Tréninkové centrum

First topic message reminder :

Jedná se o velkou halu ve které naleznete vše co potřebujete k Vašemu tréninku.

Kenji Uchiha

Po svém zahálčivém ležení jsem se cítil již dost odpočatě a proto jsem se rozhodl vrátit k tréninku. Tentokrát to měl být tréning kondiční a proto jsem začal běhat po běžecké dráze okolo cvičiště. Skvěle to totiž navazovalo na můj předchozí tréning. Jedna věc totiž byla pohyby číst a druhá být fyzicky schopen, na ně reagovat. S každým uběhnutým kolem jsem postupně zvyšoval tempo. Protože jinak by hrozilo přetažení svalstva a menší účinnost cvičení.

Yasuki Taiyo

Pomalým krokom som prišiel pred veľkú halu dofajčil som cigaretu a zahodil som ju do snehu kde zhasla. Vošiel som dnu do tréningovej miestnosti a trochu som sa rozhliadol okolo seba či nezbadám nikoho známeho. Prešiel som okolo skupinky mužov a sadol som si na lavičku a oprel som sa o stenu ktorá bola za mnou. A v tichosti som pozoroval trénujúcich ninjou.

Kenji Uchiha

Po několika desítkách koleček jsem začal zpomalovat a nakonec úplně zastavil. Hluboce jsem oddechoval a držel se rukou za pravý bok. Nakonec jsem zase trochu popadl dech a tak jsem si šel sednout na jednu prázdnou lavičku. Z brašny jsem vytáhl plastovou lahev s vodou a vydatně se napil. Potom jsem jí znovu uklidil do brašny. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a hlavu nechal zakloněnou přes okraj. Tímto způsobem jsem relaxoval a třídil myšlenky.

Yasuki Taiyo

Chvíľku som sedel na lavičke a opieral som sa stenu budovy nakoniec som sa postavil a pomaly som začal odchádzať preč prešiel skrz miestnosť až kým som sa dostal k dverám otvoril som ich a vyšiel som von bolo tam naozaj zima oproti tomu odkiaľ som práve vyšiel. Vybral som si z vačku na bunde krabičku cigariet a jednu som vybral hned na to aj zapaľovač zapálil som si a šiel som preč ( Presun ).

Kenji Uchiha

Po nějaké době jsem se zvedl z lavičky a vyskočil na jeden trám, který byl skoro pod střechou cvičiště. Tam jsem si lehl s rukama za hlavou. Tak nějak jsem vypnul a přestal vnímat okolí. Se zavřenýma očima jsem si promítal vzpomínky na rodinu a přemýšlel jak to doma asi vypadá. Byl jsem poměrně dost v šeru, proto mě bylo opravdu špatně vidět.

Rychlejším krokem Akio dorazil k hale cvičiště a rozhlédl se. Byli tu nějaké stopy, které ještě nebyli zaváté, ale ty spíše značili odchod, než příchod, takže mu to nebylo skoro nic platné. Zároveň to, ale stále bylo poslední místo, kde toho kluka zahlédl, takže se toho musel držet a pro jistotu se tady ještě porozhlédnout.
Navíc nebylo moc pravděpodobné, že se v této zimě a navíc ještě v takovou hodinu, bude zdržovat venku. Rozhodně se musel zajít ještě podívat, jestli se náhodou nenalézá uvnitř haly, protože to bylo teď asi nejreálnější. Hlavně si, ale musel ještě pospíšit, protože se chtěl ještě trochu na tu misi připravit. Nevěděl totiž, co ho na ni může čekat...
Tentokrát tedy pomalejším krokem, se vydal dovnitř tréninkové haly, aby se po tom hochovi mohl trochu porozhlédnout. Jen doufal, že ho tam najde.
Když vstoupil do první části, kde byli šatny a různé místnosti, jak z vybavením, oblečením, tak i různými odložišti a přípravnami, tak hned zamířil přímým směrem k dalším dveřím, který vedli, až do hlavní části, kde se trénovalo.
Už u dveří Akio cítil, že se uvnitř někdo nalézá. Nebyl senzibil, ale každý, alespoň malinko pookřálý ninja, dokázal vycítit v blízkost druhého, pokud se nalézal opravdu blízko a nijak nedbal na to, aby nebyl zpozorován, takže mu ihned svitla naděje. Stále však nevěděl, jestli je to ten, koho myslí a potřebuje právě v tuto chvíli...
Akio pomalu rozevřel dveře a nahlédl do obrovské osvětlené haly. Zdálo se, že je v ní klid a nikdo tam není, ale... přeci tam někdo byl. Jeden, poměrně mladý takový, spíše červenovlasý mládenec, který relaxoval na lavičce a zdálo se, že mu prozatím nic nechybí. Byl tam úplně sám a seděl skoro nehnutě, opřený o opěrátko a trochu i přehouplý jako by byl mrtví...
Akio se jen malinko pousmál a rozešel se k němu. Jeho drápy přitom zase jemně jako vždy cinkali. Zastavil se teprve, až kousek od něj a nahodil svůj obvyklý přátelský a hřejivý úsměv...
"Sate... promiň, že tě ruším ze tvé relaxace, už jsme se viděli. Tenkrát v kanceláři a ještě na cvičišti... Posílá mě pro tebe Yukikage-sama. Měl jsem tě za úkol najít a vyřídit ti, že za 3... tedy teď už za 2 a půl hodiny, se máme sejít u brány a na nikoho se nečeká. Půjdeme na nějakou misi. Já a ještě jeden kluk, kterého asi nejspíš neznáš. Já ho viděl také prvně v kanceláři. Nevím, co to bude za misi nebo, co se bude dít, ale asi by ses měl jít připravit a vyřídit si vše potřebné. Může to třeba trvat i více dní. Opravdu mě nic neřekla. Doufám, že si v pohodě a že tě nějak moc neruším. Jestli chceš, počkám na tebe..." Vydal ze sebe Akio takovým přátelským tónem a nakonec se na něj znovu tak zářivě usmál.
Na chvíli vyhnal všechno,, co ho trápilo a snažil se jen vyřídit, to co měl a neudělat špatný dojem. Přeci měl s ním teď jít na misi a kdyby se nějak nepohodli, asi by to nebyl nejlepší začátek...
Jindy by asi takhle vyhovorný nebyl, ale... teď to bylo zapotřebí a nechtěl být neslušný, že třeba s ním nechce nějak moc mluvit nebo jim nějak opovrhuje...
Na něco však ještě zapomněl a také si hned rozpomněl."Jo a... vlastně... ani jsem se nepředstavil. Promiň. Nevím, jestli jsme se před tím nějak představili. Možná si zaslechl moje jméno, ale já tvoje asi nejspíš ne, ale i tak... Já jsem Akio Korioshi, moc mě těžší..." Natáhl ruku proti němu a trochu ještě jako by pokynul hlavou jako první seznamovací gesto. Znovu po něm střelil takový příjemný úsměv, který opravdu dokázal na chvíli vyhnat vše negativní, co se dělo kolem nich. Byl to velice zvláštní, ale ne nepříjemný pohled, když se takhle usmíval. Jeho výraz a celková vizáž byla opravdu na toto místo, až překvapivě hřejivá a teplá. Bylo to zkrátka zvláštní...

Kenji Uchiha

Klidně jsem se opíral o lavičku a se zavřenýma očima přemýšlel o všem možném. Už jsem chvíli uvažoval, že se vydám někam jinam, ale neměl jsem k tomu stále patřičný podmět. V tu chvíli se tu objevil nějaký kluk, kterého jsem už dvakrát viděl s Yukikage. Pohnul jsem hlavou ze záklonu a když jsem otevřel oči. Rotoval mi v nich Sharingan. Díval jsem se mu přímo do očí a mé oči přečetli každý sebemenší mimický pohyb jeho obličeje. Jeho falešný pohodový pohled jsem ihned prohlédl. Nechal jsem ho, aby dokončil svůj monolog, protože mi připadalo nemístné, abych mu skákal do řeči. Když skončil, namířil proti mě svou ruku, jako znamení přátelství. Já mu podal tu svou, ale neměl jsem moc v lásce lidi, kteří byli mistry přetvářky. Já jsem Kenji, Uchiha Kenji. Řekl jsem klidným, vyrovnaným hlasem a ne chvíli se odmlčel. Promluvil jsem trochu monotóním hlasem. Víš budu k tobě mluvit otevřeně. Nemám moc v lásce lidi, kteří nosí pomyslnou masku. Která skoro dokonale zakrývá jejich pravé pocity. Zase jsem domluvil a postavil se. Nejsem typ, který by si hrál na svatouška, ale pokud s tebou mám v budoucnu spolupracovat. Uvítal bych aby si se mnou jednal na rovinu. Tvá schopnost oklamat lidi je opravdu dokonalá, ale na mě to nefunguje. To je asi tak vše co bych měl na srdci. Dodal jsem zase tím klidným hlasem a dál nechával aktivní svůj Sharingan.

Uchiha... Projelo Akiovi hlavou, když se podíval do jeho očí. Věděl, že je z tohoto klanu. Yukikage se o něm zmiňovala, ale... Uchihu viděl poprvé v životě a docela dost už o tom klanu slyšel, takže... byl to docela zajímavý pohled. Vůbec si nebyl jistý, jak je známý klan Korioshi. Asi nejvíce ho mohl proslavit krutý Archon, jehož praktiky sice byli dost... brutální, ale velice účinné. Touhle otázkou se však nechtěl moc zaujímat, raději se musel soustředit na to, co ho teď čekalo....
Jeho slova s Akiem ani nehnula, a dokonce ani tón hlasu nebo jeho oči. Stále mu zůstával ta vizáž, kterou měl na začátku jako by se nic nedělo... "Hm... zdá se, že zvěsti o vás neklamali. Vašemu oku, jen tak něco neunikne, ale něco jo. Pravá podstat toho, proč mám stále tuto tvář. Nemysli si, že to s tebou nemyslím upřímně. Bereš si výklad, jak si nazval mé "pomyslné masky" špatně. Moje chování a vizáč, kterou jsem ti ukázal, ta to myslela k tobě upřímně a opravdu jsem ti chtěl trochu ulehčit, ale... řekni mi jedno, kdybych chodil zasmušilý, smutný nebo rozrušený, komu by pohled na mě pomohl, kdo by se o to měl zajímat, o kluka, kterého vůbec neznají nebo viděli poprvé v životě? Nikomu by to nepomohl. Teprve jsme se seznámili a kdybych za tebou došel z tragickým výrazem jako by mi někdo zemřel, nebyl by to asi nejlepší dojem a rozhodně, tobě by to moje poznání a všeobecné seznámení, moc neulehčilo. To co ukazuji lidem, je čistý a holý fakt. Dávám jim to, co si zaslouží a to je můj úsměv a třeba i přátelské vystupování, tedy, alespoň se o to pokouším. Nechci ostatní zatěžovat tím, co se děje ve mě. Řekni, kolik lidí to dělá? Kdybych si o nich myslel něco špatného nebo nepěkného, raději bych jim to řekl, tak i jako tobě a nedržel to v sobě, ale... to, co ve mě probíhá, to jsou moje soukromé věci, které si musím nějak vyřešit. Když někdy třeba někdo bude chtít pomoci, třeba mu nebudu bránit... možná... ale... jinak vše, co dělám... dávám ze své povahy a doufám, že i od srdce. Ale jestli chci, aby to vypadalo tak, že vážně si o nich nemyslím nic špatného, což by mohli se špatnou mimikou pochopit špatně, musím to dělat tak, abych byl nepropustitelný, ale s klidem můžu říct, že falešný rozhodně nechci být a nikdy bych myslím ani nebyl... doufejme... Sice mi nevadí, že si to pochopil špatně a myslíš si něco jiného, ale příjemné my to taky není, jestli chceš upřímnost..." Na chvíli Akio oddělal úsměv a ukázal tvář, která vážně zračila, že ho to trochu zamrzelo, ale pak už se na něj znovu tak přátelsky usmál, ale opravdu upřímně...
"Nejspíš tě, ale asi nudím co? Nejsem myslím dobrý řečník. Dlouhé mluvení dost pletu, ale... chtěl jsem být jen slušný a přátelský..." Ještě jednou se pousmál a pak jen zase kývl hlavou a rozešel se s otočením k východu.
Nevěděl, jestli Kenji půjde za ním. Nešel moc rychle, kdyby náhodou chtěl ještě přijmout tu nabídku, co mu poskytl, ale nechtěl také otravovat, protože si uvědomil, že i když se snažil, asi na něj moc dobře nezapůsobil, takže.... připadal si teď přebytečný. Nebyl na něj naštvaný a ani uražený. Jen si teď opravdu připadal tu navíc... což když si to tak člověk vzal... Kenjiho slova to také takhle mohla vyjádřit a když se přičetl tón, rozhodně se to tak dalo brát... Ale u Akia to byl spíše pocit...
Hm... Akio... zdá se, že i přes všechno, nedokážeš být moc, no... moc společenský... asi si to zase nevědomky pokazil. Jak říká bratr, lepl, co nic neumí... no... to tak asi má být...

Kenji Uchiha

Poslouchal jsem všechno co mi řekl, ale nehnul jsem ani brvou. Neměl jsem potřebu, aby mi něco vysvětloval. Byla to jeho osobní záležitost a mě do toho nic nebylo. Když skončil svůj další monolog. Nikterak jsem to nekomentoval, jen jsem pokývl hlavou a naznačil mu aby mě následoval. Se stále aktivním Sharinganem jsem vyrazil na místo setkání. (přesun)

Když prošel, jen si Akio povzdechl. Bylo zajímavé, že teď měl on následovat jeho a to navíc ani nebyl z této vesnice. Hm... asi se tu už vyzná, ale... nebudu ho otravovat... vidím, že by asi raději byl sám, takže...
Kenji měl celou dobu aktivovaný sharingan, což rozhodně nebylo moc dobré, pokud se mělo jít na misi. Plýtval tím zbytečně svou energii a bylo jasné, že samotná aktivace a udržování Sharinganu, také něco spotřebovává...Hm.... je to jeho věc... no... zdá se, že přeci jen budou mít asi ostatní pravdu. On není z vesnice a stejně... to je jedno... Znovu si jen povzdechl a zamířil úplně jiným východem, na opačnou stranu. Chtěl si ještě skočit pro něco domů, protože se zdálo, že jeho kolegové nebo, alespoň tenhle, se nemíní nějak více připravovat, proto hodlal zajistit zbytkové drobnosti sám...
Naposledy se ohlédl na Kenjiho a jen tak lehce se pousmál, ale už jen ze zvyku, opravdu jen ze zvyku...

-Přesun-