Cesta do Yogangakure no Sato

Kenji Uchiha

Stalo se přesně to v co jsem doufal, že nepřijde. Ostatní si všimli mého zranění i toho tygřího mláděte. Které jsem skrýval pod pláštěm. Riko poté vytáhla z pod pláště nějaký kus masa. Po které se začalo to mrně mlsně olizovat. Proto jsem vstal a mládě donesl k tomu masu. Jakmile se k němu dostalo, hltavě ho začalo odkusovat. Proto jsem se rozhodl vysvětlit Yukikage co se stalo. dokud se to mrně nenají. Neměl jsem v úmyslu mu zabít rodiče, ale v té vánici na mě zaútočili tři tygři a já neměl jinou možnost než se bránit. Pokud by to šlo, tak bych se stáhl a vyhnul se tak konfrontaci. Bohužel do dopadl tak, že to bylo buď já a nebo oni. Když už nic, tak jsem chtěl alespoň zachránit to osiřelé mládě. Jinak by tam venku samo nejspíš umrzlo, nebo padlo za oběť jinému dravci. Svoje slova jsem myslel naprosto upřímně, protože jsem měl zvířata rád. Občas dokonce i více než lidi. Mezi tím mládě dojedlo a takovým zvláštním šouravým pohybem ke mě došlo a schoulilo se mi na klín. Možná to bylo tím, že ze mě cítilo pach svých rodičů. Ať už to bylo čímkoli, teď mládě po dobrém jídle spokojeně vrnělo. Možná mu ještě nedocházelo, že jeho pravá rodina je na vždy pryč. Či snad bylo ještě příliš malé na to aby k nim přilnulo. Bylo totiž zvláštní, že ti další tygři, měli běžnou oranžovo, černou barvu. Proto bylo jeho takřka sněhobílé zbarvení ,pravděpodobně nějakou mutací, která ho od nich dělila.

Akio Korioshi

Akio je mlčky seděl a vše bedlivě pozoroval. Zdálo se, jako by se na chvíli zasekl, ale úplně...
Bylo to však něčím jiným, úplně něčím jiným. Stačilo se na chvíli zadívat do jeho tváře a vše bylo jasné. Zuřil.
Ale tak, že by se až někdo divil, kdyby ho takhle viděl...
Nebyl to člověk, co by se nechal nějak rychle rozhodit a nebo vůbec nebyl klidný. Vlastně, jeho naštvat bylo umění, ale... šlo to... byla to opravdu vyjímka, ale i to se mohlo stát. Což to se teď právě stalo..
Událo se totiž to, co v hloubi duše doufal, že se nestalo. Bohužel stalo a teď už tomu nemohl předejít...
Akio pomalu vstal a jako by nic se přesunul ke Kenjimu. Vůbec nešlo rozeznat, co má v plánu. Spíše to vypadalo jako kdyby mu chtěl podat tu mini lékarničku, kterou vytáhl z batohu.
Avšak, ten stín, ten stín, co se mu táhl přes obličej, to nebylo dobré znamení. Hlavně u něj ne, když to vlastně mohli všichni vidět úplně poprvé, ale opravdu úplně poprvé! Něco se s ním stalo a jeho červeno vlasý týmový kolega, to měl hodně brzy pocítit na vlastní kůži... doslova.
Najednou Akio nečekaně upustil lékarničku přímo pod Kenjiho a prudce vymrštil levou ruku, jež ho chytil někde v oblasti hrudi, kde mu silně stiskl oblečení a zbytkovou setrvačností ho silně přimáčkl na ledovou zeď za ním, až to zadunělo. Druhou ruky měl stisklou v pěst a doslova se třepal vztekem, až mu od toho bělali klouby a konečky prstů...
Konečně zvedl hlavu a zahleděl se Kenjimu do očí. Doslova ho probodával pohledem. Nebyla to však ta Akiova, vždy usměvavá tvář... přátelská, milá a hřejivá, ale... měl doslova takový šílený výraz, který by byl možno vídat u Archona. Zdálo se jako by jeho oči rudě žhnuli, i když barva stále zůstávala stejná. To jen, jak čakra v něm začala rychleji proudit, takže různé čakrové kanálky v oblasti očí doslova zářili...
Byl opravdu naštvaný a to bylo ještě slabé slovo. Dá se říct, že takhle se myslím ani jednou v životě nenaštval. Ale ten jeho výraz... ten vražedný pohled... ta nenávist... zloba. Vypadal teď v tuto chvíli opravdu děsivě. Dalo by se říct, že takhle ho vidět... to byl opravdu vzácný případ, ale byl možný...
"Ty..." Procedil skrz zuby a ještě více stiskl pěst k sobě..."Jak se K**va opovažuješ!" Zařval, až se to rozlehlo celou jeskyní."Člověk... člověk má žít v souladu s přírodou a ne ji ještě ničit! Ten... ten, co si neváží ostatních živočichů, ten je jen špína lidstva, která by neměla existovat! Je mi úplně u pr**le, jestli tě to mrzí nebo ne! Pokud s ostatními tvory neumíš zacházet, tak je to jen tvoje vina!" Byl nehorázně rozzuřený a jeho výraz byl šílenější a šílenější... Dalo by se říct, že Yukikage v tom mohla vidět odraz někoho velmi jí blízkého... velmi...
"Proč si myslíš, že na tebe zaútočili?! Hm?! Protože bránili svou rodinu! Své mládě! Vlezl si jim do jejich teritoria! Prý jsi Uchiha! Leda, tak ve snech! Kdyby si byl, poznal by si to! A kdyby si to poznal, tak každé malé dítě ví, že stačí jen pár skoků z místa, kde se nenalézá jejich mládě a oni už tě nechají! Jen tě chtějí z toho místa vyhnat a ty je pozabíjíš! Víš, jak je tygr bengalský vzácný druh? Žije jen na málo místech a toto je jedno z nich! Mají tu unikátní prostředí, kde můžou přežívat a mají klid, protože je nikdo neloví a nehoní a ty je povraždíš! To, že je to mládě bílé, to je unikát a vyskytuje se opravdu, zřídka! Víš, že díky němu se mohli trochu více rozšířit?! Díky tomuto místo a jeho rodičům, mohl sakra přežít! Je to dar přírody a unikát, který jen tak nevidíš a ty mu jeho rodinu vyvraždíš a jen tak bezdůvodně?! Ano, napadli tě třeba, ale jak jsem říkal! Sakra! Kdyby to byla nutnost, kdyby umírali a mohl si využít jejich srst, maso, kdyby to bylo ušetření jejich utrpení, tak neřeknu ani půl slova! Ale takhle?!V tomto věku mládě, bez vitamínů a látek, které mu poskytuje mléko matky, nepřežije! Nepřežije tuto cestu! Nepřežije bez jejího mléka sakra! Odsoudil si ho k záhubě! Ty..." Prudce zvedl pravou ruku a silně udeřil... Ale ne do něj... udeřil těsně vedle jeho tváře, jen pár milimetrů od jeho hlavy.
Celá jeskyně se dunivě otřásla a za Kenjiho hlavou se objevili kráter, hluboký asi jako Akiova pěst a něco kolem metru na metr. Navíc, jak udeřil, svou pěst si doslova přimrazil k ledové stěně, což vyvolalo silný poryv ledového vzduchu, který projel celou jeskyní, a dokonce málem sfoukl oheň . Akiovi vlasy se jen na chvíli zvedli, pod prudkým přílivem čakry, kterou naráz vypustil, aby alespoň trochu uvolnil svému vzteku. Bylo dost možné, že kdyby Kenjiho zasáhl do obličeje, nemělo by to dobrého konce. Naštěstí se však udržel a alespoň se trefil vedle...
Stále však jeho tvář zůstávala rozzuřená a děsivé a navíc... chladná, až z toho běhal mráz po zádech...
Nebylo se čemu divit. Akio od malička trávil život se všemi druhy zvířat. Učil se jim porozumět, učil se je chápat, uznávat je, žít jako oni a také si od nich něco převzít. Zvířat si vážil skoro stejně jako lidí a jestli ne ještě více. Jeho kompletní boj, který využíval v Taijutsu, ten se právě zakládal na jejich pozorování a chování, dokonce i jeho zbraně byli podle toho uzpůsobeny. Nikdy, ale nikdy by jim vědomě neublížil, pokud by to nebylo opravdu nutné, nebo spíše, jak už říkal, že by se to zvíře stejně smrti nevyhnulo a dalo by se ještě využít... v tom případě ano, ale normálně... to nikdy....
Chápal koloběh života... Zabiješ srnu, vezmeš si maso a kůži, pak něco zase přírodě vrátíš v podobě práce, kterou pro ni vykonáš, ale takhle.. navíc něco tak vzácného jako jsou bengalští tygři? To nikdy!
Jak říkal děda, "lidí se važ, ale přírody ještě víc. Musíš o ni vždy pečovat a starat se, jak nejlépe umíš a to platí jak o tvém blízkém nebo jiných lidí, tak i o krajině, všude kolem nás. To jest, nejzákladnější pravidlo života poctivého a čestného shinobiho.... to si vždy pamatuj... Akio..."
Po chvíli Akio Kenjiho pustil a jen po něm střelil poslední vražedný pohled, než se obrátil k východu a na chvíli se na něj zahleděl..."Hnusíš se mi... Nemělo by cenu se s tebou zahazovat... s takovým jako si ty ne... si stejný jako všichni Uchihové.... Vždy takový budeš a vždy takový zůstaneš. Ať uděláš cokoliv, nikdy si lidé jako ty nebudou vážit toho, co nám příroda dala... nikdy... a pochybuji, že zrovna ty to někdy pochopíš..." Akio teď už promluvil takovým klidným hlasem, ale v jeho tónu šlo cítit pohrdání a zhnusení.... Víc se už s ním nemínil vybavovat...
Rychle se rozběhl k východu z jeskyně, i když měl na sobě stále jen krátké triko se svou výbavou a obvazy, plus spodní část oblečení, tedy dlouhé černé kapsáče. Nemínil si ani brát kabát nebo něco jiného nebo třeba na to i zapomněl, ale... musel pryč a to hned... musel najít, alespoň ty těla, těch ubohých zvířat. Každý si zasloužil důstojný pohřeb a oni také...
Ledové bodce se před Akiem rozestoupili a do jeskyně se hned nahrnul ledový vzduch a sníh, který pocházel ze silné sněžné bouře, jež venku řádila. Jeho to však vůbec nezajímalo... jen pokračoval dál a vběhl přímo do jejího chřtánu a v tom okamžiku také zmizel, jako by se rozplynul, protože bouře byla opravdu silná a neprohlédnutá. Bodce se za ním pak ihned zavřeli a tak ostatním zabránili dalšímu sledování té pohromy venku. V jeskyni v tu ránu nastalo ochromující ticho, jež muselo projít každou zbylou osobou v ní... Akio byl pryč dříve, než se kdo nadál...

Riko Hiashi /Archon

Riko seděla na svém místě a jen hleděla do ohně. Ovšem když zaslechla jak něco spadlo na zem koukla se na ty dva. Když viděla jak Akio útočí na Kenjiho okmažitě vstala aby mohla zasáhnout.
Pust mě ven.Ozval se Archon a Riko o tom přemýšlela. No tak.Slibuju že se tomu Uchihovi nic nestane.Zatím! dodal a Riko složila pečeť. Ined se kolem rozfoukal vítr a její oči měli opět tu krvavou barvu.Její výraz v obličeji by se dal nazvat jako pohled šílence . Ostatně takový Archon byl. Šílenec.
Mládě tygra si našlo cestičku k němu a on mu dal něco k jídlu. ,,Neboj se maličký.Postarám se o tebe." promluvil docela klidně i když v jeho podání to znělo poněkud divně. Jen dále sledoval jak jeho student zuří a vůbec se tomu nedivil. On by se choval stejně a ne li ještě hůř. Nebyl by pro něj problém jej zabít.Jak Riko věděla Archon Klan Uchih nesnášel do morku kostí i když přesně nevěděla proč vlastně.
Když viděl jak Akio odešel zaměřil svůj pohled na mladého Uchihu. ,,Než se vrátím bude tu naprostej klid! Jestli ne bude zle!" syknul a celou dobu na něj hleděl.Došel k místu odkud vyšel Akio a štít se rozestoupil. Snad tím ostantí mohli poznat že patří ke stejnému klanu jako mladík který tohle vše způsobil.
Najednou odešel a mířil k místu jako jeho student. Když k němu došel odkašlal si.
,,A pak proč nesnáším Uchihy. Jsou to arogantní volové" odsekl spíše pro sebe.
,,Ti nebožáci si zaslouží pohřeb jako mívají králové" koukl se na svého žáka.

GM
V jeskyni bylo velké ticho které narušovalo jen praskání ohně který se opět rozhořel. Ovšem co Vám mohlo býti divné bylo to co se stalo s Kage. Bylo evidentní že se najednou změnila v někoho naprosto jiného. Najednou jste však mohli slyšet něco jako kroky. Buď to mohla být Kage a Akio nebo to šlo odjinud. Ovšem nemohli jste si býti ničím jistí.Chakra nešla poznat. Ale to co to způsobovalo se blížilo blíž a blíž k vám. Najednou to utichlo a nic nebylo slyšet.
Je jen na vás jak se zachováte. Ovšem jedno bylo jasné. Ať již to byl kdokoliv tiše vyčkával.

Akio Korioshi

Akio stále o veliký kus dál, od jeskyně, že na ni už nešlo ani vidět, což by nešlo v tomto počasí ani na metr, dá se říct... Všude bylo černo a z mraků se valili velké hromady sněhu. Silný vítr je rozfoukával všude kolem a všechno v okolí jim zasypával. To, co ještě nebylo zmrzlé, brzy mělo být...
Vítr lomcoval i s Akiem. Trvalo jen pár chvil, než měl na sobě plno sněhu. Vlasy mu vláli do všech stran a obvaz na hlavě se utrhl a rozletěl se směrem pryč od něj... On však jen dál stál a z dálky sledoval náznaky stromů. Nezdálo se, že by mu zima nějak vadila nebo, že by mu vůbec vadila ta bouře a sníh. Někdo jiný by asi v tomto počasí ani moc dobře neviděl, ale on na to byl zvyklý. Byl přeci ve svém živlu ne?
Však i on vždy zaznamenal jen silné lomcování a nějaké malé zaznamenání větví. Byl si jistý, že odtud Kenji to dřevo vzal a také to mládě, ale... teď jen stál a upíral pohled na to místo a ani jednou nemrkl. Dalo by se říct, že skoro ani nedýchal. Jen tak nehnutě stál...
Když uslyšel Archonův hlas a ucítil, že vedle něho někdo stojí, jen si trochu povzdechl, ale dál svůj zrak upíral na to místo...."Nikdy jsme proti Uchihum nic neměl. Nechápal jsem klan, pro ho tak nenávidí, ale... začínám tomu rozumět, jen... asi u vás je to z jiného důvod, než u mě. On... tohle... je to pro mě hodně důležitý a já... strašně mě to zkrátka naštvalo. Omlouvám se. Nechtěl jsem tak vyletět a navíc vás probudit, sensei-sama. Nevím, co to do mě vjelo, ale když teď na něj pomyslím... znova se to vrací... ach..." Znovu si jen povzdechl a teprve, až teď otočil hlavou a pohlédl Archonovi do tváře... "Ano.. zaslouží a já jim to míním poskytnout. Ale asi bychom měli jít, abychom se, co nejdříve vrátili. Nevím, co se může stát..." Jen malinko se pousmál a rozešel se tím směrem, co se před chvílí ještě díval. Stále byl však z toho takový zasmušilý. Šlo vidět, že ten úsměv si spíše vynutil, aby se stále takhle na svého senseie nedíval. On za to nemohl...

Archon


Šel docela tiše s Akiem a neřekl jediné slovo. Až ve chvíli kdy uviděl ty nebohá zvířada bouchl zlostí do jednoho stromu který se rozletěl na miliony třísek. nebylo pochyb o tom že má velou sílu.
,,Skutečně to není jen kvůli tomu ale kvůli tomu jak lhostejná je Uchihům příroda.A také lidé." promluvil a bylo na něm poznat jakou averzi má k tomuto klanu jménem Uchiha.
,,Kdysy jsem znal Uchihu který měl můj obdiv.Ale ten je už mrtvý. Boužel si nikdo nevzal k srdci co říkal" povzdychl si a jen lehce odtáhl ta zvířata. Když k nim byl skloněný jednou rukou jim zavřel stále otevřená víčka.
,,Byli to právě Uchihové kteří namluvili všem ze je potřeba se mne zbavit" odsekl tiše. Po té složil několik pečetí a v zemi se objevila díra. Dosti velká na to aby je pohřbili. ,,Příroda si vybere svoji daň" dodal tiše a s jakousi úctou pokládal první tělo zvířete do jámy.Co však bylo zvláštní byl fakt že tu Archon právě mluvil os vé minulosti což bylo něco zcela výjmečného. Kdo ví proč to dělal.

Akio Korioshi

Akio se senseiovi ani nedivil, že má takovou zlost. Sám, když ty zvířata viděl, tak měl chuť něco rozmlátit, ale už mu stačilo i to, že praštil do té ledové stěny. Ještě by si mohl něco udělat. Zase takovou sílu neměl. Tedy, alespoň ne jako Archon-sama, protože tou ranou, co zničil strom, to byla pěkná šlupka...
Když začal jeho sensei přemísťovat ty ubohé tygry, tak mu hned došel na pomoc. Sice on musel toho tygra vždy vzít dvěma rukama, ale i tak... Také mu zavřel ještě otevřený oči a dá se říct, že spíše ho donesl, k těm, co už přemístil Archon, tedy zbylým dvoum...
Přitom, co dělal, tak stále ale poslouchal i svého senseie a byla pravda, že byl chvíli docela překvapený a i udivený, že mu začal něco o sobě říkat. Nebyl si jistý, jestli to nebylo kvůli němu a díky tomu musel Archon-sama vzpomínat na špatné věci, ale byl docela rád, že mám asi dostatečnou jeho důvěru, aby mu mohl něco o sobě předat..."Chápu vás... sensei-sama, ale... jestli je to pro vás nepříjemný, nemusíte mě nic říkat. Není to vaše povinnost, ale jsem rád, že my věříte natolik, aby jste si to mohl dovolit..." Znovu se na něj tak trochu pousmál, ale tentokrát už to bylo opravdu upřímný, i když stále tu bylo to s těmi zvířaty, ale i tak... jinak svou vděčnost nedokázal vyjádřit, než jen slovy a svým chováním k němu. Vážil si ho a respektoval, což bylo už na první pohled znát. Rozhodně si nemohl přát lepšího senseie...
Akio pak jen sklonil hlavu a dal ruce k sobě. Lehce se uklonil zbylým dvěma tygrům a pak se také sklonil pro jednoho, aby ho mohl přesunout do jámy, kterou Archon-sama vytvořil, za svým druhým druhem...
"Ano... vybírá, i když je to nespravedlivé..." Povzdechl se znovu Akio a ještě naposledy tygra pohladil po srsti, než ho také vložil do jámy... Už teď přemýšlel, co bude s tím mládětem. Byla to pravda, o tom, že nevydrží, ale... mohl sice vyříznout mléčné váčky, které obsahovali ty potřebné látky a dalo se to dobře smíchat z normálním mlékem, ale když se na posledního tygra zahleděl, na tu samici, moc se mu do toho nechtělo, ale... věděl, že takhle byl mládě odsoudili k záhubě...
Akio ještě vzhlédl ke svému senseiovi a takovým pohledem mu naznačil, co by chtěl udělat a jestli to může provést ještě, než ji pohřbí a než nastoupí kompletní posmrtná ztuhlost. To by jim pak už bylo na houby, protože všechny potřebné látky by se ztratili...

Archon

,,Dělej co musíš" pokýval na něj hlavou a sledoval svého studenta co dělá. Udělal by to sám ale na jednu stranu byl rád že se jeho student nebojí krve.
,,Popravdě řečeno říkám ti to vše proto protože jsem býval jako ty" usmál se a kupodivu to byl normální úsměv. Copak Archone.Konečně se z teeb stává člověk? Zasmála se Riko uvnitř.
,,Tak nějak drahá Kage" odpověděl nahlas protože to ani jinak nešlo.
,,Víš,kdyby sis našel jeden z prvních deníků co byli v té krabici možná by ti připadalo že je to tvůj příběh. Každopáně co se mělo stát se stalo. I když ne tak jak bych očekával" dodal Archon a opřel se o jeden ze stomů kolem. Hlavou mu běžela spousta vzpomínek. Vzpomínek na svého bratra na své mládí i na svoji smrt. Riko měla tyto vzpomínky jako na dlani. Proplétala se jeho myslí a zkoumala každou skulinu o které nevěděla.
V neposlední řadě Archon myslel i na to nebohé zvíře. ,,Bude v dobrých rukou" pronesl směrem k Akiovi. ,,Postrarám se o něj a myslím že i Riko. Má slabost pro zvýřata" uchechtl se. Pamatoval si na den kdy se Riko pokusila ochránit i malého pavoučka kterého chtěli zabít.

Akio Korioshi

Akio jen slabě přikývl a vytáhl si kunai, který zabodl hned vedle sebe do země. Následně si sundal černé triko a položil ho na chvíli na zem. Někdo by řekl, že je asi blázen., už tak byla vánice a zima, až praštilo a i to, že to byl jen v triko, muselo být pro někoho děsivé, ale... jemu to opravdu zas tak nevadilo, i když byla pravda, že mu teď začínala být pěkná zima, jak si to sundal. On tak však nechtěl zůstat věčně. Stále měl totiž kolem hrudníku omotaný obvaz a jelikož potřeboval něco, do čeho by váčky uložil, bylo to nejlepší řešení a navíc, už jej nemusel mít stáhnutý, cítil se totiž docela dobře, dá se říct...
Rychle si tedy odmotal obvaz a rozložil ho na boku tygřice a poskládal do takového čtverečku. Hned na to si zase navlékl nazpět triko, protože by nebylo nejlepší, až zas takhle riskovat. Nebyl nezranitelný zimou. Vydržel více, ale ne zase, až tak moc...
"No... já jsem ty deníky nechtěl číst, protože... protože jste říkal, že si je má přečíst Tatsuo a já... já nevěděl, jestli můžu také a nechtěl jsem se vám hrabat ve vašem soukromí, bez vašeho souhlasu..." Odpověděl Akio a znovu si vzal do ruky kunai.
Začal přemýšlet nad tím, jestli bylo vůbec možné, aby někdo jako Archon, byl stejný jako on. Byl si jistý, že musel být mnohem... silnější, lepší a i... zkrátka... dokázat více věcí a rozhodně neustupovat tak, jak to dělal neustále on. Hlavně tedy svému klanu nebo své rodinně... Nechtělo se mu věřit, že někdo jako Archon... ten vždy připravený, silný a rozhodně ten, co se ničeho nezalekl a nedal si od někoho poroučet, že by mohl sdílet v minulosti stejnou povahu jako on. Teď to pro něj bylo nemyslitelné a dalo se to na jeho překvapenému a zároveň zamyšlenému výrazu, docela poznat.
Zdálo se, že ale zároveň s ním, mluví i jeho sensei s Yukikage, což Akiovi opravdu moc nevadilo. Jen byl zase trochu mimo obraz, protože vlastně slyšel jen jednoho a to byl asi ten hlavní problém....
Už však na nic nemohl čekat a musel se dát do práce. Bylo jasné, že to chvíli potrvá, protože váčky byli dosti, tenké a křehké a byla tu velká šance, že trhnutím, špatným píchnutím nebo říznutím, ale i vytahováním, se lehce mohou přetrhnout, takže to musel dělat opravdu šetrně a jeden po druhém.
Měl štěstí, že mu zatím netuhli od toho mrazu ruce, jinak by asi těžko mohl něco jemně vytahovat...
Sjel levou rukou k oblasti břicha a nahmatal pár větších hrbolků. Více je zmáčkl, aby věděl, kudy vede vlastně kanálek, který je napojený na váčky, jež byli o něco hlouběji.
I to chvilinku trvalo, ale když je našel, na obouch stranách, stačilo už jen říznout doprostřed mezi ně a tím i zajistit, že bude mít přístup k oběma a navíc je nepoškodí...
Naposledy si tedy jen dlouze vydechl, než přesunul pravou ruku tam, kde měl levou a zasunul kunai hluboko do břicha tygří samice.
Krev se z ní ihned nevyvalila, už byla nějakou dobu po smrti, takže neměla důvod téct. Když však Akio rozšířil řez, od vrchní část břicha, až ke spodní, už z ní nějaká ta krev vytekla.
Když byl řez u konce, teď bylo na řadě zjisti, kde se přesně váčky nalézají a to musel udělat, jak jinak, než ručně.
Přiložil tedy napřímené prsty obou ruk, až k řezu, po obouch stranách, jedna na vrchu a jedna dole a zatlačil. Šlo to trochu z tuha sice, ale nakonec zasunul ruce do řezné rány a začal nahmatávat, kde by ty váčky moli být. Doslova se musel přehrabovat v tkáni, svalech, tuku a ostatních věcí. Jinak to však opravdu nešlo.
Vnitřek ještě byl teplý. To byla dobrá známka, že mají ještě nějakou dobu čas. Stejně si však Akio musel pospíšit...
"Věřím vám. Určitě bude v dobrých rukách, jak u vás, tak u Yukikage-sama..." Odpověděl svému senseiovi, mezi tím, co hledal váčky a jako vždy se na něj malinko pousmál. Zároveň se však soustředil i na to, co měl...

Archon /Riko

Copak Archone ty jsi byl také jako on? Podivila se kage. ,,Ano Riko i já býval nerozhodný nechával jsem si rozkazovat a dělal jsem to co se po mě chtělo. Nikdy jsem nebyl takto hrubý.Byl jsem jako on." odpověděl na její otázku.
,,VLastně jsem si nechal rozkazovat od svého bratra a nechal jsem na sebe nadávat kde se dalo." dokončil s malým úsměvem.A co se stalo že jsi se tak změnil? Vyptávala se kage.
,,Jde vidět že za ty léta toho víš dost málo ale kupodivu jsi Kage.Odpoveď je jednoduchá. Změnila mě až smrt bratra. Nevím proč ale od tý doby se tak chovám a upřímě řečeno je mi to jedno" promluvil znovu a už to byl zase ten Archon kterého znala. ,,A dost mám být krutý a nelítostný jak o mě mluví legendy.A ne milý" zasmál se a to snad bylo poprvé co tohle udělal. Jednoduše to nebyl člověk co by se jen tak smál na celé kolo. Sledoval Akia jak si vede.Jen lehce kýval hlavou.
,,Neřekl jsem že nemůžeš. Možná bych ti to měl přikázat.Aby jsi se trochu přiučil.Všechno to co teď umím nebo vím jsou velice drahé zkušenosti které se opravdu špatně získávají. Snad chci aby jsi se poučil a nedělal stejné chyby jako já.Je to vlastně první lekce. Aby jste mezi sebou s bratrem začali vycházet. Protože kdyby se něco stalo už nikdy by jste spolu nemohli mluvit.Tak jako já a ....." Archon zakroutil hlavou.,,To bych sem neměl plést."
Sníh začal padat trochu intenzivněji ale vítr přestal tolik foukat takže se dalo říci že se počasí uklidnilo.

Akio Korioshi

Akio se uvědomil, že právě teď jeho sensei mluví nejspíš z Yukikage, ale i tak bedlivě poslouchal, kdyby se náhodou pozornost přesunula na něj. Stále však pokračoval ve své činnosti...
Bylo docela zvláštní o sobě poslouchat v jiné osobě. Poslouchat, jaký Archon vlastně vůbec být a znovu slyšet své vlastnosti a vlastně to, jak všeobecně vystupuje. Nebylo mu to nepříjemné, to rozhodně ne. Sám dobře věděl jaký je a nebylo pochyb, že ostatní to také hned museli poznat, takže mu to opravdu nevadilo, ale stejně se nemohl ubránit takovém zvláštnímu pocitu... nešlo to zkrátka popsat... jednoduše zvláštní. Jinak se to asi vyjádřit nedalo... nebo proto nenašel vhodná slova...
Chvíli mluvil jeho sensei spíše, tak zasněně, než tím svým obvyklým chladným a husí kůži, nahánějícím tónem. To však nemělo dlouhého trvání a jeho obvyklý hlas se mu po chvíli zase navrátil, což Akia vůbec neštvalo... nevadilo mu to totiž...
Akio se taky trochu zasmál, když se sensei zmínil o tom, že by měl být krutý a nelítostný a ne milí. Jak říkal, byla s ním sranda, ale člověk musel mít trochu toho černého humoru, ale tohle Akia vážně pobavilo. Byla to opravdu pěkná narážka. Hodilo se to v tuto chvíli na pozvednutí nálady a to dost...
Bylo sice překvapivé, že Archon-sama se vůbec směje a ještě k tomu nahlas a tak normálně nebo spíše obyčejně jako každý jiný člověk a přitom, když nahodí ten svůj šílený výraz a k tomu ten smích... Dalo by se říct, že to k němu zas tak moc nepasovalo, ale rozhodně se to Akiovi líbilo více, než když se smál tím svým psychiatrickým tónem... o hodně víc...
"Hai..." Přikývl znovu Akio a jen tak jako vždy se pousmál."Arigato Archon-sama. Budu se snažit, jak nejlépe to půjde, abych se poučil z vašich zkušeností, já jen... opravdu jsem nechtěl, aby jste si myslel, že se ve vašem soukromí chci nějak obzvlášť hrabat, protože... je to přeci vaše věc a pokud nebude chtít, nemusíte my nic říkat a já nemám právo, abych bez vašeho souhlasu něco více zjišťoval. Lidem to nemusí být příjemný... Snad... snad se mi někdy z bratrem povede navázat lepší vztah... někdy... možná..." Akiova tvář, při posledních slovech viditelně posmutněla, ale stejně dělal jakoby nic. Zmínka o jeho bratrovi... když si vzpomněl, co se stalo... měl z toho vždy spousty negativních pocitů a jen doufal, že to brzy přejde. Teď se musel soustředit na to, co dělal, aby náhodou něco nepotentil... Navíc se zdálo, že jeho sensei už o tom také nechce mluvit, protože asi jednoduché to nebylo a určitě tam byla spousta věcí, které ještě neřekl, takže... raději se otočil hlavou zpátky k tygřici a snažil se, co nejvíce urychlit svou činnost, i když stále se snažil být, co nejvíce opatrný...
Alespoň, že ta sněžná vánice se trochu uklidnila. Měl tak větší prostor se soustředit jen na hledání těch váčků a sníh mu už tak nezastiňoval pohled a nezasypával vlastně vše kolem...

Konečně asi, po dalších 10 minutách je našel! Některé už byli ztuhlé a nedali se použít, ale 4 váčky byli stále ještě nepoškozené a relativně i velké. Měli by akorát stačit, než dorazí do vesnice... Jeden byl velký asi jako... no.... o asi polovinu menší, než byla Akiova dlaň a jeden šel použít na 2x až 3x, stačilo to je smíchat později s mlékem...
Akio tedy vytáhl ruce a hned mu začali mrznout, protože si zvykli na teplo uvnitř a teď na chladivém vzduchu, to nebylo zrovna nejpříjemnější. Navíc je měl celé od krve a malých kousků něčeho, což pomalinku hned začalo na jeho ruce trhnou i s krví. Neměl však čas se o to starat. Tygřice už byla skoro zmrzlá a on váčky ještě neměl vytáhlé...
Vzal tedy kunai do ruky a přesně tam, kde je před tím nahmatal, začal řezat kolem do kola, aby mohl na tom místě stáhnout kůži i s tukovou vrstvou a dostat se tak ke svalovině a tkáni, která vše spojovala s kostmi. No a někde uprostřed ty váčky byli...
Pomalinku si tedy nařezal na obouch stranách, čtyři čtverečky, které bylo možné teď jakoby otevřít jako vrátka a kůži tak z toho potřebného místa dostat pryč...
Chtělo to trochu síly. Muselo se oběma chytit za jednu část a pak silně zatáhnou dolů a tím jí jakoby sloupávat. Ale jako všichni víme, není to tak jednoduchý, protože to docela drží a stahovat to není žádná hračka... opravdu ne....
Když byla kůže z těch daných míst stáhnutá, mohl Akio pokračovat. Trochu se přitom dokonce i zadýchal, ale... opravdu jen trochu...
Teď už dobře věděl, kde to je, protože jeho ruce to malinko uvolnili a jak před tím váčky nahmataly, tak bylo teď na ně i trochu vidět, což se náramně hodilo. Už jen stačilo se trochu a hlavně opatrně, prořezat tkání a svalovinou a dostat se k nim...
Akio strčil znova levou ruky, nebo spíše její prsty, do malinké dírečky a roztáhl sval do stran. Pravou to pak začal kolem dokola obřezávat a dělat tak prostor, aby váček mohl vytáhnout ven.
Zase to chvilinku zabralo a párkrát ho málem prořízl, ale nakonec byl uvolněný a už ho držel na vrchu jen takový kus něčeho, co vypadalo jako tuk a dál to asi pokračovalo vnitřkem do těla.
Akiovi stačilo opatrně váček jen chytit do dlaně a kunaiem to navrchu uříznout i z kusem masa, protože kdyby váček nebyl uzavřený, mohl by při přepravování snad vytéct a celá tato práce by byla zbytečná...
Pak už jen tedy zatáhl a vysunul ho ven. Následně ho položil, už na připravený čtverec z obvazů a jal se pokračovat...
V ráně se začalo hromadit trochu více krve a tak ji ještě někdy musel jakoby rukou vybrat. Už zbývali jen čtyři a konečně tygřici mohli dopřát, zasloužený odpočinek... Ještě chvíli však musela vydržet...

Archon / Riko

Je to zvláštní jak se tvůj klan vždy chová drahý příteli.Pronesla Riko a Archon na to jen přikývl. Možná že tohle bylo moudré rozhodnutí svěřit tohohle mladíka do tvé péče. I když občas jsi zralý na zabití. Pronesla Kage a zasmála se.
,,S tím rozdílem že já mrtvý jsem.Narozdíl od tebe" odseknul Archon ale u toho mu cukaly koutky rtů. Ale no tak.Umíš být i milý jak jsem před chvílí viděla.
,,To ano.Ale všeho moc škodí." odpověděl Duch který ovládal tělo.Oči Kage stále sledovaly situaci u Akia ale bylo již ticho. Jediné co narušovalo okolí bylo občasné přešlapování.
Co se vůbec stalo s tvým bratrem?
,,Co? Nevím jestli je vhodná příležitost to rozebírat" povzdychl si Archon.
,,Ale dobrá,v době kdy se mě chtěli zbavit narazili na bratra.Stál jim v cestě a tak se to stalo. Chápeš? Jak by se líbilo tobě kdyby ti někdo zabil někoho na kom ti záleží?" optal se duch nahlas a pak si něco uvědomil.Riko to věděla až moc dobře. Neztratila jen někoho na kom jí záleželo ale ztratila celýž svůj klan.
,,Omlouvám se.Tohle nebylo vhodné. Vím jak tím trpíš dítě." omluvil se Archon ale v jeho podání to bylo více než divné. Nic se neděje.
,,Ale jak jsem si všiml stále trpíš tím jedním. Šílenství.Je to docela zvláštní bát se toho že se jednoho dne zblázdníš.Tohle se nevidí každý den" pronesl Archon.
To ano hlavně když mám v hlavě někoho jako jsi ty. Odpověděla mu Kage ale v jejím hlase bylo něco podivného co zaregistroval jen mrtvý muž. Ona se toho opravdu bála. Bála se té myšlenky že se jednoho dne pomátne. Že ji dostihne osud pečeti.Jako kdyby nestačil fakt že každý den co nechá Archona aby ovládl tělo umírá. Myšlenka na smrt ji ale nijak neděsila. Brala to vždy tak že každý živý tvor jednou zaplatí svoji daň zemi. I když ona se narodila do klanu kde smrt byla blíže než si kdo připouštěl.
Ovšem šílenstvý bylo něco co nikdy nechtěla připustit. Nedokázala si sebe představit jak jen sedí v koutě a pohupuje se. Jak je zbavena všech smyslů a pohledu na svět.
,,Vím že nejsem vždy ten dobrý společník ale vše co jsem dělal bylo vždy pro tvé dobro.Stejně jako pro něj." odpověděl Archon a na chvíli zavřel oči.
Kage připadalo že se vše zastavilo.Nechávala se usnášet svými myšlenkami a jen zamlženě vzpomínala jaký byl její klan.Všichni ti kteří v něm byli.Její rodiče a kamarádi i když jich moc nebylo. Ten osudový den.
Po tváři Kage přeběhla slza.Archon ihned vytáhl malou lahvičku s čistou tekutinou a tuto kapičku slzy zachytil.
Proč to děláš? Nechápala Kage.
,,Jednou jsem slyšel že slzy klanu Hiashi léčí.Nikdy jsem to nezkusil ale pokud je to pravda není dobré jimi takto plýtvat"Při těchto slovech se podíval na Akia který již končil s tím vším. Odlepil se od stromu a začal dávat roztříštěné dřevo ze stromu na jednu hromadu.

Akio Korioshi

Akio dál pokračoval ve své práce, ale neustále taky poslouchal jejich konverzaci. Byl si jistý, že kdyby Archon-sama nechtěl, aby to slyšel, tak by se před ním takhle s Yukikage nebavil. To byl také důvod, proč nedělal, jako že neslyší. Sice si tím nebyl úplně jistý, ale kdyby to vadilo, zajisté by už něco jeho sensei řekl a to se nestalo...
Akio se sice na Archona-sama nedíval, ale stačilo to vše i jen slyšet a to bohatě. Bylo to opravdu ošemetné téma..."Tak takhle jste přišel o bratra? A jestli se tedy můžu zeptat... i o váš život?" Zeptal se Akio tak nejistě, ale zrak neodvrátil od své práce..."Já jen... zatěžoval jsem vás oba potížemi, které jsem já sám měl doma a přitom... vy jste jich měli víc, jak dost a stále máte. Za to se omlouvám, proto raději si vše nechávám pro sebe..." Dodá ještě a v jeho hlase opravdu šel slyšet takový omluvný tón, ale zase i ten smutek. Smutek, který se táhl od té doby, co byl zmíněn jeho bratr...
Teď si nebyl už vůbec jistý, jestli by jejich rozhovor měl dále poslouchat. I když slyšel jen jednu stranu, bylo toho dost, což když se jeho sensei zmínil o strachu ze šílenství, jež o tom mluvil asi ve souvislosti s Yukikage, trochu se i zalekl. Zdálo se, že to nemělo riziko jen smrti, ale i více věcí.
Akio si myslel, že už se o tom Yukikage takhle zmínila a taky to nejspíš byla pravda, ale teď... teď, když zase vnímal vše, co se kolem děje, teď si to teprve pořádně uvědomil. Znovu mu přišlo na mysli, co vše pro něj Yukikage dělá a jakou oběť proto přináší..."To si ani nezasloužím..." Špitl opravdu potichu, ale byla možnost, že to někdo z nich mohl zaslechnout. Akio si skoro ani neuvědomoval totiž, že to řekl nahlas, ale takhle to cítil... Opravdu jim byl za hodně věcí vděčný a nevěděl, jak by jim to někdy v životě mohl splatit...
"Nejste špatný společník, sensei-sama, ale... zkrátka každý má jiné názory. Osobně si však myslím, že vše co děláte, má nějaký důvod a zajisté jsou vaše úmysli čestné a já vám můžu jen děkovat za to, co pro mě děláte a opravdu věřím, že je to to nejlepší. To stejné platí i o Yukikage-sama. Je pravdou, že v životě pro mě nikdo toho neudělal tolik jako vy dva..." Konečně Akio na chvíli otočil hlavu směrem k nim a zase se tak hřejivě usmál, až bylo možné, že z člověka to dokázalo vyhnat opravdu skoro vše to negativní a donutit ho taky k úsměvu. V tomhle byl zvláštní a také se tím i lišil od ostatních klanů. Nebyl tak chladný a ani odmítavý... zkrátka... byl Korioshi, ale... nebyla to jenom kostka ledu, která dokázala myslet jen jedním směrem... to ne... tímto se opravdu lišil....
Léčivé slzy... to by se mohlo opravdu ještě docela dost hodit... hm... myslím, že o bude ještě hoděn zajímavé... Pronesl sám sobě v duchu a konečně odřízl poslední váček a položil jo k těm ostatním...
Ruky měl opravdu celé od krve a krev byla i na oblečení, i když na té černé to tak nešlo vidět. Měl však trochu i ve vlasech a na tváři, jak si někdy z ní odhrnul sníh, který mu bránil v pořádném výhledu a nebo neposlušné vlasy. Všechno to pomalu zasychalo a nechávalo to za sebou takovou železitou vůni. Zdálo se však, že Akio si z toho nic nedělá a jeho doslova rudé ruce naprosto ignoruje....
Teď už stačilo jen dát rohy čtverec z obvazů dát k sobě, svázat je a pověsit si je k pasu, kde měl i drápy Byli docela dobře zabalené, takže i při nějakém manévru, by se neměli nějak poškodit...
Pak už se jen Akio postavil a pořádně zabral a přesunul tygřici do jámy, k těm zbylým dvěma. Měl částečně ztuhlé a odmrtvené nohy, jak klečel na tom ledovém sněhu a navíc si na nich i seděl, ale... chtělo to jen trochu rozhýbat a zase to bylo v pohodě...
Aby to urychlil, tak ještě začal trochu pomáhat Archonovi-sama s tím dřevem, aby už to měli konečně za sebou. Potom totiž už stačilo jen ty nebohá zvířata zasypat a vzdát jim poslední hold a vrátit se zpátky za těma dvěma, do jeskyně... Už předem se však Akiovi nechtělo, protože moc dobře věděl, že bude stačit jeden pohled na Kenjiho a jeho naštvání bude zpátky. Teď už však s jistotou věděl, že se udrží a raději ho bude ignorovat...

Archon

Když padla otázka na jeho bratra znovu zahleděl se na Akia. ,,Já umřel asi pět let po smrti bratra." povzdych si a pak se koukl kolem sebe.
,,Nic si nevyčítej.Kdyby to nebyl tvůj úděl nebyl bych tu. Možná je to divný ale věřím na osud.Ale nikomu ani slovo" zasmál se jen tak zlehka a procházel se po okolí. ,,Možná by jsi se měl uklidnit než půjdeme zpět. Nerad bych zase zasahoval." usmál se Archon a zadíval se do dálky. Jako kdyby tam něco viděl.Něco co ostatní vidět nemohli.A možná tomu tak i bylo. Ale Archon už nic neříkal. Ne byl naprosto tiše tak jako bouře která pomalu ustávala.

Kenji Uchiha

Když vedle mě dopadla pěst Akia. Nehnul jsem ani brvou, jen jsem trochu pohnul hlavou aby mi vlasy nepřimrzly ke stěně. Svým způsobem jsem chápal jejich rozčíleni, ale oni tam nebyli. Věděl jsem určitě, že jsem jejich teritorium nenarušil. Moje jediná možnost byla nechat si prokousnout hrdlo a nebo je zabít jako první. Neměl jsem důvod jim k tomu nic dalšího říkat. Proto jsem jen klidně poslouchal co říkali. Smrt tygrů mě hluboce trápila, ale jsem přece Uchiha.Ti podle nich asi emoce nemají a životy lidí i zvířat pro ně mají nulovou hodnotu.. Ať je po jejich, nedám to na sobě pokud možno vůbec znát. Když později odešli z jeskyně. Objevila se po nějaké době neznámá chakra, proto jsem si připravil do rukávu kunia. Přepadlo, mě zlé tušení a ne jen kvůli těm dvěma nenávistivým lidem. Něco se blížilo a já nehodlal být zaskočen ze zálohy, jako v případě těch tygrů. Avšak vrtala mi ta náhlá změna osobnosti Yukikage. Jako by v jejím těle byl náhle někdo jiný. Podle toho jak mluvil pravděpodobně muž z klanu jako byl Akio. Malý tygřík jak se zdálo také znervózněl. Možná to bylo díky jeho vrozeným instinktům šelmy. Každopádně se ke mě pomalým krokem došoural a podával se na mě těma zářivýma modrýma očima. Nemohl jsem ho odmítnout a tak jsem ho vzal na klín. Začal jsem ho pomalými krouživými pohyby hladit po sněhobílé srsti. Na což reagoval tichým vrněním. Ať o mě říkali co chtěli, kdybych měl jinou možnost. Nikdy bych ty tygry nezabil, zkuste to však vysvětlit těm dvěma zatrvzelým ochráncům zvířat.

GM

Vše bylo v jesyni naprosto tiše.Avšak najednou bariéra která držela Kenjiho a Yasukiho od všeho mimo pukla jako sklo a doslova se roztříštila do všech směrů. Yasukiho tělo kdosi popadl. Byla to malá postava v jakémsi kožichu. Ihned mu přiložila ke krku velice ostrý meč na kterém byli zbytky krve a páchnoucího masa. Ovšem tato osoba nebyla jediná kdo tam byl. Vedle této osoby stál muž.Na jeho tváři bylo vidět že emoce nejsou jeho silnou stránkou.
Jeho oči byli plné zlosti a utrpení a naštvaně hleděl na mladého Kenjiho.Po boku onoho muže se vynořili dva tygři a nenávistně na něj vrčeli.
,,Tady nemáte co dělat!" sykl muž.
Jak se zdálo začínali problémy.A Yukikage a Akio byli zatím příliš daleko aby vůbec zaslechly tříštící se bariéru takže neměli o ničem ani tušení.

Kenji Uchiha

V šeru jeskyně se rozžehly dvě rudě zářící oči. Postavil jsem se a na mém obličeji nebylo také skoro možné rozeznat jakékoli emoce. Jen malý tygřík se začal klepat, jako by se toho muže obával. Podíval jsem se mu naprosto lhostejným pohledem do tváře. Ač jsem tušil, že ho to pravděpodobně vytočí. Řekni té své kreatůře, ať pustí toho kluka. Pravil jsem s naprostou sebedůvěrou v hlase. Protože jsem nesměl dát najevo své pochyby. Nejsem typ, který vyhledává zbytečné boje, ale pokud nevysvětlíte na co si tu hrajete. Velmi záhy zjistíte, proč patří klan Uchiha mezi nejobávanější nepřátele. V mém hlase nezněla ani nenávist, opovržení, čí snad znechucení. Intonace mého hlasu jednoduše připomínala ledově chladné ostří dýky, která každým slovem bodala neznámého přímo do srdce.

GM

muž s dvěma tygry se pouze hlasitě zasmál. ,,Nemusím ti nic vysvětlovat ale jak chceš.Byla zabita neprávem naše zvířata.O tom jak jsou vzácní nemusím hovořit. A vy jste je jednoduše zabili." při tom hleděl stále na Kenjiho.
Osoba co držela Yasukiho se ani nepohla.Zdálo se že mají vše pod kontolou.
,,Ta kreatura je silnější než ty!" odfrkl si muž a osoba jen přikývla.
,,Není žádný vhodný trest za tento zločin:proto budeš pikat." dokončil muž a osoba která držela Yasukiho odhodila mladíkma k onomu muži a zaměřila pohled na tebe.
Ihned po tobě hodila několik jehlic které technikou znásobila takže po Kenjim letělo něco málo kolem 40 těchto zbraní.A jelikož v jeskyni nebylo moc světla jejich viditelnost byla o to ztížená.

Kenji Uchiha


Když
na mě vyletěli ty jehlice, v hlavě se mi jako nějaká mantra rozezněla
otcova slova o nutnosti nezmatkovat a zachovat chladnou hlavu i v tech
nejhůř vyhlížejících situacích. Muselo se to vzít hezky postupně.
Nejprve jsem musel uvolnit ruce, proto jsem si malého tygříka položil na
záda a ten se mi pevně držel na ramenou. Poté jsem vytáhl kunai ukrytý v
rukávu. Všechno tohle probíhalo ve velmi krátkém časovém úseku, ale
první jehlice už byli na dosah mého kunie. Jak říkal otec, nemělo cenu
zaměřit se na všechny současně, nýbrž hezky postupně jak se budou
blížit. Prvních 20 jsem jich odrazil kunaiem a dalších 10 vychýlil
ocelovým chráničem, který jsem měl na volné ruce. Tím pádem jen prošli
skrz šaty a nebo mě velmi lehce škrábly. Zbylých 10 už však bylo nad mé
síly, protože jsem musel stále hlídat aby některá jehlice nezasáhla
tygříka. Proto když jsem ho bránil vlastním tělem, zabodli se zbylé
jehlice s palčivou bolestí do mé ruky a já měl co dělat abych nesykl
bolestí. Z ruky mi sice vypadl kunai, ale měl jsem v ní stále dost citu
na to, abych poskládal pečetě na Katon: Ryuuka no Jutsu.
Skrze celou úzkou jeskyni se vyvalili žhavé plameny, jako z hlavně
nějaké pistole. Díky poměrně hodně úzkému prostoru jsem měl velkou
šanci, že jsem je vážně poranil i kdyby dokázaly být dost rychlí a z
jeskyně uskočili ven. Navíc to mohlo i na boj upozornit Yukikage a Akia.

Akio Korioshi

"Aha... tak to muselo být pro vás těžké..." Řekl Akio tak potichu a na chvíli se svému senseiovi znovu zahleděl do tváře, ale hned se od ní zase odtrhl a sklonil svůj zrak k zbylému dřevu.
Ještě ho,co nejrychleji poskládal k zbylému, už na hromadě a následně se jen narovnal a malinko protáhl...
Na jeho narážku o osudu se jen také trochu zasmál a střelil po něm takové příjemné pousmání...
"Tak tedy dobře. A nebojte, mlčím jako ryba..." Ujistil ho Akio, že bude mlčet a znova se zaměřil na ty nebohá zvířata, která leželi v jámě..."Je to škoda víte? Těžko se mi na to dívá, ale... jako shinobi bych si asi nejspíše měl zvyknout co? Ach... nemusíte se o mě bát sensei-sama. Možná mě to ještě trápí a při pomyšlení na něj jsem trochu.. no.. naštvaný, ale nemyslím si, že bych mohl znovu takhle vyletět. Vážně nevím, co se tam se mou stalo... A navíc... asi to bylo trochu unáhlené..." Řekl s povzdechnutím a konečně se od toho pohledu na ně odvrátil, protože si to tím akorát zhoršoval...
Najednou jako by něco zaslechl. Chvíli si myslel, že se mu to zdálo, ale... bylo to takový... no... Když už teď bouře nezuřila a jen všude kolem padal tiše sníh, všechny zvuky se v ozvěně přes celou oblohu nesli poměrně daleko a rozhodně si Akio nemyslel, že by se jen tak zmýlil....
Otočil se směrem, kterým přišli a zahleděl se do dáli. Neděla lo mu to problém, myslím ten sníh, jelikož byl Korioshi, takže na to byl zajisté, jako ostatní z klanu, zvyklý, ale.... stále si nebyl ničím jistým...
Měl pocit, že zahlédl v dáli kouř. Bylo to však skoro neznatelný a nemohl přeci hned myslet na to nejhorší... musel zachovat klid.
Věděl, že by měli tygry ještě zahrabat, ale doufal, že o to se postará Archon-sama, jelikož na to byl asi díky svému dalšímu elementu vhodnější. Jemu by to trvalo mnohem déle...
"Sensei-sama? Já... myslím, že jsem něco zahlédl, ale i zaslechl... asi.. asi bychom se měli vrátit, ale... nechci dělat nějaké unáhlené závěry, ale mám dost špatné tušení..." Promluvil na Archona-sama, ale stále svůj zrak upíral k místu, odkud se sem dostali. Rozhodně cítil, že se děje něco nekalého... Byl si tím skoro jistý...

Archon

I Arcohnovi něco přišlo podivné a tak rychle složil pečetě a tygry zahrabal. Ještě udělal pár opatření aby nikoho nenapadlo je vyhrabávat a následně na to ze kouknul směrem k jeskyni.
,,Akio,jdi do jeskyně a zjisti co se děje." s těmito slovy se na Akia uplnuly rudé oči a najednou se Archon rozběhl kamsi pryč.Brzy zmizel i v padajícím sněhu.Jako kdyby se po něm slehla zem.

GM

,,Opravdu zajímavé!" smál se muž když Kenjiho technika přestala.Před mužem stála jakási bariéra přímo ze skály.A jak se zdálo kameni to vůbec neuškodilo.Tato bariéra najednou zmizela stejně rychle jako se oběvila.Proti kenjimu se rozběhla ona naznámá postava a po boku jí běželi tygři.Nebylo pochyb o tom že tygři jsou dosti dobře cvičení.Jejichútok byl dost zvláštní.Ovšem než se Kenji stačil vzpamatovat stála dívka před ním.
Ano byla to dívka. Měla černé dlouhé vlasy a docela milou tvář která ovšem nyní byla plná zloby.
Na jejím oblečení snad nebylo nic zvláštního kdom znaku na plášti který měla na sobě.Tygři výhružně vrčeli na mladého Uchihu.

Akio Korioshi

"Hai!" Odpověděl jen Akio a mírně se uklonil na znamení souhlasu. Na chvíli se na něj upnuly Archonovi rudé oči, než se otočil a rychle mu zmizel z dohledu, v padajícím sněhu, na úplně opačnou stranu, než byla jeskyně...
Akio ještě chvíli zůstal stát a doufal, že uvidí svého senseie, jak se vrací zpátky, s tím svým obvyklým chladným výrazem, ale ono nic... zůstal tu sám... Kam asi běžel? Pomyslel si Akio, ale... nesměl se už zdržovat. Musel se rychle vrátit k jeskyni a zjistit, co se děje.
Jak řekl, tak také udělal. Na nic víc už nečekal a s posledním pohledem do dáli, kde zmizel jeho sensei, se otočil a rychle se rozběhl směrem, kde byla...

Kenji Uchiha

Můj pokus o proti útok byl podle očekávání odražen. Navíc mě obklíčili tygři a z té podivné, v kůži zabalené postavy se vyklubala celkem pěkná holka. Neměl jsem už kam ucouvnout, protože jsem během odrážení jehlic dostal až na konec jeskyně. Moje levá ruka byla taky celkem ochromená po zásazích těmi jehlami, ale naštěstí v nich snad nebylo nic co by mě paralyzovalo, nebo otrávilo. Páni a to ten den tak hezky začal. Jen aby i tak skončil. Projela mi hlavou vzpomínka na klidný relax ve vesnici, avšak záhy i boj s tygry a potom tohle. Zkrátka kdo ví co se ještě stane. Na rameno se mi právě vyšplhal ten malý tygřík a olízl mi tvář, jako by mi chtěl poděkovat. Za ochranu před těmi jehlicemi, které jsem předtím zastavil svou vlastní rukou. To mě probralo z chvilkového zasnění a vrátilo zpět do neutěšené reality v téhle ponuré jeskyni. Nevěděl jsem co muže následovat, ale pokusit se skládat pečeti by bylo z téhle blízkosti zbytečné. Navíc by mě hodně protáhla potřebný čas má poraněná ruka. Proto jsem se rozhodl riskovat a zůstal klidně, mlčky stát. Se stále aktivovaným Sharinganem jsem té dívce hleděl do očí a snažil se odhadovat její další krok. Avšak bylo jasné, že je více než schopná v užívání taijutsu, což potvrzovala její rychlost. Takže bych byl ve svém současném stavu schopen leda tak blokovat úder, ale už ne ho asi sám zasadit.

Yasuki Taiyo

Ležal som na zemi nehybne ale toho som už mal dosť vybral som z vačku dymové bombičky ktoré som hodil pri seba urobili veľkú dymovú clonu v tom som vyskočil na nohy a vytiahol som svoje tanto z púzdra. Vedel som kde sa nachádzajú tigre oni ma nemohli vidieť kvôli dymovej clone any cítiť ma dym trochu smrdel jedine ma mohli počuť avšak som trénovaný špión ktoré ho nikto nesmie vidieť ani počuť. Svojím tantom som sekol po tigrovi ktorý musel byť dezorientovaný a tak som mal veľkú šancu že ho aj útokom zabijem hned na to som hodil dva shurikeny meter od dalšieho tigra ten sa podla inštinktov zameral tam avšak ja som ho prebodol z druhej strany. Dym už pomaly mizol a ja som ešte zabil jedného tigra hned na to som sa dostal ku Kenjimu ktorý ma už mohol vidieť.Mal by si ísť a zachrániť to malé aby Akio zase po tebe nevyletel ...Povedal som Kenjiho usmial som sa pričom ako som držal tanto zovieral som v tej istej ruke aj výbušný lístok.

GM

Dívka stále hleděla na ty dva před sebou a prozatím nic nedělala. Nijak ji nepřekvapilo že se ten druhej dokázal dostat ke Kenjimu. Co se tygrů týkalo jen tak tak se vyhli všem útokům a nyní již zase stály po boku té nejmenované.
,,Já Vás nechci zabít ale porušili jste posvátné pravidlo" promluvila dívka docela klidně.Z jejího výrazu jste nemohli nic poznat. Onen muž se ztratil ve tmě. Ale náhle se ozvalo zaječení které nemohlo věstit nic dobrého.

,,Ale,oni porušili pravdidlo!" ozval se mužův vystrašený hlas. Bylo jasné že s někým mluví ovšem ten druhý hlas jste slyšet nemohli.
,,Musí být potrestáni!" ozval se muž znovu.
,,Ale vy přeci....." najednou bylo dlouhé ticho. I dívka začínala být poněkud nesvá.
,,H...Hai" s těmito posledními slovy se jeskyně zhostilo ticho.Jediné co to vše narušovalo byli tiché kroky. K Vám se blížili dně postavy.Jedna z nich byl onen muž. Když došli blíž v jeho očích byl znatelný strach ale i jakýsi nesouhlas. Rozhodně jste mohli zpozorovat že druhé osobě nechce odporovat.
,,Otče?!" podivila se dívka. Muž jen zakroutil hlavou.
,,Zmiz odtud!" sykla druhá postava zahalená v jakémsi plášti který byl prazvláštně spojený.
,,Ale...oni...." chtěla dívka cosi namítnout ale jeji otec jen rázně zakroutil hlavou.
,,Hai" dívka přikývla a rozběhla se kamsi to temnoty.
,,Ty jdi taky!" přikázala postava zahalená v plášti a muži cukli koutky.
,,Vaše dny jsou sečteny." zasmál se tím nejkrutějším smíchem a také zmizel.
Zahalená osoba stála jen na místě. Jako kdyby na něco čekala. Každopádně bylo jasné že na celé situaci něco nehraje.

Kenji Uchiha

Stále jsem bez hnutí zachytával každý střípek informace, který by snad mohl nějak nepovědět, kdo jsou tihle lidé. Začínal v tom být totiž celkem zmatek. Poté co ten nově příchozí odehnal tu dívku s tím mužem. Pověděl něco tak patetického, že už to snad ani více nešlo. Kdyby mi totiž měl každý platit za slova typu "Vaše dny jsou sečteny". Už bych byl minimálně feudální pán. Navíc když nás chce zabít, proč předvádí tohle teatrální představení? Každopádně jsem ho dál s naprostým klidem pozoroval a pomalými pohyby si vytahoval jehlice, které jsem měl zapíchané v levé ruce. Pokud chtěl někdo zaútočit jako první. Já jsem to nebyl, zůstával v tomhle ohledu naprosto laxním a nechal to na zbylých dvou aktérech.