Cesta do Yogangakure no Sato

Yasuki Taiyo

Pozrel som sa na Kenjiho a ukázal som mu výbušný lístok ale tak aby ho ten muž nemohol vidieť.Pozrel som sa za seba bola tam stena zo snehu. Inak to nepôjde aspoň sme príde zbytok týmu...Povedal som usmial som sa medzi tím som vybral jeden kunai a pripevnil som na neho výbušný lístok v tom som ho hodil po mužovi a vybuchol ja som skočil do snehovej steny avšak tlaková vlna a oheň ma zranila vyletel som z jaskyni nevedel som ako na tom bol Kenji. Ja som sa ešte kotúľal dole kopcom výbuch bol počuť na na kilometre daleko a dym taktiež.

//Toto sepsáno s povolením admina - Rajsrd

Akio Korioshi

Akio byl už jen kousek od jeskyně a už podle stop, které před ním byli věděl, že se jistě něco stalo a rozhodně to nebylo nic dobrého. Stačilo jen pár dalších skoků, aby se dostal na takovou vzdálenost, odkud viděl, co se děje.
Viděl Kenjiho, jež stál kousek od jedné ledové stěny a na rameni měl to tygří mládě. Něco málo před ním, stála Yatsuki, který se asi nejspíš na něco připravoval a stačilo zahlédnout jen záblesk kunaie a výbušného lístku, jež držel v ruce, už Akio věděl, že je problém a to dost velký!
Co to ten idiot dělá?! Vždyť na nás shodí celou horu! Rychle se ještě rozběhl směrem k nim a doufal, že ho stihne včas zastavit, ale bohužel asi nebyl dost rychlý...
Než se k nim Akio dostal, tak Yatsuki už kunai hodil po té zahalené postavě, která tam jen tak stále.
Nemohl vědět, jestli je to někdo, kdo se chtěl v jeskyni jen schovat a nebo nějaký nezvaný host, i když podle toho, co před tím zaslechl a viděl, typoval to druhé. Nebyl si však jistý a nemohl riskovat to, aby ho nechal jen tak bez ochrany...
Těsně před tím, než nastal ten výbuch, se stačil ještě Akio dostat dovnitř jeskyně, aby mohl rychle zareagovat...
V tu ránu, jak nastal ten ohlušující a drtivý výbuch, ještě otřásl celou jeskyní a měl ji doslova rozmetat na ledovou tříšť, Akio vykřikl nějaká slova, jež byla utlumena v ohlušující ráně... On však moc dobře věděl, co řekl...
"Hyuuton: Hogo aisudōmu!"

Ihned kolem Kenjiho a toho neznámého muže, ze země vyletěli ledové bodce a zabodl se do stropu jeskyně. A nebyla to jen jedna vrstva a několik. Výbuch byl sice silný a drtivý, ale led byl také docela silný a dokázal, aby se do druhé části jeskyně, ten výbuch nedostal... Vůbec však nevěděl, co se stalo z Yatsukim.
Tohle však měl být jen začátek. Jelikož jeskyně byla tvořená z ledu a sněhu, nebylo možné, aby tento výbuch s ní ani nehnul. Okamžitě po něm se začala hroutit a zasypávat vše a všechny, jež byli uvnitř.
Navíc, ostatní mohli začít cítit, jak se začíná celá hora otřásat a dunět. Pomalinku se začal zvedat tlak a hluk také... Bylo to jakoby kolem jeskyně probíhalo stádo slonů.... a to mohlo znamenat jen jediné... lavinu.
Byl v horách a rozhodně to nebylo nic překvapujícího. I při větším rámuse tu byla možnost spuštění laviny a každý průměrný člověk to věděl. Toho se právě Akio nejvíce obával a doufal, že se to nestane... bohužel stalo. Lavina při tomto výbuchu, byla více, jak pravděpodobná. Právě teď si nejspíš podepsali rozsudek smrti...
V bortící se jeskyně nemohli zůstat... Kdyby se tak stalo, tak se na ně doslova sesype a uvězní je v jejich útrobách navždy...
Jediná možnost, která jim zbývala, byla dostat se ven a pokusit se utéct lavině, to však bylo zhola nemožné. Stále tu však nebylo jiné řešení...
Museli to zkrátka risknout...
Rychle vzal Kenjiho za ruku a rozběhl se proti ledové zdi, kterou vytvořil spojením ledových bodců. Ta se jakoby znovu rozestoupila, aby jim uvolnila cestu. Akio jen doufal, že ten muž je následoval...
Ihned jak vyběhli ven, naskytl se jim úchvatný a zároveň děsivý pohled.
Z hory se na ně vylili 1 000 tun sněhu, které se převalovali, drtili navzájem a metli před sebou vše, co jim přišlo do cesty. Stromy, jiné jeskyně, výběžky, zkrátka vše a rozhodně to nevypadalo, že by se náhle měla zastavit. Byla už jen pár set metrů od nich a mělo trvat jen několik sekund, než budou za živa zasypání a buď umřou rozdrcením a nebo se v ní udusí... Po tomhle by dostal strach i hodně pookřálý ninja...
Akio sakra mysli! Mysli! Co teď, co mám dělat! Sakra! Nyvíc stále nikde neviděl Yatsukiho. Stále hustě sněžilo a viditelnost, i přesto, že už neřádil ten krutý vítr, nebyla zrovna nejlepší. To jim však mohlo být jedno, pokud měli brzy umřít tak hrůzu nahánějící smrtí...
Akio to už chtěl vzdát, chtěl už se na to vykašlat, ale nemohl... Musel sebrat všechny své síly, jež mu zbývali - což měl výhodu v tom, že zatím skoro nic neudělal- a musel je použít na poslední obranu...
Poslední obranu, která mohla v tuto chvíli rozhodnout o jejich životech. Nesměl zklamat!
"K sobě!" Zavelel, ale víc, už na nic nečekal. Složil posledních pár pečetí a vzhlédl k lavině...Dnes tu nesmím zemřít.. nesmím... to ti slibuji dědo!
"Hyoutun: Hissatsu Hyōsō!!!!!!"

Jeho vlasy a šaty se zavlnili a zvedli, náhlým přívalem čakry. Bylo poznat, že do tohoto jutsu dává veškerou svou čakru, která mu zbývala, ale opravdu veškerou!
Měl ji v plánu vypustit naráz a udělat poslední ledovou bariéru, kterou chtěl zkusit udržet ten hrozivý tlak. Věděl, že když se lavina valí, tak jakoby klouže, takže hlavní síla je až na jejím konci, ale bude schopný vytvořit tak silný led, aby udržel tu tíhu tolika tun sněhu? Rozhodně se to brzy měli dozvědět...
V tu ránu ze země kolem nich začali startovat veliké bodce, ale opravdu veliké. Nebyli to tak malé, jak vytvořil v jeskyni, ale byli velmi tlusté a vysoké. Zdálo se, že i silné....
Začali vystřelovat od kraje skály, podél jich, až dál za ně... Tvořili jakoby takový tunel, jež měl být dostatečně dlouhý, aby laviny se stihla na jeho konci zastavit nebo alespoň nějak převalit a oni se mohli dostat ven, ale aby byl i dostatečně silný...
Bodce se spojovali do takového trojúhelníku a tak nad nimi tvořili ledovou bariéru a dál také...
Stále však vylétávali nové a nové a stále se spojovali a z nich také vylétávali jiné a spojovali se s těmi ostatními. Akio měl v plánu totiž vytvořit spíše oblouk, než pyramidu, protože ten je podle statistky mnohem pevnější.... Možná to chtěl další podpěry, ale nebyl si jestli by je dokázal také ještě vytvořit...
Stále však ještě držel pečeť a ledových bodců bylo více a více a tunel se pomalu formoval do své podoby.... Kraje byli uzavřené a strop také... táhlo se to dál a dál a každý se mohl modlit, že se lavina zastaví na nějakém místě, aby nezavalila i ten druhý východ...
Bylo to však jedno, jestli by ledové bodce nevydrželi tu tíhu a prolomili se...
Akio klesl na jedno koleno a už dost rychle dýchal. Srdce mu bušilo jako o závod, ale ještě stále měl ruky v pečeti... Víc však už asi vytvořit nemohl, protože lavina byla tu... Zkouška ledu měla nastat....
Nastal prudký a ohlušující náraz, který se rozezněl celým tunelem... Strop začal praskat a strany tunelu také... Ozýval se řítící se sníh, který se valil po vrchu ledové ochrany a bylo ho více a více....
Boky se začali prolamovat a strop se prohýbal dolů a začali z něj padat i kusy ledu... Bylo jasné, že to nemá šanci ten nápor vydržet... Ne bez podpůrných sloupů...
Akio zavřel oči a pevněji stiskl ruce k sobě. Na tváři se mu udělal velmi bolestný výraz a ruky mu zbělali, jak je silou tiskl k sobě... Celý se klepal a ta noha, kterou se ještě zapíral se začala podlamovat...
Přesto však ze země, přesně uprostřed tunelu, začali vylétávat další ledové silné bodce, jež se s tříštivou ránou vždy zabodli do stropu a tak zpevnili celou konstrukci...
Jak se lavina valila dál a dál po tunelu, tak postupně začali vylétávat, po pár metrech od sebe, i v dalších částích a také se zasekávali do stropu...
Jejich vysunování však bylo pomalejší a pomalejší a někdy se zdálo, že se ani už z toho sněhu nevysunou...
Akio už překračoval daleko svou hranici a už opravdu nemohl. Lavina se však také pomalinku zpomalovala a byla méně hlučnější a méně a méně....
Nakonec vyletěl poslední bode na druhém konci tunelu, kde byl východ a zasekl se také do stropu...
V tu chvíli zvuk laviny ustal a nastalo náhlé ticho, které už snad nikdo ani nečekal.... přerušovalo ho jen občasné práskání ledu a velmi rychlý dech Akia...
Ten už se dál nemohl držet už ani na té jedné noze... Dopadl i na druhé kolena a pak se jen převrátil dopředu a obličejem dopadl do chladného sněhu... Dál už neměl sílu se vůbec nějak hýbat nebo se více zapojovat... Vypotřeboval svou veškerou čakru a také všechny zbylé síly, co měl, na tento poslední tah... Zbytek už byl na ostatních... Jeho poslední myšlenka byla na Yatsukiho, kterého před tím nikde nezahlédl. Doufal, že je také někde uvnitř ledového tunelu z bodců a že nezůstal tam venku, kde by ho jistě rozdrtila lavina.... Dál nad tím však přemýšlet už nemohl, protože byl dost vyřízený na to, aby se jeho myšlenkové pochody zastavili. Stále však zůstával ještě tak částečně při vědomí a vlastně to bylo asi z jediného prostého důvodu a to, že by kolem něj sníh a jehlo vlastní vytvořený led, jež byl tvořen jeho čakrou, takže se dá říct, že prostředí ho udrželo ještě při vědomí, jinak by už vůbec nevnímal...
Na něco však zapomněl. Na jednu nepatrnou, ale v této chvíli velice důležitou věc a to, že na udržení ledových bodců, je zapotřebí, aby uživatel měl v sobě ještě nějakou čakru, jinak se led začne rozpadat a bortit se...
Bohužel však Akio byl na úplným dnu a neměl to čím dále udržovat. Lavina se sice zastavila a nepropadla se, ale její tíha stále ležela na vrchu tunelu a tlačila dolů a když nikdo nemohl dále bodce udržovat a také podpěry, bylo jasné, že je jen otázka času, kdy se to začne hroutit, což se také po chvíli stalo...
Podpěry se začali lámat v půli a strop neměl dostatečnou podpěru, kterou měl mít. Stěny se začali tlakem svírat a drtit. Strop se začal propadat a všechny ty tuny sněhu se drali do tunelu. Bylo jasné, že bude stačit jen pár vteřin a pohřbí je to zaživa.
Měli stále únikový východ, ale nebyla možnost se k němu dostat v čas. Byla potřeba to na chvíli zpomalit, ale Akio už nic udělat nemohl. Cítil, že to je asi jejich konec...

GM

Tajemná postava se jen rychle koukla kolem sebe. Všichni museli vědět jak to bude pokračovat.Lavina byla nevyhnutelná. Jak osoba běžela ven čapla Yasukiho za oblečení a vší silou s ním mrštila před sebe takže byl na místě dříve než všichni ostatní.Stále ta osoba však neukázala svoji tvář.
Jen sledovala jak si vede Akio a jak se lavina řítí. Kenji a Yasuki byli v bezpečí pod bariérou která držela všechen ten shíh od nich. Ovšem Yasuki mohl mít docela silné bolesti zad od toho jak byl odhozen.Snad to bylo od nervů.Nebo to byla normální reakce toho člověka co to udělal.
Jedno bylo jasné.Díky tomuto činu Yasuki dostal možnost přežít.Nikdo by se totiž nevracel.
Najednou se vše kolem začalo třást jak Akio ztrácel svoji chakru. Čas jako kdyby se zastavil a plynul naprosto zpomaleně nebo vůbec. Všude padaly kousky ledu a opzvýval se zvuk hlásící brzkou smrt.
Klenba ledu praska a sníh se začal valit dovnitř. Ovšem ve chvíli kdy měl sníh dopadnout na všechny přítomné se cosi stalo. Nový a čerstvý led se rozprostřel kolem toho starého a jako kdyby jej obnovoval. CO bylo ovšem divnější byl fakt že led nebyl průzračný a lesklý jako vždy ale tenhle byl tmavý téměř jako země.
Ano skutečnost byla taková že tento ledový štít byl posilněn Dotonem.
Vše se kolem třáslo ale bylo jasné že všechen ten shíh který měl všechny zabít pomalu ale jistě opouštěl své oběti.
Tajemná osoba stála s mírně rozkročenýma nohama a na rukou měla složenou prazvláštní pečeť. Nebylo pochyb o tom že tato technika patří tomuto člověku. Ovšem bylo i poznat že tato technika je velice náročná na uživatele.
Osoba najednou spadla na kolena ale pečeť stále držela.Konečně se celá tato bariéra zastavila .Vypadalo to spíše jako velká kopule s jedním východem.
,,Jedna.....mi...nu...ta.......J-jdě...te" zaskučel neznámí hlas.Prsty povolili a tělo neznámého se svalilo na zem.Ovšem znělo to jako kdyby téměř nic nevážil.
Jedno však bylo jasné. Ta jedna minuta něco naznačovala. Bylo jen na přítomných jestli chtějí zjišťovat co se za tu minutu stane nebo raději utečou do bezpečných míst.
I když tato technika byla velice pevná muselo být jasné že tohle nemůže vydržet věčně.
Snad ta osoba co ležela tam na zemi byla nepřítel ale nyní se ukázalo že všem zachránila život.I když o ten svůj nejspíše přišla protože tělo na zemi nejevilo známky života. Buď byl tento člověk tedy mrtvý a nebo byl v těžkém bezvědomí.
Všude bylo ticho.Vše narušoval jen občasný zvuk který hlásil onu tíhu sněhu.

Kenji Uchiha

Stál jsem kousek od Akia, který byl na pokraji svých sil, ale ještě měl jakž takž sílu odejít a někoho vedle sebe podepřít. Yasuki ležel kousek od nás na zemi a vypadal, že má bolesti. Avšak nic vážného, proto jsem ho nechal na Akim. Já jsem na tom byl relativně ze všech nejlépe, proto jsem se rozhodl pomoci tomu neznámému člověku, který mi byl něčím známí. Jen jsem neměl čas, přemýšlet čím to bylo. Většinu váhy té postavy jsem uchopil zdravou rukou, avšak postava byla až neuvěřitelně lehká. Více jako nějaká mladá křehká dívka, než jako muž. Každopádně se zahalenou postavou v náručí a malým tygříkem na zádech, jsem pokračoval k východu. Zastavil jsem se znovu u těch dnou a prohodil k ním něco ve smyslu, že už zbývá maximálně 10 sekund, pospěšte si. Než se to tam zhroutí. Chtěl jsem jim nějak pomoci, ale při svém současném zranění to nešlo. Proto jsem se spěšnými kroky vydal na světlo a poté bokem po úbočí svahu, aby mě nemohla znovu strhnou. Možná masa sněhu, kterou by mohl uvolnil propad ledových krystalů v uměle vytvořené jeskyni.

Akio Korioshi

Akio opravdu myslel, že už je to jejich konec. Byl absolutně bez síly a nemohl tomu borcení zabránit, i kdyby chtěl. Byla tu šance sice, že by jim pomohl ten cizinec, ale pokud to byl nějaký jen pocestný a ne shinobi, nebo pokud to byl někdo, kdo se před tím nezastavil jen z nouze, ale chtěl jim nějak ublížit, na pomoc mohli zapomenout. Byla tu šance 66,6666666_ %, že se měl Akio pravdu, což bylo docela dost.... N2jaký procenta byli stále k dobru, ale...
V tom se začalo dít. Akio cítil, že se borcení zpomaluje a postupně také, dá se říct zastavuje, ale jak by to bylo možné? Zvuky pomalinku ustávali a ještě necítil sníh, který by se na něj sypal, ale on nic nedělal...
Co to... Pomalinku se zapřel rukama a s bolestmi a s velkým sebezapřením, se postavil na všechny čtyři.
Ruky i nohy, se mu pod vlastní váhou třepali a stále docela rychle a nepravidelně dýchal. Navíc mu srdce tlouklo jako zběsilé, jak se snažil stále ještě zůstat při vědomí a tak se jakž takž pohybovat... Bylo jasné, že dlouho to však také nemůže vydržet... Opravdu využil všech svých možností a vlastně by se vůbec neměl hýbat... zaplať pánbůh za okolí, ve kterém byli. To mu ještě dodávalo trochu síly, ale ne tolik, aby zase mohl normálně využívat své tělo... Ale lepší něco, než nic...
Akio pomalinku zvedl hlavu a pohlédl na bariéru, která se kolem nich rozprostírala. Vypadalo to jako led, ale... nebyl to jen led... byl mnohem tmavší a zdálo se i silnější... Že by Doton?
Akio zatím viděl jen jednoho člověka, který používal Doton a zároveň i Hyouton, ale... to nebylo možné a nebo ano...
Akio pohlédl na tu osobu, ležící na zemi. Když ji sjel pohledem, připadala mu povědomá. Stavba těla by seděla a když se k tomu připočítali ty techniky...
Nebylo však čas se zdržovat. Vše se kolem nich dělo hrozně rychle a on si byl vědom varování, toho zahaleného. Byla to asi silná technika, ale také náročná a rozhodně nemohl držet věčně. Vše sice v tu chvíli vnímal jen tak na půl, ale reagovat nějak musel, jinak by to dopadlo dost špatně...
Akio stihl ještě nějak reagovat na Kenjiho přikývnutím. Alespoň, že byl dost v pohodě, aby dokázal vzít tu osobu a dostat ji do bezpečí, když jim už pomohla... Jemu teď zbývalo, aby se dostal ven i on a Yasuki...
Akio sebral poslední špetku svých sil a nějak se vyškrábal na nohy... Měl takový zhrbený postoj a nevypadal moc stabilně, ale ve tváři měl dosti odhodlaný výraz...
Pomalu doklopýtal k Yasukimu a pomohl mu se vytáhnout na nohy a částečně ho podepřít. Zároveň si však udržoval stabilitu i on, i když jen tak z části.
Potom se už, co nejrychleji oba vydali k východu... Čas ubíhal a Akio cítil, jak to začíná všechno praskat a znova se rozpadat a to ještě kus zbýval. Museli přidat a dostat se tam, co nejdříve.
Pomalu začali upadávat kusy té ledové horniny a byli větší a větší. Všechno dunělo a tříštilo se, praskalo... už zbýval jen kousek a...
Akio se ještě s Yasukim stačili odrazit a vyskočit východem ven. Nejspíš asi v tu pravou chvíli ...
Tvrdě dopadli na zem a ještě kus se kutáleli, ale... hlavně, že byli venku. To bylo teď asi nejdůležitější...

GM

Bariéra se rozpadala o něco rychleji než všichni očekávali a tak Akio a Yasuki jen tak tak vyvázli.Ovšem tvrdě narazili na studenou zeminu která se pod nimi rozprostírala.
Celá klenba která byla vytvořena onou technikou zmizela jako pára nad hrncem a nechala za sebou jen malý náznak.Takovou malou prohlubeň kterou částečně zasypal sníh.
Tentokrát měli shinobi opravdové štěstí.
Dokonce i síh přestal padal. Ani vánek nezafoukal což bylo poměrně dosti divné.Ale možná to bylo jen zdání z toho všeho hluku při útěku který málem skončil tragicky.
Tajemná postava ležela na zemi a stále se nehýbala.
Jen z pod kapuce vylézaly dlouhé černé vlasy v kterých byl samí led a zemina.Snad se tam tyto složky zachytili při tvoření oné techniky. Ovšem zvláštní bylo že z této osoby nebyla cítit chakra.Nebo se spíše nedala poznat.Jako kdyby tato osoba neměla již žádnou chakru.
Najednou zafoukal lehký větřík. Malý tygr přeskákal k osobě a čumákem do ní začal strkat ale osoba se ani nepohla.

Akio Korioshi

Akio chvíli ležel nehnutě, se zavřenýma očima, částečně zakrytý sněhem. Vše bylo najednou tak klidné a... mírné, až to bylo podivné. Nepříjemné to však rozhodně nebylo.
Akio pomalinku začal otevírat oči a párkrát jen tak zamrkal, aby mohl zaostřit.
První, co uviděl, byl Yatsuki, který ležel, jen kousek od něj. Díky tomu, jak se mu zvedala hruď a jak z jeho pusy vylétával horký dým, se přesvědčil, že je stále v pohodě a relativně naživu...
Pomalinku otočil hlavu k ležící zahalené osobě. Uviděl tam tygříky, který do ní jen tak šťouchal, ale ta dotyčná nebo dotyčný, vůbec nereagoval. Vypadala spíš jako mrtvá, než živá. Alespoň, že Kenji se zdál docela v pohodě...
Akio se pokusil malinko pohnout, ale šlo to opravu z tuha. Bylo to, jakoby ho někdo slísoval, znovu roztáhl a pak potáhl drtičkou odpadu. Cítil se celý rozlámaný a... ztuhlý. Sebemenší pohyb bolel jako čert...
Měl pocit, že by se měl složit, jak se to dělá u puzzlí, protože si ani nebyl jistý, jestli mu vlastně něco třeba nechybí...
Naštěstí, že kolem nich byl, alespoň ten sníh a led, který fungoval relativně jako dobrý anestetikum. Udržoval tělo chladný a každý věděl, že když se na něco přikládá studený, tak je to buď kvůli snížení horečky a nebo, aby to dotyčný místo ochladil a tak ulevil na chvíli od bolesti, protože chlad znecitlivuje...
Dalo by se říct, že bez toho, by se asi opravdu ani nepohnul...
Akio se pomalinku začal, za pomocí rukou, otáčet na místě, směr ta osoba. Opravdu to nebylo zrovna příjemné a nebolestivé, ale musel se přesvědčit, jestli je ta dotyčná osoba v pořádku a ještě se přesvědčit o jedné vědci...
Pomalinku se začal k ní plazit, kousek po kousku, jak to jen šlo. Nebylo to zrovna nejefektivnější, ale také ne zanedbatelné a jelikož od něj byla opravdu kousek, nebylo to tak hrozné...
Když se k ní konečně doplazil a pohlédl jí do tváře, na chvíli se zarazil. Byl si jistý, že to musela být Yukikage nebo jeho sensei, ale... ta tvář byla úplně jiná. Černé vlasy, mladý vzhled... byla to... taková menší dívka.. mohla mít tak... kolem 10, až 14... víc by ji ani netypoval, ale... Byl jsem si tak jistý!
Akio přemýšlel, jestli to není henge, ale... nemělo by se to rozpadnou, když osoba ztratí vědomý???
Bylo to opravdu podivné...
Akio pomalu natáhl ruku k té její a stiskl jí její vršek, kousek nad dlaní. Chvíli se nic nedělo, ale pak to ucítil... slabý, ale pravidelný tep a stále se zrychloval...
Když potom natáhl ruku ještě k její puse a ucítil její dech, hluboce si oddechl a svalil se zpátky na záda, vedle ní. Jen se tak malinko pousmál na toho tygříka a šlo vidět, že mu spadl kámen ze srdce...
Byli dá se říct v pořádku a všichni! To bylo hlavní!!
Opravdu však nemohl nic víc dělat. Byl už opravdu vysílený...a to dost...
Všiml si však ještě jedné věci... Když se podíval směrem k té lavině... uviděl někde na začátku, napůl zahrabaný svůj batoh. Hned mu trochu srdce poskočilo a on se znovu musel pousmát...
Stále se na něj díval a promluvil na Kenjiho..."K-kenji? Podáš prosím ten batoh... myslím, ž-že se nám teď bude hodit..." Vydal ze sebe tiše a trochu koktavě. Věci v něm jim teď mohli docela pomoci...

Kenji Uchiha

Když jsem byl asi 15 metrů od té umělé ledové jeskyně. Náhle se zhroutila sama do sebe a Akiu s Yasukim, jen tak tak vyskočili ven a dokutáleli se ke mě. Položil jsem opatrně do sněhu tu neznámou osobu a znovu se narovnal. Porozhlédl jsem se po okolí, které tvořila jen sněžná pustina. Aki mezi tím té dívce zkontroloval puls a podle všeho byla jen v bezvědomí. Do mé levé ruky jsem mi vlivem chladna vrátil zcela cit a já s ní mohl více méně dobře hýbat. Ač byla hodně zakrvavená a krev z ní po kapkách stékala, kvůli náporu na rány. Při přenosu té dívky. Budu si ji muset potom obvázat, ale v porovnání s ostatními jsem vyvázl skoro bez úhony. Proto jsem se o ně musel nyní postarat a sebe nechat na později. Aki mě upozornil na svůj batoh zaklíněný v lavině. Proto jsem sundal ten svůj, který jsem za celou dobu nedal dolů ze zad. Což mi nyní přišlo v hod, protože jsem v ní měl také některé věci nutné k přežití v divočině. Vydal jsem se tady do svahu a po chvíli prudkého vzestupu jsem byl u Akiho batohu, na neštěstí byl zamrzlí ve sněhu. Pravděpodobně to mělo něco společného s těmi ledovými techniky, které použil Akio a ta dívka. Každopádně byla jen jediná možnost jak ho vyprostit a to náhlým rozpuštěním ledu. Proto jsem poskládal pečeti a vystřelil poměrně malý, ale chirurgicky přesný fire ball. který odpařil led do té míry. Aby bylo možné batoh vytáhnout a odnést. Ten batoh měl snad v sobě i půl Akiova sídla a nebo tak alespoň vážil. Sice jsem měl jednu ruku hodně poraněnou a proto jsem v ní neměl tolik síly, ale i tak to byla fuška. Když jsem zase konečně sestoupil dolů položil jsem batoh před Akia. Jenže to cuknutí negativně zapůsobilo na mé rány a krev mi nyní u poměrně stálým pramínkem začal téct po ruce a třísnit bělostný sníh mou rudou krví. Proto jsem ruku schoval za zády a nechal tak prostor Akimu, aby se nejprve postaral ty dva v bezvědomí. Protože když je člověk v komatu a nebo i jen spí. Klesá mu přirozeně teplota organismu a zvyšuje se riziko prochladnutí, čí v nejhorším případě umrznutí.

Akio Korioshi

Akio nebyl teď v nejlepší stavu. Stále ještě pár věcí udělat mohl, ale pohnout se z místa bylo asi nereálné. Počítal s tím, že posadit by se mohl a alespoň trochu využít ruce, ale to bylo asi tak všechno, co zmohl. Více nebylo vůbec reálné. Byl vlastně rád, že se ještě stále držel a nepřidělal další potíže, dalším člověkem v bezvědomí. Hlavně musel ještě nějakou chvíli vydržet... musel...
Ležel na zádech a hleděl do modré chladné oblohy. Dalo by se říct, že na chvíli vypnul a nevnímal to, co se kolem něj děje. Takový... spánek při vědomí. Tělo zkrátka občas nečekaně vypínalo, takže pak vypadal jako mrtvola, i když přitom stále tak částečně reagoval...
Najednou ucítil nějaký žuchnutí, což ho z jeho jakoby "zasnění" probralo. Otočil hlavou tím směrem a všiml si svého batohu. Také si však všiml krve na zemi a ruky, z niž ta krev pocházela, a kterou Kenji schovával právě za sebou...
Akio se jen z těžka zapřel rukama a pomalinku se posadil. Docela se mu motala hlava a i do sezení bylo, jak se říká, k nevydržení, ale... když člověk chvíli vydržel, pomalu si začal zvykat...
Natáhl ruku k batuho a rozepnul jednu kapsičku. Vytáhl z ní menší lékarničku a kývl na Kenjiho...
"Nemá cenu tu ruku schovávat. Myslím, že to by si neschoval, i kdyby si chtěl. Vím, že asi chceš nejprve pomoci ostatním, ale ... z takovou by si mohl přijít o moc krve a tohle je vážnější. Jsou dostatečně oblečení na to, aby pár minut ještě se chlad nedostal, až k nim, takže se teď na chvíli posaď. Musím ti to nejprve ošetřit..." Řekl Akio takovým... spíše chladným tónem nebo se to spíše zdálo. To chvilkové mluvení ho dosti i zadýchalo a šlo to na něm vidět. Opravdu mlel z posledního, ale bylo jasné, že pár věcí ještě může udělat a hlavně ty, co jsou potřeba. Nejprve však se musel postarat o Kenjiho zranění a pak o ostatní věci. Zbytek mohl jeho parťák udělat, ale prozatím měl Akio pravdu...
Navíc, pokud chtěl Kenji ještě někomu pomoci, musel se nechat ošetřit, dokud to šlo. Na Akiovi totiž šlo hodně poznat, že jeho vědomí už nemá dlouhého trvání a jelikož se také už opožďovalo, museli si pohnout a každá ruka se v tuto chvíli držela. Což to bylo asi to jediné, nad čím ještě Akio vládl... Možná ještě pár malých pohybů se zbytkem těla...

Kenji Uchiha

Natáhl jsem ruku k Akiovi a dřepl si aby ni lépe dosáhl. Vypadal, že brzy rozšíří řady svých společníků v poklidné říši snů. Nyní mi, ale ještě uvázal obvaz. Sám jsem o praktické medicíně mnoho nevěděl a v tokových chvílích by se medik opravdu hodil. Jenže tu žádný není a já tu na všechny asi zbudu sám. Zahnal jsem tyhle myšlenky a instinktivně hrábl do Akiho batohu, kde jsem našel nějaké kožešiny. Opatrně jsem jimi podložil tu dívku, Akiho i toho druhého a poté jsem ještě vytáhl ty předtím Akiem zmíněné pláště s kožešinou. Těmi jsem je zakryl jako přikrývkou. Když jsem to dokončil podíval jsem se na Akiho, který se zatím jako jediný držel při vědomí. Pokus se ještě chvíli vydržet a pohlídat ostatní. Já se půjdu podívat po nějaké úkrytu. Než jsem vyrazil raději jsem počkal, jestli je Akio ještě vůbec schopen odpovídat. Nechtěl jsem riskovat, že odejdu a v jejich stavu je napadnou nějaká divoká zvířata.

Akio Korioshi

Trvalo to jen pár chvil, než jsem ty jeho rány od jehlic a také do kousanců, vyčistil a obvázal. Tím však byla zamezena možnost, aby mu rána začala nějak hnisat nebo chytil infekci a navíc, už mu alespoň netekla krev.
Nějaké praxe s ošetřováním jsem měl. Byl to obyčejný výcvik našeho klanu, ale žádný zázrak to také nebyl. Opravdu jen to nejhlavnější, co bylo potřeba znát.
Když Kenji byl ošetřený, Akiovo tělo znovu kleslo k zemi. Nemohl se držet v sedu moc dlouho a zdálo se, že už také někdy má výpadky. Alespoň, že jeho týmový kolega našel ty svitky, které měl v batohu a jelikož jejich pečeť byla ještě od předtím otevřená, tedy... nebylo zapotřebí Akiova uvolnění, mohl je ze svitku vypustit a následně je použít. Bylo to pár kožešin a dek spolu s 3 plášti, co mu ještě zbyli. Jeho plášť byl zahrabaný ve sněhu, nebo spíše zavalený, spolu se spacími pytli a dalšími pár věcmi. Docela těch věcí litoval, ale... co se dalo dělat. Alespoň stále mě ty pláště, které byli na chlup stejné jako ten, co před tím měl...
Když Kenji zmínil něco o úkrytu, Akio se ještě na chíáli sebral a s malým pozvednutím ho zadržel tím, že ho slabě chytil za ruku. Jen kývnul ke svému batohu a šáhnul už zase vleže do něj a vytáhl ten svitek z nich největší...
Jedním hodem ho rozmotal a položil hlavu zpátky na kožešinu. Zavřel oči a jednou rukou udělal pečeť a dotkl se následně na jednom bodě svitku.
Nastalo hlasité puf a vyletěl velký oblak bílého kouře a na svitku se objevil velký batoh, který v sobě ukrýval stan a vedle toho další dva pytle. Jeden z ostatními potřebnými věcmi a druhý z tou velkou plachtou navrch. Byli to ty stany, jež se většinou používali za války, ale byli všeobecně užitečné.
Jedna plachta na zem byla zavalena, ale jedna tam ještě byla a dalších pár dek, jako podložka pod dotyčné. Byl tam ještě nějaký rošt a trocha toho kuchyňského vybavení, ale už moc ne, protože zbytek byl zavalený. Akio měl v batohu ještě nějaké zásoby, ale také hodně jich bylo zavaleno. Ale těch konzerv a instantních jídel bylo dost, pro tuto chvíli. Měl tam také ještě láhev z vodou, tedy spíše termosku, ale bylo asi lepší vzít něco z toho ledu, co před tím Akio vytvořil, jelikož byl čistý také a vodou se nesmělo plýtvat...
Bylo to tam vše naskládané na jedné hromádce. Alespoň, že se ten batoh našel a ne všechno přišlo na zmar. Toto se teď totiž mohlo náramně hodit...
Akio jen na to ukázal a ještě na svůj batoh, ale tak... roztřepaně. Značilo to, že ještě nějaké potřebné věci jsou v batohu a i když už toho moc nezbývá, ještě toho zas tak málo není. Alespoň, že se svitkům nic nestalo. V batohu byl ještě jeden svitek, ale na ten Akio neupozorňoval, takže asi byl určený pro něco jiného...
To už však Akiova ruka ochabla a jeho hlava taky. Stále se tak trochu držel, ale jeho dech byl rychlý a tep bušil jako o závod. Už dál nemohl a ani se o to už asi ani nepokoušel. Bylo to teď na Kenjim.
Akio by možná chtěl i pomoci, ale opravdu... šlo na něm poznat, že byl rád, že se nezhroutil hned po té technice... Další nápor by jeho tělo asi neuneslo a on se sesypal jako hromádka karet...

Kenji Uchiha

Akiu odpečetil několik dalších věcí a já s jejich pomocí vybudoval asi po půl hodině úhledné tábořiště. Vše mělo své místo a svůj řád, přesně jak jsem byl zvyklí. Nakonec jsem přemístil všechny tři do stanu, který jsem začal pozvolna vytápět. Tygříkovi jsem dal do misky mléko ze svého batohu a ten ho začal mlsně hltat, přeci jen už to byla nějaká doba co naposled jedl. Zkontroloval jsem ty tři a zdálo se, že jim poněkud stoupá teplota, ač to zatím nebylo nijak kritické. Proto jsem rozpustil do menšího škopíku led a voda v něm měla asi 27°C. Potom jsem do namočil tři ručníky a všem je opatrně položil na čelo aby to srazilo horkost. Když jsem s tím skončil došel jsem k takovému menšímu vařiči a ze zásob vytáhl nějaké konzervy, které jsem uvařil s nakládanou zeleninou. Nakonec jsem ještě připravil rýži a vše nechal přihřívat na plotně. Tygřík se ke mě začal lísat přitom se mi proplétal do tvaru číslice 8 mezi nohami. Proto jsem ho vzal do náruče opřel se o jednu z nosných tyčí v rohu stanu. Hladil jsem ho a přitom jedním okem pozoroval marody a druhým hlídal vchod. Zdálo se, že je všude kolem klid. Proto jsem přešel do klidnějšího režimu. Tygříkovi se nějak podařilo vylézt mi na rameno a potom až na hlavu do vlasů, kde se k mému překvapení uvelebil a s vrněním usnul. Proto jsem zůstal nehnutě a ticho přehlušovalo jen občasné zapraskání v kamnech.

Akio Korioshi

Akio ležel, s pevně semknutými víčky k sobě a někdy sebou hodil. Jeho dech byl nepravidelný a spšíe takový sýpavý. Bylo jasné, že využil více sil, než sám měl, takže si to teď bralo svou daň.
Byl spocený a po tváři celý orosený. Trvalo jen pár vteřin, než se chladivý ručník na jeho hlavě zahřál. Nejspíš mě asi dost vysokou teplotu a doslova z něj jakoby sálal žár. Opravdu byl hodně zahřátý na dotek.
Teď už asi nejspíš nebyl při vědomí. Vypadalo to spíše, jakoby se mu zdál nějaký hodně špatný sen, ale přitom to pravda nebyla.
Jeho čakra se sice pomalu začala obnovovat a dá se říct i síly, ale opravdu pomalu, takže ten jeho stav měl ještě asi delšího trvání.
Byl zkrátka doslova vycucnutý úplně, jak to jen šlo a tělo ptořebovalo čas, aby si vše mohlo urovnat a vrátit trochu do původního stavu. Hlavně potřeboval spánek a klid, alespoň teď přes noc... Jak se říká, ráno moudřejší večera.
Ta horečka však rozhodně nebyla nejlepší. Hlavně pro stavbu těla, jež měli Korioshi...

Kenji Uchiha

Jak se zdálo, byl na tom Akiu zatím nejhůře. Paradoxní bylo, že zrovna já jsem z toho všeho vyvázl relativně bez úhony. Ovšem nebylo to nic proti faktu, že ze všech lidí se mám o ně postarat zrovna já. Já který nemám krom nějaké té první pomoci a několika teoretických medicínských pouček žádné praktické zkušenosti. Snad jen z dob kdy jsem se staral o svou zhruba o tři roky mladší setru. Jenže tohle bylo o dost jiné a neměl jsem možnost se obrátit na někoho jiného. Kdybych v něčem udělal chybu. No zatím jen zbývalo pokusit se udržet Akimu a té dívce, která vykazovala v menší míře stejně příznaky, stabilní teplotu. To znamenalo, že jsem musel vytáhnout ze svého batohu několik nepropustných sáčků, do kterých jsem venku nabral led. Potom jsem vzal kus látky a do té to ještě zabalil, aby byla kolem tenká vrstva. Když jsem tyhle improvizované chladící váčky dokončil. Došel jsem s nimi k Akimu a k té dívce. Nejprve jsem Akimu odhrnul plášť z těla do půl pasu a potom mu rozepnul mikinu aby měl na hrudníku jen tričko. Potom jsem mu na hrudník položil chladící váček a znovu ho zakryl pláštěm, ještě jsem mu znovu ochladil látkový hadřík a vrátil mu ho na čelo. Následovat měla ta dívka, proto jsem jí také odhrnul kožešinový plášť, který měl být jako přikrývka. Stále mi na ní bylo něco podezřelého, snad ta její vůně. Kterou jsem již někde cítil, určitě jsem však nebyl jediný kdo si to myslel. Protože tygřík reagoval na její vůni podobně, jako by ji už také znal. No neměl jsem čas se věnovat těmto úvahám a proto jsem jí opatrně vysvlékl z jejího zdobného pláště. Nic dalšího jsem jí však již nesundal, protože toho na sobě beztak neměla moc silnou vrstvu. Dal jsem jí také na hrudník chladivý obklad a zakryl jí. Vzal jsem i hadřík z její hlavy a opětovným namočením ho ochladil a vrátil jí ho na čelo. Poslednímu pacientovi jsem pouze vyměnil obklad na čele, protože se jeho horkost nezvyšovala. Tím jsem tuhle pomyslnou vizitu ukončil a s tygříkem v patách se vydal k východu ze stanu. Ten jsem po tom co jsem vyšel zavřel aby tam něco nevniklo a vydal se hledat nějaké dřevo do kamen. Po chvíli urputného hledání jsem našel strom, který roztříštila lavina a tak jsem ho svou katanou nasekal na menší kusy a ty poté v otepi táhl za sebou do tábora. Tygřík mezi tím vesele poskakoval kolem mě a chvílemi nebyl v bílém sněžném podkladu ani vidět. Když jsme se znovu vrátil do stanu, nechal jsem část dřeva venku a několika poleny jsem zatopil. Ostatní byli stále mimo už několik hodin, ale zatím ten obklad účinkoval a proto jsem jen vyměnil mokré hadříky na jejich čele. Už jsem na sobě sám pociťoval malátnost a proto jsem se pustil do jedné porce toho masa na zelenině s rýží. Tygříkovi jsem dal další misku mléka a sám jsem si sedl do tureckého sedu v rohu stanu. Zavřel jsem oči a začal meditovat abych rychleji obnovil své ztracené síly.

GM

Jakmile Kenji ošetřil onu osobu znovu jako kdyby se něco stalo.Tělo oné osoby se najednou začalo podivně lesknout a třpytit.Tento lesk začal osvětlovat celý stan který byl postaven.
Z té záře šlo jakési teplo které jako kdyby i léčilo. Akio který byl zjevně mimo sebe a prožíval nějakou noční můru se najednou uklidnil.Jako kdyby ta noční můra skončila. Jeho horečka pomalu ustoupila ale to nemohl nikdo vědět.Tedy zatím. Celkově se Akio zotavoval.Jen jeho ztráta chakry se nedávala do pořádku. Ale i tak by Akio brzy mohl být ve fázi kdy by mohl vnímat své okolí i když by se dokázal jen posadit.
Tělo oné dívky takto zářilo a třpytilo se nějakých deset minut. Ovšem za tu dobu kolem ní něco padalo.
Byla to její kůže.Z její tváře rukou a celého těla odpadávala kůže.Nebyl to nijak krásný pohled ale i tak se zdálo že pod tou starou kůží je ještě jedna. Černé vlasy ztratili svoji barvu a mali barvu čistě napadlého sněhu.Pomalu ale jistě se začínala ukazovat vář Yukikage a její tělo.Bylo jisté že muselo jít o nějakou techniku která byla velice vzácná.Protože ji nijak nebylo poznat.Snad jej její pach který upozorňoval ostatní že něco je špatně.
Třpyt najednou ustal.Tělo Kage se však ani nepohlo.Snad jen konečky jejích prstů se na pár sekund pohli a to znamenalo že kromě vyčerpání ji snad není nic.
Kenji mohl přemýšlet o tom co to mohlo být.Vskutku to bylo dosti zvláštní.

Venku se začínala rozprostírat tma.Opravdu už uměhlo dosti času. A vzhledem k tomu že všichni opustili vesnici kousek před polednem bylo opravdu zvláštní že toho moc neušly za daných okolností.

Kenji Uchiha

Už jsem nějakou chvilku meditoval, když v tom jsem i skrze zavřená oční víčka viděl jakési světlo. Proto jsem otevřel oči a uviděl tělo té dívky, které bylo zdrojem záře. Postavil jsem se a pomalu kráčel k ní, ale nakonec jsem se zastavil kousek od ní a jen vše mlčky pozoroval. Během procesu záření se jakoby spalovala její kůže a odpadávala z jejího těla. Tygříka to evidentně vyděsilo a tak se schoval za mýma nohama. Když vše utichlo, bylo zde místo dívky tělo Yukikage. Přesně jak jsem tušil, byla to ona. Vypadala, že je už jen vyčerpaná a tak jsem jí očistil od té zbylé kůže a tu následně pro jistotu spálil. Poté jsem ji znovu obnovil chladivý obklad a pečlivě ji zachumlal do té improvizované kožešinové přikrývky. To samé jsem provedl i u Akia, jen bez té kůže. xD Nechal jsem ostatní v klidu odpočívat a zatím si sedl do středu stanu čelem k pacientům a mazlil jsem chundelatého tygříka. xD

Akio Korioshi

Starání Kenjiho docela pomáhalo. Nebo spíše se dalo říci, že alespoň to Akia udržovalo v takové fázi, kdy to nemohl překročit nějakou nebezpečnou hranici, ale i tak moc nechybělo.
Klan Korioshi byl studenokrevný, takže i teplota přes 39, už byla pro ně dost nebezpečná. Ale jelikož díky své stavbě těla nebyli moc nemocní - Dalo by se říct, že ty nepříznivé vlivy a rozmanitost počasí jim absolutně neškodila - tak nebylo ani divu, že se moc nestávalo, aby se dostali do takového, dá se říct "stádia", ale... tohle bylo především způsobené vyčerpáním, takže se proti tomu nedalo nic moc dělat, ale rozhodně by se tu nějaký mediky hodil.
Když Kenji Položil Akiovi na hrudník ten ledový pytlík, ani to s ním nehnulo. Buď to značilo to, že opravdu teď absolutně nevnímá, co se děje kolem a nebo spíše i kdyby ano, tak by mu to asi nevadilo. Dalo by se říct, že v tomto případě si člověk nemohl být jistý ničím...
Ledový pytlík, spolu s ručníkem, dokázali prozatím udržet Akiovu teplotu, na takové přijatelné míře, takže alespoň na chvíli byl klid. Stále však byl orosený a takový jakoby... rozrušený. To zůstávalo stejné... Nejspíš měl asi i ve spánku bolesti nebo cítil, co se z jeho tělem děje. Byla to také jedna z možností...
Když se po stanu později začala rozléhat ta třpytivá záře, vše jakoby na chvíli úplně utichlo a pomalinku vracelo vše do normálů. Šlo hned na první oko znát, že Akiův stav se lepší a on se pomalinku uklidňuje. Přestal sebou házet a třepat se, a dokonce i jeho tvář nabrala takového klidného, až spokojeného výrazu. Přestala se křivit občasným záchvěvem bolesti a úzkosti a zůstávala ji jedna stálá podoba.
Teplota taky pomalinku ustupovala a z jeho tváře a zbytku těla se poslední kapky potu a orosení odpařovali a vše jakoby se opravdu napravovalo.
Celým jeho tělem probíhala taková prazvláštní energie, jež mu dávala potřebné látky, které potřeboval na zotavení z toho přepětí.
Byla pravda, že čakra se mu neobnovala, protože to chtělo čas, ale... rozhodně to nabíhání, bylo mnohem rychlejší, než před tím.
Jeho dech se také uklidnil a ustálil do pravidelného oddechování. Tep se mu taky uklidnil a po chvíli už bylo poznat, že teď už spíše dospává to, co si jeho tělo vyžádalo...
Stále se tedy ještě neprobouzel, ale asi už jeho spánek taky neměl dlouhého trvání. Ta změna by ho měla asi brzo probrat, ale ještě chvilinku času potřeboval. Navíc, když byl zabalený, takže i v teple, bylo jasné, že si, alespoň těch pár chvil ještě užívá...

Riko Hiashi /Archon

Mladá Kage po nějaké době otevřela oči. Připadala si jako kdyby spala několik dní a ne jen pár hodin.S velkou námahou se posadila a rozhlédla se kolem sebe.SPatřila Akia jak stále ještě leží a zotavuje se. Jen lehce se chytla za hlavu která jí třeštila jako kdyby v ní měla spousty střepů.
,,Ksooo....." pronesla velice tiše. A-archone? ptala se uvnitř sebe.Ale nikdo se neozval. Archone! zahučela kage znovu.
Nech toho! Připadám si jako mrtvola.To byl teda blbej nápad! ozval se Archon.Zjevně nebyl spokojen se stavem těla. Ale čí to byl nápad?! ptala se Kage a koutky rtů jí cukli.
Najednou si všimla že o ní celou dobu někdo pečoval.Nějak jí trvalo než pochopila kdo to byl.
,,Arigato,Kenji-san" promluvila směrem na Kenjiho.Trochu vylekaně kolem sebe koukala.No poněkud se uklidnila když zjistila že jsou všichni v relativním pořádku. Bylo na ní vidět jak si oddechla. Trochu k sobě přitáhla svůj plášť aby se ještě více zahřála. Jesli mě ještě někdy napadne takováhle kravina tak mě rovnou zabij! Hučel Archon kterému, ačkoliv byl již dávno mrtvý , nebylo zrovna nejlépe. I když byl duch cítil se jaksi domlácený.Vlastně to bylo tak že cítil stejnou bolest tak jako Riko.
Mám pro tebe novinku.Ty jsi mrtvý.A nejsi sám koho všechno bolí.Narozdíl od tebe za to ovšem nemohu protože já nebyla ta která použila techniku spojených elementů vzpomínáš?
Kdyby to bylo možné slyšet kde kdo by se jistě rozesmál.Yukikage v duchu přímo pucovala Archona i když byl od ní mnohem starší.Jo ale pomohlo to nebo ne?! Jo pomohlo naštěstí. Ale největší práci necháš opět mě.Heeeeh.Proč.....
Kage si povzdychla . Následně na to se koukla na Kenjiho.
,,Jak jsi na tom?" zajímala se.

Kenji Uchiha

Pravě si tygřík hrál s mým prstem jako s kořistí, když jsem si všiml váhavých pohybů Riko. Vypadala nějak podivně, jako by v hlavě vedle zase nějaký dialog. Jen tak ze zvědavosti jsem aktivoval Sharingan a zkoumal jí její nepatrné mimické pohyby, které dělá při přemýšlení každý člověk. Můj Sharingan ještě nebyl ani zdaleka na takové úrovni, aby dokázal tyto pohyby souvisle přeložit. Přesto jsem dokázal sem tam nějakou myšlenku, trhaně pochytit a přeložit do slov. Lehce jsem se uculil když mi v hlavě zazněli jisté výrazy, ač neměly souvislou stavbu a nešlo je tudíž ani zcela významově pochopit. Některé souvislosti jsem však odvozoval, bez jistoty správnosti. Budu proto muset na tom ještě více cvičit, protože tato schopnost je cenná i během boje. V tom na mě promluvila Yukikage a já sebou lehce trhnul a nechal urychleně zmizet Sharingan. Ehm já? Podrbal jsem se na hlavě. Myslím, že krom té poraněné ruky jsem více méně v pořádku. Ukázal jsem jí tu ovázanou ruku a potom ji znovu nechal klesnout na klín. Spíš vy jste na tom byla špatně po té spojené elementární technice. O Akiovi raději nemluvím. Jen doufám, že jsem neudělal něco špatně. Jelikož o medicíně moc praktických věcí nevím. Snad jen nějakou tu teorii. Chvíli jsem se odmlčel a potom se zvedl a došel k plotýnce, kde byla stále teplá masová směs na zelenině s rýží. Nandal jsem jednu porci a k ní vzal hůlky. Znovu jsem došel až k Riko a posadil se vedle ní do tureckého sedu. Myslím, že by jste se měla najíst, aby se vám vrátila energie. Dodal jsem s lehkým úsměvem, ale hned jsem zase nasadil tu lehce bezvýraznou masku. Natáhl jsem k ní ruku s jídlem a čekal jestli bude mít sílu jíst sama a nebo ji budu muset krmit. Mezi tím mi na klín usedl tygřík a schoulil se tam do klubíčka.

Akio Korioshi

Akio byl už naprostý klidný. Byla sice pravda, že stále mohl být asi unavený a vyčerpaný, což způsoboval nedostatek čakry a jejího pomalého přibývání, ale... vše ostatní, se zdálo, že bylo zažehnáno.
Navíc, měl kolem sebe všude sníh a led, takže měl skvělé prostředí na to, aby se brzo mohl plně zotavit.
Akio začal pomalinku vnímat nějaké hlasy a zvuky, které byli patrné, někde v jeho blízkosti.
Ze začátku si myslel, že se mu to jen zdá a zase přichází nějaké špatné sny, ale když ty tlumené hlasy stále neustávali a zvuky také setrvávali, donutil se nakonec pootevřít oči...
Zahleděl se do tmavě modrého stropu stranu a chvilku na něj nehybně zíral, než se jeho zrak pořádně zaostřil.
Až potom teprve začal přemýšlet nad tím, kde se tu vlastně vzal...
Byla pravda, že si ještě tak trochu vzpomínal, že něco prováděl s nějakým svitkem a myslím, že i zrovna tento stan uvolnil. Určitě to musel být ten, co dostal od svého děti, ale... přesto...
Že by se o to postaral Kenji?
V tom mu hlavou něco proletělo a on se s leknutím prudce posadil. Hned, ale pocítil jakou blbost udělal...
Do hrudi a břicha, mi vystřelila prudká a velmi silná bolest, jež ho donutila si zase lehnout. Silně se mu začala motat hlava a dokonce cítil i bolest v nohou.
Už zapomněl na to, že ještě včera se teprve probouzel, ze svého prvního tréninku a jelikož teď už neměl hruď s břichem obvázanou a dal trupu pěkně zabrat, plus i ostatním částem těla, nebylo se čemu divit.
Když lehl zpátky, chytil se za nejbolestivější místo na hrudníku a potichu sykl, ale to nebylo už nic platné, když se před tím té jeho reakce musel každý všimnout...
Pod peřinou však druhou rukou nahmatal ještě něco. Byl to nějaký sáček...
Když se na něj pak podíval, byla v něm čistá voda, protože led se už dávno rozpustil přitom, jak ho ochlazoval...
Tentokrát se tedy rozhodl posadit mnohem pomaleji a opatrněji, než předtím...
Teď už si totiž uvědomil, že všichni to zřícení laviny přežili. Ta jeho reakce byla totiž na to, že to zprvu nějak přešel - asi kvůli tomu, že byl trochu mimo-, že vlastně byl ještě pak chvíli při vědomí, ale ne na moc dlouho....
Když se mu nakonec podařilo trochu s obtížemi posadit, rychle se rozhlédl kolem sebe, aby našel ty, co hledal. Kenjiho, Yasukiho a toho neznámého muže...
Když je však konečně zaměřil, trochu se překvapil, koho tam viděl ležet. To nebyla ta černovlasá dívka, která tam ležela před tím, ale... ale byla to Yukikage.
Zdálo se sice, že je relativně v pohodě, ale i tak...Já věděl, že toto spojení mohl provést jen jeden člověk, koho jsem znal, ale... co bylo to před tím. Asi bych ji teď neměl tím zatěžovat... ale později bych se asi na to měl zeptat... Pomyslel si Akio a ani si neuvědomoval, že se na ně stále dívá a nic neříká. Nechtěl dávat najevo své otázky, ale jelikož nebyl ještě moc ve své kůži, tak to na něm bylo patrné, ale i tak chtěl začít z jiné strany...
"Sayo... ehm... jsou všichni v pořádku?" Zeptal se tak trochu nejistě a takovým tichým tónem. Svůj hrudník a břicho, už rozhodně nechtěl znova provokovat. No, takže v tomto podání a zrovna od něj, tato otázka mohla vyznít, dost směšně...
Na chvíli sklonil hlavu, ale pak se podíval na Kenjiho..."Arigato... Kenji..." Řekl s takovým malým pousmáním a pak je znovu projel pohledem...
Málem jsme to nepřežili... jak jsem na takovou podstatnou věc mohl zapomenout... Proletělo mu najednou hlavou. Teď si totiž plně uvědomil, co všechno se vlastně stalo...
Už si vzpomínal na to, jak použil ledové bodce, které pak postupně spojil, aby zabránil rozdrcením lavinou, ale... když si také uvědomil, jak hloupě zapomněl na to, že když si nenechá ani kapku čakry, že ledová konstrukce nevydrží, tak... Taková primitivní chyba!
Byla možná asi pravda, že tak i tak by asi z čakrou nevystačil, ale... stejně na to nemyslel a málem se jim to vymstilo a mohlo to být, jejich posledních pár sekund.
Díky tomu musel ten neznámý... tedy Yukikage, což ho trápilo ještě více... využít spojenou techniku, která ji málem vysílila tak, že tam mohla zůstat a to jen díky tomu, že si nedával pozor, kolik využívá své čakry a co musí vždy udělat, pro udržení této techniky. Bylo to opravdu jen tak tak...
Mohlo to být asi podivné, že najednou tak ztichnul, i když... vlastně neměl toho moc říct. Na jeho tváři teď šlo totiž poznat, že se asi doopravdy něčím trápí a úplně zapomíná, na svůj maskovací manévr, což u něj bylo prakticky vyloučené, takže to je dokazovalo, že se asi opravdu necítil ještě nejlépe, jak fyzicky, tak psychicky...
"Gomenasai..." Vyšlo z něj nakonec potichu.
Někomu muselo být asi divné, za co se omlouvá a tentokrát to nešlo vyčíst ani z jeho tváře, jelikož ji měl skloněnou k zemi a jeho vlasy mu ji zepředu, celou zakrývali...
"Zapomněl jsem na to... už jsem to neměl, jak udržet... gomenasai. Málem jsme to nepřežili..." Dodal ještě znovu tak potichu a teď jim asi konečně mohlo teprve trochu dojít, o čem to asi vlastně mluví...

Riko Hiashi / Archon

Kage se koukla koutkem oka na Akiho. Bylo na něm evidentě znát že jej něco trápí a kage jako kdyby věděla o co jde. Vše se ihned vysvětlilo jakmile Akio promluvil.Když bylo opět ticho YUkikage si jen tiše povzdychla. ,,Nemůžeš za to.Tohle se prostě stává.Ale jestli se ještě chvíli budeš omlouvat tak ti mám vyřídit že dostaneš lekci" usmála se Kage. Já nic takovýho neřekl.Ale no tak.On k tobě vzhlíží.Jste jako dvě spojené duše.Tak se uklidni.Fajn.Jak myslíš.
Odpověděl jí duch. ,,Měli bychom tu přečkat noc a ráno se vydat opět na cestu.Radím vám si dobře odpočinout" koukla se na všechny.Pak se zaměřila na Kenjiho a s malým usměvem řpijala jídlo.Pomalu ale jistě začala jíst sama.,,Arigato"

Kenji Uchiha

Když si Riko vzala svou porci. Jen jsem lehce kývl hlavou ve smyslu, že není za co děkovat. Potom jsem se postavil a zadíval se na Akia. Upřímně řečeno, ty se nemáš za co omlouvat. Až na pár drobností. To co si předtím udělal bylo naopak statečné. Do jisté míry si tím činem získal má uznání. Poté jsem se otočil a šel k plotně, kde jsem nabral masovou směs na zelenině, ještě jsem k tomu přidal vařenou rýži. Donesl jsem to Akiovi. Tady máš něco k jídlu. Nevím jestli je to dost dobré, protože se vařit teprve učím, ale rozhodně se ti po tom vrátí energie. Zakončil jsem lehkým úsměvem. Když jsem mu tu porci předal, došel jsem si ke svému batohu a tam vytáhl skicák a kreslící potřeby. Poté jsem se posadil do tureckého sedu u východu ze stanu. Tam jsem začal malovat majestátně vyhlížející hory, které kolem sebe měli jakoby opar z tajícího sněhu. Celou tuhle scenérii podtrhovala úzká duha, které protínala údolí. Akorát jsem stihl dokončit poslední tah, když se tygřík začal dožadovat mé pozornosti. Proto jsem si s ním nějakou dobu hrál a nechával ho chytat kus provázku, jako by něco lovil. Nakonec mě napadlo, že nemaluji i jeho. Proto jsem vytáhl skicák a začal ho kreslit v přikrčené lovecké pozici, přesto však nevypadal nikterak děsivě. Nýbrž roztomile. Dával jsem si na tom opravdu záležet a vykresloval důkladně každou část těla. Byl jsem sice asi něco málo za polovinou, ale už i tak tygřík vypadal jako živý. Už chybělo jen aby z obrazu vyskočil a začal skotačit spolu s tím opravdovým.

Akio se na chvíli jakoby zarazil a tak překvapeně se podíval na Yukikage. Pak se mu však na tváři ukázal úsměv a on jen tak souhlasně přikývl..."Hai!"
Někomu by to možná připadalo divné, že se usmál potom, co mu někdo hrozil lekcí, jestli se nepřestane omlouvat, ale... kdyby znali Archona a nebo spíše Akia, pochopili by to a moc dobře.
Archon-san preferoval to, že když se někdo něčeho má naučit, musí se na něj jít tvrdě a ne ho hýčkat v rukavičkách, jelikož kdyby pak přišlo na realitu a na zkutečný boj, asi by těžko nějaké větší setkání, se silnějším soupeřem, přežili.
Akiovi nevadilo, že jeho sensei byl ráznější a s ničím se nepáral. Právě, že za to ho nejvíce uznával a respektoval. Moc dobře si uvědomoval, co tady vším zamýšlí a že jistě nechce pro Yukikage a ani pro něj, nic špatného. Sám mu to dokonce řekl. Věděl, že díky takovému přístupu, by se mohl naučit, jak být správný a dobrý shinobi a každé takové reakce nebo příkazy, přijímal bez odmlouvání a s pokorou. Věděl, kde má místo a co má dělat a rozhodně nechtěl, aby svého senseie zklamal a zrovna Archona-san. Každý nemá takové štěstí, aby byl žákem legendě klanu. Mohl být jen rád a nevýslovně si toho vážit...
Díky tady tomu všemu Akio moc dobře věděl, co to znamená a co by teď měl dělat. Navíc, byl si vědom, že jeho neuposlechnout, to je čistá sebevražda, takže... nebylo, co řešit...
Díky tomu se mu zase vrátila, alespoň z části nálada, takže ten jeho obvyklý, ale tentokrát menší, úsměv, mu na tváři zůstal po celou další dobu...
"Díky Kenji, ale myslím, že by si udělal to samé, i když asi po svém, ale... jiná možnost ani nebyla, takže jsem to udělal spíše instinktivně..." Odpověděl na Kenjiho reakci a trochu více se na něj pousmál...
Když však byli už u toho děkování a omlouvání, napadlo ho, že by se asi měl taky trochu omluvit, za tu jeho předchozí reakci. Byla pravda, že byl díky tomu stále naštvaný, ale... ta reakce opravdu byla nejspíš přehnaná. Akio si byl sice pořád jistý, že byla i jiná možnost, jak se střetnu vyhnout a jistě to mládě tam z nějakého důvodu bylo, ale... Kenji nemohl vědět, že tam jsou, ať už je Uchiha a nebo ne...
Akio byl zvyklí, že většinou ví dřív o přítomnosti nějakých živočichů, než tam vůbec vkročí, ale... to bylo tím, že s nimi vlastně skoro prakticky žil. Tady to však nemohl přenášet i na ostatní, ty tu možnost neměli nebo spíše, ji nepotřebovali využít, takže podle toho by se také někdy mohl řídit...
Jemně si tedy povzdechl a na chvíli se zahleděl někam do jedné stěny stanu. Rozmýšlel, jak začít, ale opravdu jen chviličku. Alespoň, že mu nikdy nedělalo problémy vyjádřit to, co má na srdci nebo, co si spíše myslí...
Hm... Kenji? Hm... chtěl bych se omluvit za tu předchozí reakci. Většinou se dokážu ovládat a taky mě nijak moc nic nerozhodí, ale... jak sis asi mohl všimnout, na toto jsem docela dost háklivý, hlavně proto, že zvířata v mém mládí byli moji jediní přátelé, ale i zvířata. Vlastně všechno, všechno moje chování, boj a i jiné, vše se odvíjí, od jejich stylu soužití a rodinného sdružování, opravdu všechno. Proto... proto mě to vždy trochu více sebere no, ale... je pravda, že jsem kvůli tomu stále naštvaný, ale... ať už si Uchiha nebo ne, nemohl si vědět, že tam jsou. Někdy přenáším to, co bych měl vědět já, tak na ostatní, takže... ještě jednou se omlouvám..." Pousmál se na něj a tak jakoby sklonil omluvně hlavu, jak se to většinou dělá při pozdravu, ale funguje to i v této situaci...
"Arigato." Řekl ještě, když mu Kenji donesl jídlo, aby nabral trochu energie. Znovu se na něj tak příjemně usmál a následně se do toho jídla pustil...
Popravdě, nebylo to vůbec špatné. Na to, že se učil, to chutnalo výtečně a vlastně, dá se říct, že by z fleku mohl vyměnit kuchaře z jejich klanu, i když... kdyby mu to asi řekl, tak dostane pánvičkou po hlavě, ale i tak...
Byla pravda, že taky on sám mnohokrát musel vařit pro ostatní, i když nechápal proč, když mají kuchaře i kuchaři, ale nejspíš vždy Tatsuo chtěl kritizovat to, co on dělá, což dělal vlastně o všem. Docela ho teď začalo zajímat, co by říkali ostatní, kdyby někdy něco udělal, i když... nejspíš by to bylo stejný jako u bratra, protože nikdy neslyšel nic jiného, než kritiku... Hmm... asi bych už na tom neměl přemýšlet... Pomyslel si Akio a raději pokračoval dál v takovém pomalejším pojídání toho, co mu Kenji nadělil...
Mezitím si ještě vyslechl to, co řekla Yukikage a znovu na to jen tak jemně přikývl. Byla pravda, že odpočinek se hodil a přes noc měli, kde teď zůstat, takže nebylo, co řešit. Navíc, musel nabrat trochu té energie a počkat, až se mu obnoví čakra, jelikož, pak by byl dosti snadný cíl a to nechtěl. Akorát by svému týmu přidělával další potíže.
V tom si Akio, mezi jídlem, ještě na něco vzpomněl. NA něco, co bylo dost důležité a co si teď vyčítal, že vůbec si to nechal vyklouznout z hlavy...
Na chvíli svůj plechový talíř odložil vedle sebe a odekryl se. Hned ho ovanul troch chladnější vzduch, jež byl bráněn tím pláštěm, ale to mu zase tak nevadilo. Měl v plánu se hned zase brzy zachumlat, ale musel nejprve udělat tuto věc...
Vzal váček, udělaný z obvazů, u pasu a odháknul ho. Následně ho tak ladně a docela i trefně, hodil přímo ke Kenjimu."Toto jsem zapomněl. Jsou to mléčné váčky z jeho matky. Mládě bez vitamínů obsažených v nich moc dlouho nevydrží. Nanejvýš tak den, až dva. Jeden přidej do litru mléka a bude to. Jsou tam 4. Když dojde mléko, stačí to i do čisté vody. Nabere to chuť mléka. Sice to není tak ideální, ale také to stačí. Myslím, že tu cestu to vydrží..." Znovu se na něj tak příjemně usmál a následně se zase zakryl a pustil se znovu do jídla, jež ho bylo ještě docela dost. Teď už na nic nezapomněl... tedy... doufal, že ne...

Kenji Uchiha

Když jsem dokončil svůj obraz tygříka. Promluvil na mě Akio a potom hodil nějaký váček. Následně mi vysvětlil o co se jedna. Byl jsem docela překvapený jak hluboké znalosti o světě zvířat měl, ale v tuhle chvíli jsem za to bylo prostě rád. Arigato, hned mu to půjdu připravit. Nechci raději nic zanedbat. Dodal jsem s lehkým úsměvem a postavil se. Došel jsem ke svému batohu a vyndal z ní asi litrovou lahev kravského mléka. Tam jsem přimíchal část vitamínů, které mi Akio dal. Když jsem to dokončil odlil jsem asi čtvrt litru do misky a zbytek vrátil zpět do batohu. Misku jsem postavil před tygříka a čekal jak zareaguje. Následně k ní přišel a chvíli ji očichával, poté se do ní mlsně pustil. Za chvíli nezbyla v misce snad ani molekula mléka. Tygříkovi to zdálo se přišlo vhod, nebo se potom alespoň slastně olizoval. Posadil jsem se znovu do tureckého sedu v rohu stanu a zády se opřel o nosnou tyč. Katanu jsem si položil vedle sebe abych ji mohl kdykoli vytasit. Na klín mi jako chundelatá deka vyskočil tygřík a nejprve se několikrát otočil dokola a poté se schoulil do klubíčka. Jemně jsem ho hladil a přitom zavřel oči. Usnout jsem však úplně nedokázal. Při misích musel být člověk stále ve střehu a to i ve spánku. To bylo jedno z mnoha pravidel, která mi vštípil otec. Proto jsem jak mě učil, usnul jen tak na půl, podobně jako delfín. Který stále jedním okem hlídá okolí, aby ho nepřepadli nějací dravci. Mohl jsem působit jako, že nerušeně a hluboce spím, ale pravda to rozhodně nebyla.

GM

Slunce si opět našlo svoje místo na neby a tak započal nový den.Venku svítilo a hřálo slunce a vše vypadalo jako kdyby se nikdy nic nestalo.YUkikage již dávno vstala z provizorní postele a stála před vchodem stanu.Nechávala na svoji tvář dopadávat sluneční paprsky.Naschvál nechala všechny ve stanu ještě spát protože je čekala dlouhá cesta a tak chtěla aby byli všichni ready.
Na obloze nebyl ani jediný mráček což se Riko velice zamnlouvalo.Usuzovala že by dnes mohli ujít velký kus cesty.Nemínila se nikde zdržovat nebo zastavovat.