Cesta do Yogangakure no Sato

Akio Korioshi

Akio jen jemně přikývl na jeho odpověď a znovu se tak malinko pousmál. To však už bylo vše, protože chtěl nejprve dojíst to, co mu Kenji naservíroval a alespoň tak zahnat jednu z potřeb, které teď měl a která mu mohla v těch dalších velice pomoci.
Další na řadě byl ještě pořádný odpočinek a nabrání té energie, k čemuž musel sníst vše, co dostal, aby vůbec se trochu hnul z místa, protože kdyby se nedal brzy dohromady, akorát by tak zdržoval ostatní a byl by jen přítěží, místo další pomocnou rukou a to rozhodně nechtěl, opravdu ne.
Když konečně dojedl veškeré maso se zeleninou a rýží, položil plechový talíř, kousek od sebe a znovu si lehl. Pořádně se zabalil do pláště a natočil se na levý bok a zároveň se i mírně pokrčil. Díky tomu teď docela dobře viděl, jak na vchod stanu, tak i na Yukikage a oba dva své společníky. Pro všechny případy chtěl mít ostatní na očích a i toho jejich nového spolu cestovatel, čímž myslel bílého tygříka, jež teď spokojeně odpočíval na Kenjiho klíně.
Akio se jen naposledy malinko pousmál a mírným povzdechnutím, konečně zase zavřel oči.
Spánek opravdu potřeboval jako sůl, takže nebylo divu, že do pár minut, už šlo slyšet jen tiché a pravidelné oddechování.
Byla tu možnost, že kdyby se něco dělo, tak Akio se okamžitě probudí, tentokrát už tak tvrdé spaní neměl a ani neklidné, ale... i tak to vypadalo, že spí, jak zabitý a rozhodně se mu nezdá nic špatného. Jeho obvyklý příjemný úsměv na tváři, to jen a jen potvrzoval...
Stanem se rozprostřel příjemný noční poklid, který narušovali jen občasné zvuky přírody, jež se rozprostírala všude kolem nich, za tlustým plátnem stanu... Konečně si mohli odpočinout...

Akio už byl nějakou chvíli vzhůru a jen tak ležel se zavřenýma očima. Promítal si všechny události, minulého dne a všechno si postupně skládal do souvislého a srozumitelného obrazu.
Stále byl na sebe trochu naštvaný, že zapomněl na takovou primitivní věc, jako je trocha čakry, pro udržení techniky, ale... pamatoval si, co říkala Yukikage-sama a co asi vzkazovala od Archona-sama, takže takové myšlenky se snažil ihned okamžitě zahnat, což se mu také relativně dařilo. Alespoň pro zatím...
Akio se už cítil docela v pořádku. Byla pravda, že byl tak trochu rozlámaný a ochablý, ale malé protáhnutí a pár kilometrů chůze a zase bude jistě čilý jako rybička, takže to nemělo cenu řešit...
Navíc se zdálo, že jeho čakra je už také skoro plně obnovená, jestli ne úplně, takže jenom lépe pro něj a pro jejich tým. Díky tomu byl už zase relativně k užitku...
Už nějakou chvíli poslouchal, co se kolem děje a věděl, že Yukiakge je už vzhůru a také čeká, až se oni probudí, aby mohli pokračovat, ale... zároveň je jistě nechtěla budit, hlavně proto, aby si pořádně odpočinuli a nabrali, co nejvíce síly. Docela se zpozdili a museli to dohnat. Navíc, cesta byla ještě dlouhá a čím dřív se do Yogan dostanou, tím rychleji budou zpátky v Yuki, což pro Akia byla docela příjemná představa...
Akio takhle ještě chvíli rozjímal, než se rozhodl, konečně z toho pelechu vylézt...
Bylo tam sice pěkně teploučko, ale... on si v chladivém raním čistém vzduchu liboval, takže byl rád, že by si ho teď na chvíli zase mohl trošičku užít, než se probudí i ostatní a zase budou pokračovat. Doma na to nikdy neměl čas...
Chvíli ještě tedy ležel, než se nakonec trochu zavrtěl, odhrnul plášť a postavil se.
Byl jen v triku a kalhotech, ale tomu, zdá se, vůbec nevadilo. Spíše to ještě uvítal...
Mikinu si nechal ležet někde pod pláštěm, který se stal na chvíli jeho improvizovanou dekou a jen si nasadil boty a pomalejším krokem se také vydal, za Yukiakge ke vchodu, trochu se ještě osvěžit a nasát i to venkovní aroma, čerstvého zimního vzduchu...
Pomalinku došel, až k Yukikage-sama a zastavil se jí po levém boku. Jen se na ni na chvíli otočil a zářivě se usmál..."Dobré ráno Yukikage-sama... vyspala jste se dobře?" Pozdravil slušně Akio a zároveň se i poptal na předešlou noc. Jen doufal, že byla stejně spokojená, jako byl on...
Akio dlouze nasál, ten chladivý a osvěžující vzduch a slastně si vydýchal nebo spíše povzdechl. Už si totiž ani nepamatoval, kdy zažil takové příjemné a pěkné ráno. Navíc... na čerstvém vzduchu neboli spíše v přírodě...
Na kůži mu naskákala husí kůže, jak ho ovál, ten mírný větřík, jež přinášel severní ledové proudy...
Jemu to však nevadilo a jen to spíše ocenil a navíc mu dokonce nebyla ani zima...
No a když k tomu ještě svítilo to sluníčko a oni mohli pozorovat, ten nádherný východ, bylo to opravdu nad míru úchvatné a dokonalé...
Každý paprsek, té zářivě žluté koule, Akiem projíždel, jak elektrický výboj a jemně jakoby hladil jeho kůže a svým dotekem ji ohříval. Takhle se tedy ten větřík, slunce a všude přítomné prostředí nádherně doplňovalo...
Bylo to zkrátka úchvatné a nepřekonatelné. Lepší ráno si Akio a ani všichni ostatní, rozhodně nemohli přát... určitě ne...

Kenji Uchiha

V poměrně brzkých ranních hodinách se vzbudila Yukikage a po chvíli vyšla před stan, kde jak se podle zvuků zdálo. Prohlížela oblohu a shledávala jí přívětivou. Po asi hodině se k ní připojil Akiu. Podle všeho se zdálo, že si všichni myslí. Jak stále tvrdě vyspávám. Což jen dokazovalo, jak jsem tuhle klamnou techniku od otce zvládl. Otevřel jsem oči a na klíně mi pořád vyspával chundelatý tygřík. Proto jsem ještě nějakou dobu zůstal nehnutě sedět a nechal ho aby se dospal. Když konečně otevřel svá průzračně modrá očka. Nejprve se začal důkladně protahovat a lízat si srst, jako každá správná kočkovitá šelma. Když skončil působil tak trochu hladovým dojmem. Proto jsem ho opatrně sundal z klína na zem a na záda si zase připnul katanu. Došel jsem k batohu vytáhl lahev speciálně upraveného mléka. byli v ní ještě asi 3 porce. Proto jsem jednu odlil do misky a položil ji před tygříka. Ten se do ní ihned hltavě pustil a já mezitím uklidil zbytek do svého batohu. Dal jsem mu čas aby se v klidu nejedl a zatím jsem si začal protahovat celé tělo. Člověk totiž nikdy nevěděl co ho během dne může čekat. Mezi tím byl již tygřík s jídlem hotov a tak jsem po něm misku uklidil. Po chvilce jsem s tygříkem v patách vyšel před stan. Dobré ráno přeji. Doplnil jsem o letmý pohyb ruky. Až budete chtít vyrazit, tak mě poté upozorněte touhle světlicí. Já půjdu zatím udělat předběžný průzkum oblasti. Abych mohl vytipovat případná místa pro přepad a nebo jiná nebezpečí, jako je zasněžená propast a podobně. Podal jsem Riko světlici, která vypadala trochu jako ruská svíce s jediným projektilem. Následně jsem na ni i Akia kývl hlavou a rychlým tempem vyrazil pryč. Tygřík se hnal za mnou a po chvíli jsme zmizeli v lese, který rostl po úbočí hory. Takto jsem paralelně prohledával tu část údolí, kterou jsme ještě měli před sebou. Až k samotnému úpatí hory, kterou jsme měli překonat...

Riko Hiashi

YUkikage se jen pousmála když viděla že se Akio konečně dobral k tomu aby vstal.Dávno věděla že již nespí.Jako kdyby měla šestý smysl.Nebo něco zpozorovala.Rozhodně němínila nikoho táhnout z ,,Postele".Když vylezl i Kenji a dal ji světlici Yukikage se jen zamračila a zakroutila hlavou.Než stačila cokoliv říct byl pryč. ,,Heeeeh,vrátí se s nepořízenou.V našem okolí nikde nic není.Sama jsem to kontrolovala" konstatovala a pro sebe se usmála. Pohlédla na čisté nebe. ,,Dnes bude opravdu zima.Ale musíme nahradit včerejší ztrátu" povzdychla si a koukla se na mladíka kousek od sebe. ,,Jak se cítíš?" optala se Akia.
,,Spalo se mi dobře."odpověděla. ,,I když bylo zvláštní spát aniž by mi Archon zasahoval do hlavy.Zjevně to bylo i na něj moc" na chvíli zavřela oči ale stále se usmívala. Vůbec nelitovala sil spotřebovaných na spojení elementů do jedné jediné techniky.

GM

Kenji skutečně nic nemohl najít.Snad jen poněkud čerstvé stopy ve sněhu kam se vydal což signalizovalo jen jedno.Před pár hodinami těmito místy někdo procházel.Kenji nemohl určit komu stopy patřili ovšem mohlo mu přijít divné že stopy jsou všude stejné.Ať šel jakýmkoliv směrem.Světlice se prozatím neobjevovala což mohlo signalizovat že Kage ještě nikam nespěchá a Kenji tam má ještě nějaký čas.

Ve stanu za Akiem se začalo něco dít. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, kdo to je. Stačilo jen poslouchat nějaké to hrkání a takové ťápavé našlapování a mlaskání. Nebylo pochyb o tom, že tygřík s Kenjim, už jsou na nohou a ten chlupáč si právě užívá své ranní snídaně.
Netrvalo to dlouho a Kenji i s tygříkem se objevili také u východu stanu. Akio Kenjimu také odvětil na pozdrav a jen tak ze zvyku mávl rukou. Potom však už zůstal potichu a jen poslouchal, kam chtěl Kenji zajít a také, jak zareaguje Yukikage na jeho otázku...
Kenji nakonec tedy řekl jen něco o průzkumu a podal Kage světlice, načež na Akia lehce kývl, což on mu ten pohyb hlavou, též oplatil. Pak už se jen, i s tygříkem v patách, rozběhl směrem k horám, aby udělal to, co řekl. Po chvíli jim zmizel z očí...
"Tak... myslím, že když se něco zkontroluje dvakrát, tak to vůbec neuškodí, ale spíše prospěje. Alespoň budeme mít jistotu, že nám opravdu nic už nehrozí..." Otočil Akio hlavou směrem ke kage a zahleděl se jí do tváře, přičemž jí věnoval zase ten jeho obvyklý hřejivý úsměv...
"To asi ano, ale... myslím, že zima je to poslední, co by nás mělo trápit a jsem si jistý, že svou ztrátu doženeme..." Reagoval Akio na její další větu a na tváři mu stále zůstával ten jeho příjemný výraz. Uvnitř se však už tak dobře necítil...
Byl si vědom toho, že včerejší den udělal pár, dost podstatných chyb, které všechny mohli ohrozit na životě, ne li je zabít.
Za prvé, se vůbec neměl tak nechat vyprovokovat a ovládnout vztekem. Kdyby se to pokusil pojmout v klidu a takhle by nevyletěl, on i kage s Archonem, by zůstali v jeskyni a vše by bylo v pořádku. Vůbec by potom Yasuki nemusel spustiti tu lavinu.
Za druhé, měl myslet na to, že když si nenechá alespoň trochu čakry, jeho ledové bodce se rozpadnou, jelikož je už nebude schopný udržovat. Tato malinká, ale však dosti zásadní chyba, je mohla zabít a byla by to jen jeho vina. Byla pravda, že to, co řekla Yukikage-sama včera, to co vzkazoval Archon-sama, že mu to pomohlo, ale i přesto si to vyčítal a stále tu ještě byla ta první věc. Samozřejmě to jako vždy excelentně maskoval, ale... ta nejistota v jeho tónu asi byla lehce znát a navíc se obával, že by to jeden z nich mohl poznat, protože v tomhle ho znali, až mooooc dobře a opravdu oni dva byli jedni z těch, které nedokázal svými vnějšími pocity oklamat a většinou stejně poznali to, co se dělo v něm, což jen způsobovalo ještě větší nejistotu. Stále se však docela dobře držel...
"Co?" Vyhrkl najednou, když se ho Yukikage-sama zeptala na to, jak se cítí. Tak se zabral sám do sebe, že na chvíli přestal úplně vnímat, takže ho probudila, až její otázka. Hned si však za svou reakci v duchu začal nadávat, protože tohle rozhodně nepřispělo k jeho vnější masce... ale vůbec...
"Ehm... no... ano... cítím se dobře..." Odpověděl tak zaskočeně a nejistě se na ni pousmál..."J-jop... to jsem rád... potřebovala jste to..." Hned reagoval na její další větu a byla pravda, že byl opravdu rád, že si konečně dobře odpočinula. Přál jí to.
Akio chtěl rychle zamaskovat jeho současné rozpoložení, takže pro ukázku, že už se cítit relativně v pořádku, zvedl dlaň vzhůru a v ní se mu s formoval takový větší krystal, který se hned na to začal pomalinku otáčet a odrážet paprsky slunce do všech stran. Bylo to takové... no.... nebyl to špatný pohled, dívat se na třpytící se krystal. Vypadal jako opravdoví...
Po chvíli ho však Akio nechal rozpadnout a ruku zase stáhl zpátky. Byla pravda, že to zas tak složité nebylo, ale... bylo to tvoření ledu jen tak z vlhkosti vzduchu, načež následného zamražení a udržování v pohybu. I tak bez pečetí to nějakou chvíli trvalo, než se to člověk naučil. On si s tím například hrával, když byl menší a nudil se nebo neměl, co dělat. Byla to pěkná zábava na zkrácení chvil samoty a navíc, člověka to i potěšilo.
Když se však vrátil ke včerejšku a tomu, jak vypotřeboval všechnu svou čakru, stačilo i taková menší tvorba a už pociťoval tu únavu. Nesměl teď moc blbnou a raději se pro jistotu šetřit. Zároveň však chtěl Kage ukázat, že s ním můžou počítat a že je když tak připravený na cokoliv, co je ještě potká. To však byla pravda jen z části, ale jako i své pocity, tak i toto, velmi dobře maskoval... alespoň si to myslel...
Stále mu však v hlavě vrtala jedna otázka. Jedna jediná otázka, na kterou by moc rád dostal odpověď. Týkalo se to toho včerejška a toho, jak Yukikage byla maskovaná jako ta tajemná černovláska, která je údajně měla napadnout a po které hodil Yasuki ten výbušný kunai, jež pak spustil lavinu. Opravdu by ho dost zajímalo, co to mělo vůbec znamenat a co se vůbec včera konkrétně událo....
Zatím však si tuto otázku nechával pro sebe, hlavně tedy proto, aby tím teď Kage nijak nezatěžoval a sám třeba nepoukázal na něco z toho, co se mu honilo právě v hlavě. Musel to nechal, alespoň trochu uklidnit... Nerad by se stal jejich přítěží....