho přítele udělal dojem, i když tu celou dobu s vámi jen mluvím. Proto bych byl velice potěšen, abych se se svým novým senseiem mohl seznámit osobně. Vůbec mi nevadí, že se od vás třeba v mnohých věcech odlišuje. Jak už jsem říkal, pevný a tvrdý přístup ke svým studentům je velmi důležitý a díky tomu se dokáží naučit velmi mnoho, proto spíše toto uvítám, nežli bych to odsuzoval.... Znovu jsem se jen tak pousmál. Akio se Yukikage neustále díval do jejích šedých očích a ani jednou neuhnul. V místnosti teď na chvíli nastalo veliké ticho, které by přišlo člověku, až podivné. Nic jsem neproniklo a nic nepronikalo ven. Proto, když se všichni najednou utišili, bylo to jakoby ve snu.
Akio ještě všechno vstřebával. Duchové, kage, jeho nový sensei, ale... byl připraven a plný očekávání. Nedával na sobě projevovat nějaké jiné emoce, než ty kladné. Taky žádné jiné teď momentálně v sobě nedržel. Možná to všechno bylo dosti složité a dá se říct i děsivé, ale jemu to vůbec nepřišlo... spíše ho to naprosto fascinovalo!
To hrobové ticho a pocit, jakoby se vše na chvíli zastavilo, nakonec ještě protnul Akio posledními věty."Jsem tedy připravený. Chtěl bych se vás později pak ještě na něco zeptat, ale nejprve bych se rád tedy poznal se svým novým senseiem. A... ještě jen jedna malá drobnost. Víte.... když tedy tady místo vás bude někdo jiný, byl bych rád, kdyby jste se nezlobila, kdybych porušil váš příkaz. Přeci jste říkala, že s vámi jednat takhle nemusím, ale... když to nebudete vy, rád bych jednal podle svého uvážení..." Naposledy se na ni zářivě usmál a už jenom očekával, co se bude dít dál...

Riko Hiashi /Archon

Riko se pouze posumála nad jeho slovy.To co slyšela a viděla ji doslova vyráželo dech.Nakonec dala prsty na svých rukou do podivné pečetě a zavřela oči . ,,Reishō-Katsu! (Duchovno-Uvolnění)" Jakmile dořekla název této podivné techniky nastalo ještě větší ticho. Akiho mohl cítit lehký závan vzduchu.Jako kdyby se místností prohnal vítr ačkoliv dveře i okna byla dokonale zavřená. Okdyž otevřela oči měli místo šedé barvy barvu krve. Její oči doslova zářili rudou barvou. Ve tváři to již nebyla ona.Už neměla ten milý a usměvavý výraz.Její výraz by se dal přirovnat přímo a doslovně k šílenci. Na tváři měla podivný úšklebek.
,,Konečně venku! Promiň RIko ale být stále uvnitř tebe je poněkud flustrující"ozval se podivný chraplavý hlas.Teprve potom se tento člověk podíval na Akia. ,,Konečně se poznáváme osobně. Její jednání je fakt divný.Přehnaně milá jako vždy! Zašklebil se stylem že mu je to přímo proti srsti. Archone,ukldni se! Prosím" žádala jej Kage.Ale Archon ji očividně nemínil poslechnout. ,,Mé jméno je Archon a od této chvíle jsi mím studentem" zaburácel ten chraplavý hlas.Chudák Riko měla nervy bez sebe. Tušila že s duchem budou problémy. Akio odpusť. Promluvila velice tiše nyní v Archonově mysli a bylo na ní znát že má výčitky svědomí.,,Řeknu ti ovšem něco co by jsi měl vědět.Pokud neuděláš to co ti řeknu,co ti přikážu,nebo špatně splníš úkol nebudu mít problém tě zabít" upozornil a koukl se do rohu místnosti kde leželi dvě katany se zvláštním nápisem a zdobením.Riko už téměř žadonila aby toho nechal.To co dělal a říkal bylo naprosto proti jejím přesvědčením.
Snaž se jak chceš holčičko.DOkud nezrujším techniku tak nemáš šanci!" zasmál se zlovněstně a v tu chvíli se Akio mohl podivit. Mohlo to vyznít že snad samotná Yukikage prosí někoho jako je Archon. A nejen že prosí ona přímo žadoní a tento duch se jí jen hlasitě vysmívá do duše.Ovšem jako kdyby se stalo něco podivného.Duch Archon který najednou ovládal tělo Yukikage se zarazil a chvíli to vypadalo že je v křečích. ,,Co.....co...." vykoktal ze sebe. Archone! Koukej se uklidnit!Prosím nechej svého hrubého chování.Hlavně mu neubližuj prosím. ,,A co z toho budu mít?" optal se kupodivu opět nahlas takže mladík který stál v místnosti slyšel jen polovinu rozhovoru. Snad jako kdyby Archon neuměl odpovídat jen v hlouby duše a tato výsada byla udělena jen Riko. Ale i tak jejich rozhovor mu mohl připadat více než li divný. Jediné co si tak mohl myslet byl fakt že se s ním Kage snaží na něčem dohodnout. Dám ti své slovo že tě budu pouštět častěji ven. Na to se Duch zamyslel.Na tváři Kage se tedy objevil dosti zamyšlený pohled. I za cenu toho že pokaždé když to uděláš tak na tebe doléhá tvé vlastní Kekkei genkai? Ano i za tuto cenu.Odpověděla mu v duchu Kage jako kdyby byla poražena nějakou silou.Připadala si tak. Dlouho nepouštěla Archona ven ze svého nitra.Snad to byl tento důvod.A teď začala trochu litovat toho že to porušila.,,Zajímavé co dokážeš udělat pro ubohé dítě.Ještě nic nedokázal ale ty jsi schopna za něj položit v sázku svůj vlastní život.Směšné.Ale budiž. zasmál se duch. ,,Takže mladíku zjevně máš sympatie od Riko.Nechápu proč a co na tobě vidí ale je mi to upřímě jedno. Jak sama rozhodla budu tvým senseiem.Ale nic víc! Bude to tvrdý trénink!" dodal a pak zmlkl. ,,Nějaký otázky?!"

Akio zůstal stá a jen se jí stále hleděl do očí. Teď už nebylo, co říct a dalo se jen čekat, co bude.
Yukikage zavřela oči a udělala podivnou pečeť. Vzkřikla nějaká slova a v místnosti nastal ještě větší klid, než byl. Ovanul ho takový, kůži nahánějící, chladný vítr, i když okna byla zavřená, takže to z nich nemohlo táhnou. Všechny ty předchozí pocity náhle nahradili úplně jiné... horší... negativní. Vše potemnělo a zavládl chlad, který tu dříve nebyl.
Když kage otevřela oči, Akio na chvíli strnul. Doteď stál v klidu a snažil se vše brát jako obvykle a dokázal to i teď, ale... byl si jistý, že jeho úsměv teď není vítaný a zrovna by ho myslím ani pořádně nedokázal. Proto nahodil takovou jakousi kamennou masku, která v tuto chvíli se i k momentální situaci hodila. Nikdy totiž neviděl tak krvavě rudé oči, ani u zvířat, jakoby přinášeli samotné šílenství a zkázu, jejíž vůdcem byla smrt.
Její výraz byl také doslova šílený a úplně jiný... už to rozhodně nebyla on... ten úšklebek to jen stvrdil.
Akio sklonil hlavu a zrak zamířil k zemi. Sklonil se do poklony, která vyjadřovala úctu a tak zůstal.
Věděl, že nějaká slova patřila i někomu jiném a moc dobře věděl komu, proto se snažil poslouchat, ale spíše vnímat to, co se týkalo jeho.
Když se jeho sensei představil, chvilinku počkal a také promluvil."Já se jmenuji Akio Korioshi, jak jistě už dobře víte. Velmi moc rád vás poznávám a je mi ctí, že mi budete dělat senseie." V jeho hlase šla slyšet upřímnost a respekt, který tomuto muži věnoval. Stále zůstával v úkloně a oči směřoval k podlaze. Bez jeho povolení nesměl nic jiného udělat.
Na jeho další výhružku jen přikývl, ale stále zůstával v úkloně ."Ano pane..." Odpověděl pevně a bez nějaké známky emocí. Popravdě, ale už teď docela naháněl strach a byl děsivý a všechno to prostředí kolem, vyvolávalo v Akiovi strašně pocity, ale... vše utlačoval ve svém nitru a dělal proto vše, aby to tam zůstalo a neovládlo ho to...
Pak už jen dál poslouchal i to ostatní, co se kolem dělo. Nemohl se sice dívat na Yukikage, protože jeho nýnější poloha mu to nedovolovala, ale i tak stačil oslyšet to, o čem si povídají...Zisk? Kekkei Genkai? Jaká cena? Obětovat pro mě život? Co tohle má znamenat... musím se na to pak kage zeptat... musím! Tohle se mi fakt nelíbí... Pomyslel si Akio a to je asi poprvé za celou dobu, co se mu začalo naráz honit v hlavě tolik otázek, které by chtěl, co nejdříve zodpovědět. Bohužel teď to opravdu nebylo možné a on stále musel zůstávat takhle v té, ne moc pohodlné, poloze. Nemohl si však pomoci od té husí kůže, která ho doprovázela celou dobu, co mluvil a nebo když se smál... bylo to tak... nešlo to zkrátka popsat...
Akio si vyposlechl jeho větu. Přemýšlel nad tím, o čem se to vlastně bavili a co to mělo všechno znamenat. Potěšilo ho, že Yukikage to s těmi sympatiemi myslela opravdu vážně, ale takhle to slyšet, také nebylo nejlepší. Stěžovat si však nemohl a ani nechtěl. Dostal přesně to, co chtěl a co si zasloužil...
Když Argon domluvil, Akio zase jen v neustále úkloně přikývl."Ne... sensei... rozumím. Jsem vám plně k dispozici a záleží jen na vás, kdy se rozhodnete začít nebo bude potřeba něco udělat. Vždy vám budu k službám a budu se snažit splnit všechny vaše příkazy a požadavky." Odpověděl zase tím hläsem, který nenaznačoval žádné emoce ani city, ale jen to, co opravdu myslel... to, že on je tu ten vyšší a on spadá přímo pod něj a tak se i k němu musí chovat...

Riko Hiashi/ Archon

Archon zkoumal svým jasně šíleným pohedem mladíka a nezapoměl se u toho usmívat svým nepříjemným úsměvem.,,Fajn.Jsem rád že si rozumíme.Teď se smíš narovnat!" promluvil ale v jeho hlase byla slyšet sama šílenost.Ta šílenost pramenila z jeho minulosti kterou si jeho už tak podivná osobnost zanechala. Ne nadarmo byl za svého života v Yukigakure no sato považován za nejvíce nebezpečného člověka vesnice.
Yukikage se jen v duchu modlila aby to vše skončilo:nikdy by to sice veřejně nepřiznala ale za chování Archona se velice styděla. Podkopával tím vše v co věřila.V úctu,přátelství,lásku a také v neposlední řadě také vzájemnému respektu.To vše on ničil jako domeček z karet.Když jen pozorovala jak se mladý Akio tvářil cítila se jako kdyby jí něco trhalo její vlastní duši na tisíce malých kousků.Když byl Archon ten kdo ovládal tělo připadala si tak slabá.Nedokázala ovládat své tělo ba ani Archonovo hrubé zacházení s těmi kteří si toto chování nezasluhovali.
Archone uvolni techniku.Prosím.Je čas Ozval se ženský hlas v Archonově hlavě. ,,Ne ještě ne mladá dámo.Ještě máš dost síly i když je fakt že za tu dobu co jsi mě držela v sobě jako pod zámkem jsi dost zeslábla co se týče našeho spojení!
Ty víš proč jsem to dělala.Tak prosím přestaň.Nejen že je to rizikové pro mě ale víš co se stane když to jednou přeženeš! Sykla po něm Yukikage popuzeně.,,Jistě jistě.Pokud zemřeš moje forma se rozplyne nebo nedej bože budu se potácet sem a tam jako ti na hřbitově.Ti co mají totální výmaz.Heh tupci jedni! Jsou horší než živý!
Pak se Archon odmlčel.Když se znovu nadechl popošel ke stolu s židlí a stoupl si podivně mezi stůl a židli.Nějak se nedalo poznat z jakého důvodu.,,Dobře mladíku náš trénink začne zítra v podvečer!Přijď na cvičiště přesně v sedm večer.Nesnáším to světlo.Opovaž se přijít jen o jedinou minutu pozdě!"
Najednou Archon zavřel své rudé oči a udělal pečeť uvolnění.V místnosti opět nastalo hluboké ticho.Vzduch jako kdyby se začal ohřívat a do místnosti se vrace všechna ta radost a život.,,Reishō-Kai (Duchovno-Probuzení).Najedou tělo Yukikage začalo klesat k zemi jako kdyby ze života.teprve teď mohl Akio pochopit proč si ten blázen tak podivně stoupl.Tělo Riko se sesunulo na židli a ona na chvíli nebyla schopná jediného slova.
Když už tak nějak přišla k sobě chytla se za hlavu a spravila si kapuci na ní. Když na Akia pohlédla , její oči měli už zase tu normální milou barvu jako před tím. Ovšem v jejím výrazu byl jakýsi smutek. ,,Velice se omlouvám za chování Archona.Je mit o velice líto" po těchto slovech se koukla do dosky stolu.Bylo na ní poznat že jí to duševně velice trápilo.
,,Myslím si že teď budeš mít spousty otázek.Proto tedy ptej se" řekla po chvíli a ukázala mu rukou na židli která stála naproti stolu kde seděla ona.Tímto jej i žádala aby se posadil.

Akio stále hleděl do země a zůstával v té jisté poloze jako už od začátku, co byl Archon uvolněn. Nebylo to sice zrovna dvakrát příjemné, ale také to nebylo nikterak hrozné. Takže jenom vyčkával, až dostane povolení udělat něco jiného.
"Hai..." Odpověděl Akio a narovnal se. Zadíval se zase svému senseiovi do těch temně rudých očí. Bylo to opravdu zvláštní... Věděl, co dokáže jeho bratr, jeho matka a i ostatní, ale někoho takového v životě nepotkal. Jak tím svým šíleným a děsivým pohledem, tak i vizáží, která s tím vším až neuvěřitelně kontrastovala. Bylo to divné, ale Akiovi se začalo zdát, že už o něm někde slyšel nebo ho viděl. Nebyl si tím jistý, ale možná... možná byl někde v těch knihách, které přečetl nemohl si však zaboha vybavit, kde to bylo a začal ho pronásledovat ten nepříjemný pocit deja´vú...
Akio teď měl zase čas chvíli přemýšlet a rozebírat si své vlastní myšlenky, protože si uvědomil, že Archon zase začal mluvit s Yukikage. Stále však, i když nad něčím uvažoval, pozorně poslouchal, o čem mluví.
Znova, už snad pokolikáté v pár minutách zaslechl něco o vysílení, slabém spojení a smrti.... Tohle se Akiovi, ani za mák nelíbilo a bylo to jen horší a horší, protože to slýchával častěji a častěji. Věděl, že to asi není jen tak, že se u toho musí plýtvat čakrou a musí to i vysilovat, ale že by až takhle? Že by se na to dalo umřít? Co když jí to KG zabijí? Nebo, že by sám jeho sensei?... takových dalších spousta otázek se mu honila hlavou stále dokola a dokola a dokola. Pomalu si vše začal spájet dohromady a dělat si z toho jasný obraz, i když mu toho ještě spousta utíkalo... Měl však velmi dobrý podklad... opravdu velmi dobrý. Bylo to to, na co se chtěl ještě zeptat, než kage ovládl její duch... jaká rizika toto spojení provází a jakou oběť to myslela... už teď věděl, že její odpověď se mu nebude líbit.
Archon byl teď divně postavený mezi židlí a stolem. Nebylo sice jasné, z jakého to je přesně důvodu, ale v podstatě to teď nebylo tak důležité. Vyslechl si tedy jeho poslední slova a znovu jen tak přikývl."Hai sensei... rozumím, Přijdu v čas." Odvětil zase s tou kamennou tváří a hlasem bez emocí a citů a jen čekal, co bude dál.
Rudé oči, které se na něho upírali se pomalu zavřelo. Nastalo zase to hluboké ticho, kde by dopad špendlíkové hlavičky byl strašným rámusem. Vzduch se začal ohřívat a do místnosti se pomalu začala zase vlévat ta radost, život a všechny ty příjemné pocity, jako předtím.
Najednou Archon vyslovil znova ty slova, nastal malý poryv větru a Yukikagyno tělo kleslo na židli, která stála za ní. Teď už bylo jasné, proč tam takhle stál. Akio se přiblížil trochu víc a chtěl se optat na její stav a pomoci ji, ale to už se zase začala vzpamatovávat, takže se jen vrátil na své místo. Zadíval se do těch jejích, teď už, milých očí, kde se však zračil jakýsi smutek, který v tuto chvíli nešel nějak moc dobře popsat. Hned se, ale měl dozvědět, proč ho v jejích očích viděl....
"To je v pořádku...Yukikage-sama. Nemáte se mi za co omlouvat. Opravdu mě to nevadí. Jsem rád, že jsem dostal tvrdého a zkušeného senseie, který mě něčeho naučí a já budu pak připravený, jak nejvíc to půjde. No... a navíc jsem i na to zvyklý, takže se mi opravdu nemáte za co omlouvat." Kamenná tvář zmizela a já se znovu, tak hřejivě usmál. Můj hlas už byl zase příjemný a takový, hřejivě uctivý, dá se říct... Viděl, že jí to trápí, ale chtěl ji dokázat, že je vše v pořádku.
Když ho pak vyzvala sednout, jen ještě chvíli zůstal stát a přemýšlel. Byla pravda, že by raději takhle zůstal, protože se v její přítomnosti neslušelo sedět, ale.. věděl, že si to přeje a je to její žádostí a tu hodlal splnit. Proto tedy pomalu došel blíže a posadil se na místo, na které ukazoval. Znovu se na ni jen usmál a hned začal, aby nezdržoval."Ano... mám hodně otázek, které my běhají v hlavě, ale hlavně navazují na mou předchozí. Nechtěl bych nějak zdržovat a nebo to moc dlouho rozvádět, proto to shrnu do jedné, které se však vlastně týká všechno." Řekl pomalu a znovu se usmál."Využiji tedy toho, že my to nabízíte, za což vám upřímně děkuji a zeptám se vás... P5edtím, než jste vypustila ven mého senseie, jste mluvila něco o rizikách a oběti, která vám toto Kekkei Genkai přináší. Chtěl jsem se na to zeptat ještě předtím, ale... nechtěl jsem vás dále zatěžovat a zdržovat. Jde totiž o to, že když tady pak Archon-san mluvil a myslím, že to bylo i s vámi, tak se zmiňoval znovu o vašem KG, únavě, vysílení a hlavně... hlavně smrti. Pomalu si vše začínám skládat a vím, že to asi nebude jen tak, ale... toto mě nejvíce trápí a toto bych od vás nejvíce chtěl vědět, protože mě to opravdu tíží." Dořekl Akio a šlo na něm vidět, že si nevymýšlí a zkutečně mu to hodně vrtá hlavou a trápí. Tentokrát totiž netajil své pocity... nechtěl. Alespoň jednou chtěl mít tu volnost vyjádření i jinak, než slovy. Proto teď šlo vše na jeho tváři i očích poznat. Tohle totiž nebylo, jen tak...

Riko Hiashi /Archon

Riko se na něj dívala a poslouchala jeho slova jako kdyby na nich záležel veškerý život světa.Když domluvil lehce se opřela do křesla v kterém seděla.,,Tušila jsem že se na tohle zeptáš.Snad je správné když ti to povím.I když tato skutečnost se ti nebude líbit."zhluboka se nadechla.,,Velkou nevýhodou našeho klanu a našeho kekkei genkai jsou účinky které to nanás má.Pokaždé když použijeme techniku procitnutí a tak dáme průchod duchu uvnitř nás,vnitřně nás to pomalu zabíjí.Není to chakrou.Podle legend které vyprávý o prvním z nás,o prvním Hiashim se povídá že je to cena za propůjčení těchto sil lidem.Je to snad krutý osud ale tak to je . Všichni z mého klanu to vždy brali v potaz a také se podle toho tak řídili.
To proto Archon mluvil to co mluvil.Pokaždé když udělám tuto techniku můj život se stává kratším." Trochu se nad tím usmála. Jako kdyby v tom viděla nějakou ironii.Jako kdyby se přímo smála svému nemilému osudu.Ale ve skutečnosti to bylo tak že se se svým osudem již smířila.Tak dlouho žila s tím že věděla že se nedožije tolika let jako lidé v jejím věku.,,Nečekám že mě někdo bude litovat.Někteří bolest ukrývají v sobě.Já se ji snažím k něčemu využít.Když jsem se o tomto faktu ve svém dětství dozvěděla hned jsem si uvědomila jednu věc. Že chci udělat co nejvíce dobrých věci před svým odchodem.Víš člověku se lépe odchází když ví že po něm něco zůstane." Dlouze se chlapci dívala do očí a pak oči na krátkou chvíli zavřela. ,,Tohle nikdy Archon nepochopil.To proto jsem ochotná používat tuto schopnost.K tomu abych tě něčemu naučila." usmála se doširoka.Vyzařovalo z ní něco podivného. I přes to všechno co s tí tohle kekkei genkai dělalo si uchovávala svoji tvář.Uchovávala si své slibi a duši.Jako kdyby před svým koncem chtěla vidět svět v lepším světle.Možná si ani nechtěla uvědomit že nezmění celý svět.Prostě chtěla být u toho když se budou psát nové dějiny.Dějiny bez bojů a utrpení. Archon je pro tebe dobrým senseiem,i když je snad krutý,ale jen málo shinobi umí používat element ledu v nějakém slušném měřítku.

Akio jen tiše seděl a naslouchal jejím slovům. Chtěl se zkrátka dozvědět, co všechny ty předchozí řeči a hádky měli znamenat.
Celou dobu mlčel a ani nedutal. Čím více se dozvídal, co všechno to obnáším, tím více se děsil. Nechtěl ji nijak skákat do řeči a nebo přerušovat, proto jen seděl a poslouchal a vše dobře vstřebával.
Nemohl tomu všemu zkrátka uvěřit, nemohl... Nemohl věřit tomu, že by pro něj někdo dával v sázku takovouto daň, že by to vůbec někdo zkoušel a nebo se prostě do toho hrnul, pro obyčejného kluka, kluka, kterého znala jen pár desítek minut, pouhého shinobiho z její vesnice, který se nikterak nelišil od těch ostatních. Byl z toho čím dál tím víc zmatený a v rozpacích. Navíc si začal vyčítat to, že s tím vůbec souhlasil a chtěl za senseie právě Archona.
Jen jak skončila, Akio se dlouze nadechla a vydechl. Na tváři už mu nehrál úsměv, ale udivený výraz, který u něj opravdu nebyl častý. Rozhodně si mohla všimnout, že ho tímto docela dostala, co dokázala pro něj obětovat... "Já... Yukikage..." Promluvil tiše Akio."Kdybych věděl, jakou oběť kvůli tomu musíte postupovat, co vás to stojí, využívání vašeho Kekkei Genkai, nikdy.... nikdy bych vás o to nežádal a ani na tuto nabídku nepřistoupil. Opravdu se vám za to omlouvám. Nechtěl jsem vám přidělávat nějaké problémy nebo tak... já... vím, že Archon-san je určitě velmi dobrý sensei a že určitě mě toho dokáže hodně naučit, ale... jestli to je pro vás tak riskantní, tak to po vás nemůžu požadovat. To by bylo ode mě sprosté. Vy by jste se neměla takhle pro někoho jako já ničit... opravdu... Bylo to skoro poprvé, co nevěděl, co pořádně na to říct. Věděl , že to dělá pro něj, dělá to proto, aby se dokázal něčeho naučit a stát se silnějším, ale... tohle bylo... byla to strašlivá oběť a vždyť tohle nemohl s čistým svědomím přijmout. Šlo na něm vidět, že ho to trápí a mrzí, že díky němu něco takového musela podniknout, hlavně když viděl, co s ním musí prožívat. Toto prostě nebylo jen tak halabala...

Riko Hiashi

Mladá Yukikage se nad tím jen usmála. ,,Váš chlapče vždy jsem si přála aby po mém odchodu na tomto světě něco zůstalo." zhluboka se nadechla. ,,Chci předávat své zkušenosti mladým shinobim jako jsi ty.Proto nemusíš mít špatné svědomí. Pokud si pamatuji já byla tou kdo ti vše nabídl.Takže se nemusíš nyní cítit špatně." usmála se ještě více než před tím. ,,Už teď počítám s tím že se nedožiji uctihodných let.Takže dva tři roky mi už stejně nic neudělají.Hlavní je že těchto zkušeností budeš užívat s rozumem a po nějakém čase je předáš zase dál.To je jediná myšlenka." dokončila svůj proslov a narovnala se v zádech. ,,Je smutné hledět na svět plný bolesti,bojů a utrpení.Proto jsem se vždy snažila to napravit.A to mohu jen tehdy budu-li předávat své zkušenosti dalším generacím a oni dalším." když tohle říkala mluvila jaksi tajemně nebo se to spíše tak zdálo protože mluvila úplně normálně. ,,To že si tě Archon vybral jako svého žáka má nějaký důvod.Máš velký potenciál a já Archonovým pocitům věřím.I když je poněkud...." na chvíli se odmlčela a hledala vhodná slova. ,,...Hrubý" dokončila a koukla chlapci přímo do očí.
,,Teď se potřebuješ jen pořádně vyspat.Zítra tě bude čekat náročný trénink na který by jsi se měl připravit.Tedy jdi a odpočiň si.A neboj se i když se to nezdá stále mám nad Archonem nějakou tu moc.Budu na tebe stále dohlížet." usmála se ještě více.Tento mladík se jí velice zamlouval.Byla z něja přímo nadšená. A ani moc netušila čím to je .

Z toho všeho byl teď Akio takový nesvůj. Svou chybu si uvědomoval i připouštěl. Cítil, že Yukikage proti tomu dá pádné argumenty, ale i tak... špatného pocitu se vždy těžko zbavuje a v tomto případě ještě hůře.
Nemohl se však dále v mysli tím tolik zabývat, jelikož by pak absolutně nevnímal, co kage říká, tak by se do toho dokázal zabrat, takže jen dál tiše seděl a čekal na její slova.
Když domluvila, už se zeširoka usmývala, což bylo docela zvláštní. Chvílemi totiž mluvila takovým tajemným hlasem, i když mu to jen možná tak připadalo. Stále se té viny, i po jejich slovech, nemohl zbavit, ale bylo až působivé, jak dokázala dotyčného člověka uklidnit a dát mu na to úplně nový náhled. Věděl, že je to pro ni důležité, už od začátku, ale když to takhle slyšel a vnímal její tvář, úsměv, i jemnost jakou vše vyslovovala, tak to bylo něco úplně jiného... zvláštního. Zkrátka se hned cítil o mnohem lépe, a dokonce se mu navrátil i ten jeho hřejivý a příjemný úsměv, který tentokrát nezastiňovali ani okolní pocity a šel jen a jen od srdce.
"Dobře tedy... rozumím Yukikage-sama. Chápu vaše pocity a cíle, které by jste tímto chtěla dosáhnout a opravdu si vážím toho, že to můžu být zrovna já, kdo vám jej se pokusí, co nejlépe splnit. To, co děláte je opravdu úctihodné. Neznám mnoho lidí, kteří by se dokázali takhle pro ostatní obětovat, vlastně vy jste první. Ale vidím, že vše myslíte upřímně a dáváte si na tom hodně záležet, proto se vás pokusím nezklamat. Archon-san je určitě velmi silný a zkušený shinobi, takže je mi ctí ho mít za senseie. Opravdu nevím, čímž jsem tak vyjímečný nebo jestli mám takový potenciál jaký si myslí. Stále si myslím, že jsem jen obyčejný ninja, jež podobných se po vesnici nachází fůra. Nejsem ani nějak zvlášť silný nebo zběhlý v boji, ale budu vaše i jeho slova respektovat a brát je vážně, jelikož vy jistě víte, o čem mluvíte. Chování Archona-san je až druhá věc v poradí a já je nikterak moc neřeším. Každý člověk má právo se chovat dle svého uvážení a jestli to pomůže dobré věci, nemáme mu, co do toho mluvit a já už vůbec ne, Je to můj sensei, takže ho musím brát takový jaký je, i kdyby se mi to nelíbilo sebevíc, což jak víte tak není. Opravdu jsem totiž rád, že se mi dostalo tolik důvěry a štěstí a navíc vaší velké oběti, že můžu mít právě jeho." Můj úsměv se ještě více roztáhl a moje oči se také vpíjeli do těch její a navzájem se od sebe nechtěli odtrhnout...
Na její další slova se postavil a s dalším zářivým úsměvem přikývl a nechtěně se uklonil. Hned to však zaregistroval a rychle se narovnal. Tak nejistě se pousmál a poškrábal se na temeni hlavy."Ehm...já... omlouvám se... zvyk...no... já zapomněl..." Znovu ten nejistý úsměv a pomalinku začal couvat dozadu, aby se připravil k odchodu, protože k němu byl už i vyzván.
"Hai...Yukikage-sama. Budu připravený a... nemusíte se bát, já strach nemám. Co se má stát stane se..." Znova se usmál, ale tentokrát už jako obvykle."Sayonara, Yukikage-sama. Přeji příjemný zbytek dne a také doufám i klidnou noc." Na to se otočil a došel ke dveřím, na kterou položil ruku a chtěl odejít. Ještě však na chvíli pohlédl na kage."Ehm...a...etoo... víte, že jste opravdu pěkná žena... máte velmi milý a upřimný úsměv..." Řekl a vykouzlil na tváři takového zářivého a šťastného smajlíka (^^).
Pak už, ale na nic nečekal a konečně vyšel ven z té hřejivé místnosti, která mu dokázala jen při prvním vstupu tolik dát, zase do té chladné a mrazivé chodby. Dobře za sebou zavřel a už si to jen zamířil s docela dobrým pocitem k východu a zpátky do jejich sídla. Měl toho opravdu hodně napřemýšlení a navíc na něj teď zase dolehli všechny ty pocity, které probíral, ještě než do kanceláře vstoupil. Na tváři se mu usadila i malá červeň, protože byl trochu ještě vedle z toho, že to takhle dokázal Yukikage říci, ale... byla to pravda a on to myslel jako poklonu. Už se raději, ale vším tak nezabýval, protože by domů snad nikdy nedošel. Raději zrychlil krok, aby byl doma, co nejrychleji...

-Přesun-

Riko Haishi / Archon

Yukikage seděla témeř zasypaná papíry ve své kanceláři a snažila se prohrabat tou tunou papírů kolem sebe. S takovouhle se jen těžko dostane k tréninku svého žáka. Jen s povzdechem se koukla z okna kde to vypadalo že dnešní den bude nádherný. Docela ji tak nějak zajímalo jak se všichni ve vesnici mají. ROzhodně nebyla ten typ člověka co jen tak vysedává ve svém kanclu.
Heeeeh,drahý Archone.To jsme to dopadli. Promluvila dostatenčně nahlas ale odpověď přišla v jejím nitru. Já ti říkal aby jsi tuhle práci nebrala ale ty ne! Aspoň vidíš že mě máš poslouchat! odsekl Archon v jejím nitru a Kage sin mlčky přikývla stále hledíc zamyšleně z okna ven.
jak se má asi náš student? Je to můj student mladá dámo tak se kroť! ale pravda je že tady je nuda!